Jednoho dne hodně po půlnoci jsem se vracel ze služby a přistihl jsem tři trampy s kytarou u jednoho řeznického krámu. A protože v krámě byl otevřený světlík, pojal jsem podezření, že se právě radili, že do řeznictví vniknou. Provedl jsem jejich kontrolu a oni tvrdili, že nikde nedostali nocleh, a tak že jenom chtějí přečkat noc, a protože to z řeznictví tak příjemně vonělo, že se tam jen na chvilku pozastavili. Nevěřil jsem jejich tvrzení a oni mne hned ujišťovali, že nechtěli krást, že se na svých cestách živí žebrotou. A nakonec sami mne požádali, že by byli rádi, kdybych je zavřel, že by se alespoň u soudu vyspali. Hned také ukázali několik drobných mincí, které prý vyžebrali. A protože to byl velmi podezřelý trojlístek, tak jsem je skutečně zatknul a předal soudu. Dozorci vězňů jsem nahlásil, že zprávu o zatčení pro potulku a žebrotu předám soudu druhý den.
Trampové se u soudu vyspali a nasnídali. Když však byli předvoláni k výslechu pro zjištění trestného činu potulky a žebroty, ke kterému se při zadržení sami doznali, změnili u soudu svou výpověď tak, že prý se vraceli pozdě z výletu a chtěli jít na ná-draží, odkud by prvním ranním vlakem jeli domů. A s tím touláním a žebráním že si to vyvzpomněl četník sám a že je proto neoprávněně zatknul. Protože byli tři a svou výpověď měli dobře dohodnutou, soudce jim uvěřil a z vazby je propustil. Když se pak vrátil dotazník na jejich totožnost a zachovalost, zjistilo se, že byli již několikrát trestáni pro krádež, potulku a žebrotu. Ale to už byli všichni tři trampové daleko za horami.
Před válkou se cikáni potulovali většinou pěšky s rancemi peřin a hadrů na zádech nebo s vozíkem či maringotkou, taženou vyzáblou herkou. Byly to většinou rodiny Růžičků, Stojků a ojediněle jiných, které se pohybovaly po celém česko-moravském území. V poněmčeném pohraničí to bylo několik tlup s německými jmény jako Buchberkové a jiní. Tábořili ponejvíce někde na pokraji lesa, aby měli dřevo pro svůj malý táborový oheň, na kterém se ponejvíce vařily ukradené slepice nebo chycený ježek, který byl velmi oblíbenou pochoutkou, a někdy i nějaká ta vyhrabaná zdechlina uhynulých domácích zvířat.
Cikánské ženy nabízely venkovským ženám hádání osudu z ruky. Pod touto záminkou se vetřely do venkovských stavení a tam se vždy snažily hospodyňky poplést a zpanikařit. Byly vždy dvě nebo i více, mluvily jedna přes druhou, a tak zmátly a odlákaly pozornost domácích a vzniklého zmatku využily ke krádeži, což se jim výtečně dařilo. Zatímco ženy byly zaměstnány touto činností, jejich děti žebraly po krámech i ulicích a také hledaly příležitost ke krádežím. Muži se drželi více na tábořišti nebo navštěvovali hostince, kde též hledali příležitost, jak si něco přisvojit. Budili svým divokým zjevem strach, a tak jim lidé raději dali nějakou almužnu; největší zájem měli o cigarety. Cikáni se postupně spolčovali ve větší tlupy, jejich vystupování vůči venkovanům bylo výhrůžně drzé a lidé se jich báli – zejména měli strach z jejich msty a výhrůžek, že jim vypálí stodolu apod.
Tenkrát se neřešila cikánská otázka jejich zařazením do pracovního procesu a ani cikáni sami by se nikde na dlouho neusadili, natož aby někde pracovali. Aby se čelilo vytváření větších cikánských tlup, byl vydán tzv. cikánský zákon, který jednak nařizoval, že cikáni smějí tábořit jen ve skupinách nepřesahujících rámec rodiny, a jednak že každý cikán starší patnácti let musí míti stále u sebe tzv. „cikánskou legitimaci“, ve které byly údaje o jeho datech a místu narození a otisky prstů. Celou tuto evidenční akci prováděli příslušníci četnictva. Dalo to mnoho práce, než byli všichni cikáni zaevidováni, vždyť jich údajně bylo v republice šest až osm tisíc.
Jakmile se poté někde utábořili, vždy někteří občané ohlásili stanoviště jejich tábora na četnické stanici. Četnické hlídky cikány zkontrolovaly, zda mají cikánské legitimace a jsou členy jedné rodiny. Poté je vyzvaly, aby tábor do určitého termínu zrušili a odešli do jiné oblasti. Vzájemný poměr cikánů a četníků byl služebně odměřený a respektovaný, a tak cikáni většinou výzvy četníků k přemístění uposlechli. Četníky vedla k vykazování cikánských tlup nejen starost o bezpečnost v obvodě, ale i to, že mnoho cikánů mělo nakažlivé nemoci. Když byl některý člen rodiny zavřen, potulovala se rodina v blízkých obcích v okolí příslušného soudu. A než vyšel z vězení jeden člen rodiny, už se tam zase dostal pro nějakou krádež někdo jiný, a tak se někdy rodina i s příbuzenstvem zdržovala v okolí po dlouhou dobu. Jinak se potulovali křížem krážem po celé republice.
Byl to trochu delší úvod k historce, kterou vlastně chci vypravovat. Jednou se v našem obvodě objevila větší tlupa cikánů a hned bylo z několika stran hlášeno několik drobných i větších krádeží. Několikačlenná hlídka četníků vypátrala tábor cikánů v lese, kde ihned provedla prohlídku zavazadel (byla to mimochodem velmi nepříjemná práce pro silný zápach), a bylo nalezeno větší množství kradených věcí, jako hodinek, látek, šatstva a všeho možného zboží. Žádný z cikánů se však k odcizeným věcem nehlásil a každý jen tvrdil, že to zaručeně není jeho.
Bylo to zrovna v sobotu odpoledne, jeden člen hlídky měl mít na neděli volno, a chtěl proto odejít již v sobotu, a tak se s vyřízením záležitosti pospíchalo. Po marném zjišťování, komu co patří – tedy kdo a co odcizil – bylo rozhodnuto, že bude zatčena polovina všech dospělých a dopravena k soudu, kde se záležitost vyšetří. Byli tedy zatčeni čtyři muži a dvě ženy. Byl sepsán seznam nalezených a zabavených věcí a učiněno hromadné trestní oznámení na B. Růžičku a spol. s vyjmenováním osobních dat všech zatčených s tím, že věci v seznamu uvedené společně odcizili. Brzy docházely zprávy z různých četnických stanic z celé země, že to a to pochází z krádeže v jejich obvodě apod. Takto zjištěné poznatky byly dodatečně oznamovány soudu. Ale u soudu začali cikáni tvrdit, že v tamtom kraji nebyl ten, v tom kraji zase jiný, a měli spoustu dalších výmluv. Na podkladě toho soud kategoricky žádal, aby byla učiněna trestní oznámení na každého jednotlivce zvlášť a mělo se konkrétně uvést, kdy, co a kde odcizil. To byla pro nás velmi nepříjemná situace. Vždyť žádného cikána nebylo možno přimět k doznání. A tak bylo rozhodnuto namátkově přidělit dle seznamu odcizených věcí úměrně každému ze zatčených část lupu, odpovídající jeho věku a pohlaví, a na každého zvlášť tak učinit jednotlivě trestní oznámení. A kupodivu se tomuto řešení nevzpírali ani samotní cikáni, soud vše přijal, a tak celá ta nepříjemná patálie konečně skončila.
Ale kromě těchto dvou kategorií lidí vyhledávala jarmark ještě jedna kategorie, a to všelijací šejdíři, příživníci, zlodějíčkové a podvodníci, skořápkáři a karbaníci, a mezi těmi elita tohoto cechu – kapesní zloději neboli kapsáři, jak se jim dost nesprávně říkalo, neboť jejich hlavní činností bylo nejen prohmatávat kapsy kupujících a odlehčovat jim od jejich obsahu, ale velkou a snad hlavní pozornost věnovali nákupním taškám a kabelkám hospodyněk. Tam často měli kořist nejsnadnější a někdy se jim peněženka jen tak v tašce položená přímo sama nabízela. Tito kapsáři pracovali ponejvíce ve skupinkách, muži i ženy sami vytvářeli tlačenice, a v těch už s profesionální zručností dovedli prohmatat a odcizit kdeco. Způsobů, jak to prováděli, bylo mnoho, ale to ponechme stranou a zaznamenejme jen pohromu, která jednu takovou skupinu potkala.
Bylo to v roce 1936 nebo 1937, když do našeho města přijela vícečlenná skupina kapsářů, vedená kapsářkou mezinárodního kalibru. Tenkrát se nám podařilo zadržet jednu jejich příslušnici, která buďto že byla v tomto oboru začátečnice, nebo že měla na svou bandu vztek, tak nejenže prozradila, kolik jich ve skupině je, ale byla ochotna přímo na jarmarku označit další členy. Byla to vítaná příležitost, jak skupinu zne-škodnit, a proto bylo smluveno, jakým způsobem označení provede. Byla propuštěna a v tlačenici nenápadně sledována, a tak se podařilo zajistit další čtyři kapsáře a mezi nimi již jejich zmíněnou „vedoucí“.
O zatčení naší konfidentky ostatní nic nevěděli a domnívali se, když chodila volně po trhu, že nebyla odhalena. Ale když byla zatčena jejich vedoucí, nastala mezi zbytkem bandy panika a všichni z jarmarku zmizeli. Měli smluveno, že v případě nějakého nepředvídaného nezdaru odejdou na jarmark do dalšího města, kde budou ve své činnosti pokračovat. Ale smůla se jim už ten den lepila na paty, protože za pomoci naší konfidentky byla řada členů tlupy pozatýkána a zneškodněna. A v jednom ženském ilustrovaném časopise se později objevila na titulní straně celostránková fotografie naší mezinárodní kapsářky s nadpisem „Pozor na ni!“, s uvedením jejích osobních dat a její speciální profese.
Terezínské ghetto mělo vlastní zemědělské hospodářství, jakýsi statek, ve kterém byl jak živý, tak i mrtvý hospodářský inventář původem z Lidic, které byly za heydrichiády srovnány se zemí. Proto Židé chodili na různé práce na plantáže rajčat, okurek, na polní práce i práce na lukách, nebo na práce do pomocných provozů, jako do zahrady, kde se pěstoval bourec morušový, na práci v prádelně, na hloubení studen, udržování tratě, vlečky z nádraží v Bohušovicích do Terezína (kterou vězňové sami vybudovali) a celou řadu jiných prací. A všechny pracovní skupiny odcházející na tyto práce byly vždy doprovázeny jedním nebo dvěma českými četníky. Tito četníci museli v městských branách, kterých bylo v oploceném ghettu asi sedm, hlásit početní stav pracovní skupiny, na jakou práci skupina odchází a při návratu zase nahlásit příchod. Velitel nebo strážný z hlídky v bráně přepočítal stav a zkontroloval údaj se záznamem v knize. Židé měli být prohlédnuti, zda do ghetta něco nenesou.
Četníkům bylo přísně zakázáno důvěrně se stýkat s Židy a kromě služebních pokynů nesměli se Židy vůbec mluvit. Ale samozřejmě že se toto vše až na nepatrné výjimky nedodržovalo. Naopak se s Židy hodně diskutovalo o všem možném, zejména o průběhu válečných událostí, jak vypadá situace na frontách apod. A bylo zajímavé, že Židé, ačkoliv žili uzavření v ghettu, byli o situaci na frontách informováni lépe než sami četníci a mnohé zprávy získali četníci přímo od Židů. Vysvětlení je však prosté. Jednak chodili Židé na různé pomocné práce, zejména na úklid, i na ubikace a do kanceláří SS (v Terezíně byl jejich rozsáhlý archiv), a tam slyšeli rozhlas, který měli Němci stále zapojený, a jednak měli několik tajných přijímačů přímo věznění. Četníci, sehnaní ze všech konců protektorátu, neměli přijímač žádný, a protože se důvěrně neznali, byli při vzájemném styku velmi opatrní. Celou tuto situaci charakterizoval vtip, který se tenkrát mezi Židy i četníky velmi rozšířil: Potkal četník druhého četníka a ptá se ho, co je na frontách nového. Tázaný odpoví: „Já nevím, já jsem dnes ještě se žádným Židem nemluvil.“
Kromě přísných zákazů jakéhokoliv styku se Židy byla též četníkům slibována mimořádná odměna za každé odhalení případu, kdy se Židé pokusí něco do ghetta propašovat. Ale znám jen jeden případ, kdy četník dostal tři dny dovolené za to, že v jedné bráně zabavil Židům nějakou zeleninu. Většinou jim naopak umožňovali, aby si pronesli pár rajčat, okurek nebo nějakou jinou zeleninu nebo ovoce. Vždyť to byla jediná možnost, jak si opatřit nějaké vitamíny, které velmi postrádali, a proto jim byla vzácná i lebeda – ačkoliv je to plevel, i tu měli zakázánu trhat a nosit do ghetta.
Všechny tyto drobné, ale pro Židy významné ústupky nebyly bez rizika a mnoho četníků na to doplatilo zatčením a uvězněním v druhém terezínském koncentráku – v Malé pevnosti – kde byli vězněni odbojoví pracovníci a političtí vězni. Židé měli totiž určitou městskou samosprávu; měli i svoji městskou policii, ovšem neozbrojenou, a byla mezi nimi i řada konfidentů nebo tajných, kteří přímo spolupracovali s SS. Tito lidé byli obzvlášť nebezpeční, neboť nejenže udávali vše, co viděli, ale i sami k určitým akcím provokovali, jako že žádali četníky o doručení dopisu nějakým známým (Židé nesměli z ghetta nikomu psát) nebo o jiné úsluhy, a když četník poslání přijal, pak ho udali. Většinu těchto lidí ale Židé znali a proto na ně četníky obyčejně včas upozornili. A tak nejen že řadě Židů doručili dopisy na svobodu i do ghetta, ale pamatuji si i případ, kdy četník propašoval do ghetta jednu ženu, která měla známost se Židem, aby si vzájemně pověděli, co mají podniknout za účelem záchrany alespoň části společného majetku.
Jednou z nejčastějších drobných úsluh bylo, že četníci dávali Židům cigarety. Ty měly v ghettu vysoký kurz, neboť Židé cigarety nedostávali vůbec. A jednou jeden četník podaroval vězně cigaretami a někdo (pravděpodobně donašeč z řad vězňů) to na něj prozradil. Židé s cigaretami byli příslušníky SS zadrženi a předáni do trestné kolony, kam byli zařazováni všichni, kdo byli přistiženi při nějakém sebenepatrnějším přestupku – třeba jen za pronášení rajčat či okurek ze zemědělských prací mimo tábor. Zmíněný četník byl zatčen, odveden na ubikaci, tam odzbrojen a byly mu odebrány veškeré věci (nůž, řemen, tkaničky z bot apod.), jimiž by si mohl vzít život. Tolik se Němci o jeho život báli, ale jen proto, aby smrt neměl tak lehkou. Potom byl totiž převeden na Malou pevnost a tam v krátké době utýrán k smrti. A to jenom pro jeho lidský cit, pro jeho postoj člověka k člověku, pro nepatrnou úsluhu, kterou snad dokáže ocenit jen kuřák. Tenkrát se nad tím téměř nikdo nepozastavil, vždyť smrt kosila životy těch našich nejlepších lidí po stovkách.