Václav Šidlík, brigádní generál
Narozen 23. listopadu 1884. Vystudoval Umělecko-průmyslovou školu, poté provozoval soukromou praxi jako akademický sochař. V roce 1913 odešel do Ruska, kde pracoval jako sochař a dekoratér.
(Umělecké tvorbě se věnoval i během pozdější prvorepublikové vojenské kariéry.) Po vypuknutí války se ihned přihlásil do čsl. zahraničního vojska. V Kyjevě zapsán do 3. roty České družiny, od
listopadu 1914 v bojovém nasazení. Projevil velkou odvahu při rozvědkách na Dunajci a Sanu, za které získal v srpna 1915 první tři ruská vyznamenání. Jako zručný sochař a medailér se podílel na
zhotovování velkých plastických map nepřátelských pozic. V bitvě u Zborova se vyznamenal jako mladší důstojník 8. roty. V říjnu 1917 odjel s transportem kpt. Husáka do Francie, byl zařazen do 21.
čs. střel. pluku a absolvoval důstojnický kurz v St. Maixent.
V čele 1. roty I./21. praporu se v říjnu 1918 účastnil těžkých bojů o Terron na řece Aisne. Po návratu do vlasti v lednu 1919 jmenován velitelem bojové skupiny na Těšínsku; od května velitel bojové skupiny na Slovensku. Od července 1919 zástupcem velitele 21. čs. střel. pluku v Čáslavi, od září posádkovým velitelem v Košicích. Od září 1920 velitelem p. pl. 21 v Čáslavi a současně čáslavským posádkovým velitelem. V roce 1923 působil jako velitel 16. pěší brigády ve Frýdku, od listopadu 1923 velitelem 4. pěší brigády v Chebu. Od října 1925 velitel 1. pěší brigády, od ledna 1928 zatímní zástupce velitele 1. divize v Praze. V květnu povýšen do hodnosti brigádního generála; od září 1928 opět velitel 1. pěší brigády. Od prosince 1933 velitel 24. pěší brigády v Užhorodě. Od června 1934 velitel 2. horské brigády ve Spišské Nové Vsi.
Za okupace žil Šidlík v Nouzově u Unhoště, v rámci totálního nasazení pracoval několik let jako dřevorubec. V závěru války se podílel na zásobování uprchlíků a partyzánů v okolních lesích. Od ledna 1945 spolupracoval s ilegálním Národním výborem v Unhošti na přípravě skryté mobilizace revoluční jednotky dle původních direktiv Obrany národa; při zahájení povstání převzal v Unhošti velení. V červenci formálně přidělen k velitelství I. sboru, v září 1945 přeložen do výslužby. Po roce 1945 se na zdravotním stavu gen. Šidlíka projevily následky těžké manuální práce během války, postupně prodělal několik infarktů, nakonec zemřel na srdeční selhání 17. května 1952.
V čele 1. roty I./21. praporu se v říjnu 1918 účastnil těžkých bojů o Terron na řece Aisne. Po návratu do vlasti v lednu 1919 jmenován velitelem bojové skupiny na Těšínsku; od května velitel bojové skupiny na Slovensku. Od července 1919 zástupcem velitele 21. čs. střel. pluku v Čáslavi, od září posádkovým velitelem v Košicích. Od září 1920 velitelem p. pl. 21 v Čáslavi a současně čáslavským posádkovým velitelem. V roce 1923 působil jako velitel 16. pěší brigády ve Frýdku, od listopadu 1923 velitelem 4. pěší brigády v Chebu. Od října 1925 velitel 1. pěší brigády, od ledna 1928 zatímní zástupce velitele 1. divize v Praze. V květnu povýšen do hodnosti brigádního generála; od září 1928 opět velitel 1. pěší brigády. Od prosince 1933 velitel 24. pěší brigády v Užhorodě. Od června 1934 velitel 2. horské brigády ve Spišské Nové Vsi.
Za okupace žil Šidlík v Nouzově u Unhoště, v rámci totálního nasazení pracoval několik let jako dřevorubec. V závěru války se podílel na zásobování uprchlíků a partyzánů v okolních lesích. Od ledna 1945 spolupracoval s ilegálním Národním výborem v Unhošti na přípravě skryté mobilizace revoluční jednotky dle původních direktiv Obrany národa; při zahájení povstání převzal v Unhošti velení. V červenci formálně přidělen k velitelství I. sboru, v září 1945 přeložen do výslužby. Po roce 1945 se na zdravotním stavu gen. Šidlíka projevily následky těžké manuální práce během války, postupně prodělal několik infarktů, nakonec zemřel na srdeční selhání 17. května 1952.
Divizní manévry nad Ohří (1928)
Předpoklad cvičení byl následující: dvě armády, červená a modrá, obě jen suponované (myšlené), přesahujíce svými západními křídly Labe, drží se v šachu. Skutečné dvě divize mají působiti na křídle
svých armád. Červenou armádou byla 3. divize litoměřická, modrou 1. divize pražská.
Pražské divizi (modří) velel gen. Šidlík s náčelníkem svého štábu plk. gšt. Koukalem. Divize modrých byla tvořena p. pl. 5 T. G. Masaryka, p. pl. 28, chomutovským p. pl. 46 a mosteckým p. pl. 9 K. Havlíčka Borovského. Pěchota divize byla zesílena hraničářskými prapory z Podmokel a Trutnova. Dělostřelectvo (1. lehký děl. pluk a hrubý děl. pluk 101, oba z Prahy, a oddíl horského děl. pluku 251 z Bíliny) tvořilo polní děl. brigádu, jíž velel gen. Netík.
Litoměřické 3. divizi (červení) velel gen. Rychtrmoc s náčelníkem svého štábu pplk. gšt. Fassatim. Pěchotu této divize tvořil litoměřický p. pl. 2 Jiřího z Poděbrad, terezínský p. pl. 42, liberecký p. pl. 44 a mladoboleslavský p. pl. 17. Dělostřelecké pluky 3, 103 a oddíl hor. dělostřeleckého pl. 253 tvořily děl. brigádu, již velel gen. Kiraj. Divize červených (3. litoměřická) byla zesílena 1. jezdeckou brigádou, které velel gen. Zbořil.
Manévry těchto dvou divizí spolu s jezdeckou brigádou byly svým průběhem jedním z nejzajímavějších vojenských cvičení posledních let. Je to právě použití jezdecké brigády, jejíž pohyblivost umožnila řadu překvapení a stále se měnících situací, které gen. Šidlíka nutily nejen ke zvýšené pohotovosti a opatrnosti, ale kladly neobyčejné požadavky i na rychlost jeho rozhodování. Agilnost červené jezdecké brigády byla ještě zvýšena tím, že jí byl přidělen celý prapor pěchoty na autech, četa obrněných aut a cyklistická eskadrona, jakož i automobilizovaná půlrota ženistů, což tuto jezdeckou jednotku učinilo eminentně průbojnou.
Krajina mezi řekou Ohří a městem Slaný změnila náhle pro několik dní svůj ráz. Vesnice jindy tak klidné oživly a proměnily se ve vojenská tábořiště, lesíky u cest a nizoučké kopce se hemžily bateriemi, telefonisty a reflektory. Po silnicích lemovaných jeřáby s krvavým ovocem a ovocnými stromy tekl proud vojska pěšího, vozatajstva, jízdy a dělostřelectva. Jindy tak klidná a romantická řeka Oharka se stala jevištěm bojů a člověk měl přesný dojem války. Hraničářský prapor ustupoval před pontony a pramicemi plnými jízdy a za pomalého ústupu usazoval v trhlinách terénu a úkrytech svoje strojní pušky. Ukrýval je v hájích, ba dokonce i ve větvoví stromů.
Jak jsme již poznamenali, manévry na Slánsku se odlišovaly od dřívějších velkých cvičení použitím celé jezdecké brigády, podporované i pěchotou na autech. Zkušenosti s použitím těchto pohyblivých sil budou míti význačné místo v ocenění celkového výsledku manévrů. Zaznamenali jsme již, že jejich průběh dostal tím rychlejší spád a že do události bylo vneseno více změn, než jak tomu je bez těchto pohyblivých prvků. Z toho všeho vyplývají ovšem mimořádné úkoly pro velení a pro jeho nezbytnou pomocnici, zpravodajskou službu.
Aby si čtenář, méně obeznámený s vojenskými ději, mohl udělati jasnější představu o věcech, připojujeme tu několik vysvětlujících slov o rozkazové stupnici, probíhající velkým vojenským strojem, složeným z tisíců lidí a z velkého počtu jednotek, majících každá své zvláštní poslání. Armádní velitelství vydává svůj rozkaz, na jehož základě disponuje divize, brigáda, pluk, prapor, až se docela vpředu hnou roty. Čím dál, nebo lépe řečeno, čím níže, tím detailnější jsou tyto rozkazy, tím více se zaobírají jednotlivci a tím širší zřetel berou k veledůležitému požadavku, kterým je terén. Rozkaz armádního velitelství, vydaný v odpoledních hodinách, musí projíti všemi těmito stupni, všude musí býti rozpracován, účelně a včas, aby se u malých pěších jednotek projevil pokud možno ještě před svítáním, kdy lze vykonati přesuny pod ochranou šera.
Pražské divizi (modří) velel gen. Šidlík s náčelníkem svého štábu plk. gšt. Koukalem. Divize modrých byla tvořena p. pl. 5 T. G. Masaryka, p. pl. 28, chomutovským p. pl. 46 a mosteckým p. pl. 9 K. Havlíčka Borovského. Pěchota divize byla zesílena hraničářskými prapory z Podmokel a Trutnova. Dělostřelectvo (1. lehký děl. pluk a hrubý děl. pluk 101, oba z Prahy, a oddíl horského děl. pluku 251 z Bíliny) tvořilo polní děl. brigádu, jíž velel gen. Netík.
Litoměřické 3. divizi (červení) velel gen. Rychtrmoc s náčelníkem svého štábu pplk. gšt. Fassatim. Pěchotu této divize tvořil litoměřický p. pl. 2 Jiřího z Poděbrad, terezínský p. pl. 42, liberecký p. pl. 44 a mladoboleslavský p. pl. 17. Dělostřelecké pluky 3, 103 a oddíl hor. dělostřeleckého pl. 253 tvořily děl. brigádu, již velel gen. Kiraj. Divize červených (3. litoměřická) byla zesílena 1. jezdeckou brigádou, které velel gen. Zbořil.
Manévry těchto dvou divizí spolu s jezdeckou brigádou byly svým průběhem jedním z nejzajímavějších vojenských cvičení posledních let. Je to právě použití jezdecké brigády, jejíž pohyblivost umožnila řadu překvapení a stále se měnících situací, které gen. Šidlíka nutily nejen ke zvýšené pohotovosti a opatrnosti, ale kladly neobyčejné požadavky i na rychlost jeho rozhodování. Agilnost červené jezdecké brigády byla ještě zvýšena tím, že jí byl přidělen celý prapor pěchoty na autech, četa obrněných aut a cyklistická eskadrona, jakož i automobilizovaná půlrota ženistů, což tuto jezdeckou jednotku učinilo eminentně průbojnou.
Krajina mezi řekou Ohří a městem Slaný změnila náhle pro několik dní svůj ráz. Vesnice jindy tak klidné oživly a proměnily se ve vojenská tábořiště, lesíky u cest a nizoučké kopce se hemžily bateriemi, telefonisty a reflektory. Po silnicích lemovaných jeřáby s krvavým ovocem a ovocnými stromy tekl proud vojska pěšího, vozatajstva, jízdy a dělostřelectva. Jindy tak klidná a romantická řeka Oharka se stala jevištěm bojů a člověk měl přesný dojem války. Hraničářský prapor ustupoval před pontony a pramicemi plnými jízdy a za pomalého ústupu usazoval v trhlinách terénu a úkrytech svoje strojní pušky. Ukrýval je v hájích, ba dokonce i ve větvoví stromů.
Jak jsme již poznamenali, manévry na Slánsku se odlišovaly od dřívějších velkých cvičení použitím celé jezdecké brigády, podporované i pěchotou na autech. Zkušenosti s použitím těchto pohyblivých sil budou míti význačné místo v ocenění celkového výsledku manévrů. Zaznamenali jsme již, že jejich průběh dostal tím rychlejší spád a že do události bylo vneseno více změn, než jak tomu je bez těchto pohyblivých prvků. Z toho všeho vyplývají ovšem mimořádné úkoly pro velení a pro jeho nezbytnou pomocnici, zpravodajskou službu.
Aby si čtenář, méně obeznámený s vojenskými ději, mohl udělati jasnější představu o věcech, připojujeme tu několik vysvětlujících slov o rozkazové stupnici, probíhající velkým vojenským strojem, složeným z tisíců lidí a z velkého počtu jednotek, majících každá své zvláštní poslání. Armádní velitelství vydává svůj rozkaz, na jehož základě disponuje divize, brigáda, pluk, prapor, až se docela vpředu hnou roty. Čím dál, nebo lépe řečeno, čím níže, tím detailnější jsou tyto rozkazy, tím více se zaobírají jednotlivci a tím širší zřetel berou k veledůležitému požadavku, kterým je terén. Rozkaz armádního velitelství, vydaný v odpoledních hodinách, musí projíti všemi těmito stupni, všude musí býti rozpracován, účelně a včas, aby se u malých pěších jednotek projevil pokud možno ještě před svítáním, kdy lze vykonati přesuny pod ochranou šera.