Jan Demčík: Můj útěk do gulagu
Podkarpatský Rusín Jan Demčík (1913-2005) se narodil v rolnické rodině v obci Voloské v okrese Iršava. Po ukončení základní školy v nedalekých Bílkách
absolvoval hospodářskou školu v Mukačevě. Poté působil ve funkci okresního zemědělského konzultanta. Náhoda rozhodla, že byl přijat do cvičného kursu
finanční stráže. Externě začal studovat střední školu, kterou však dokončil až po válce.
V roce 1938 nastoupil službu na severní hranici Podkarpatské Rusi v oddělení finanční stráže Brustury. Společně s kolegy z oddělení byl přidělen k jednotce Stráže obrany státu a v jejím rámci se připravoval k aktivní obraně ČSR. Po rozbití republiky a okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 jen těžko hledal zaměstnání. Podobně jako ostatní Rusíni věrní ideám Masarykova Československa trpěl diskriminací ze strany maďarských úřadů. V létě 1940 proto využil okolnosti, že se hranice SSSR po záboru východního Polska posunula až na karpatské hřebeny a uprchl z rodného Podkarpatska, rozhodnut požádat v Sovětském svazu o azyl. Po překročení hranic však byl komunistickými vyšetřovateli označen za fašistického vyzvědače a odeslán do vyhlazovacího tábora nucených prací. Podobný osud potkal tisíce dalších Podkarpatorusů. V neuvěřitelně krutých podmínkách sovětských gulagů jich většina zahynula; celkový počet rusínských obětí se odhaduje na 20 000.
Jan Demčík měl to štěstí, že peklo lágru přežil a po dobrodružné cestě se mohl v roce 1943 zařadit do vznikající československé jednotky v SSSR; stal se velitelem čety 2. tankového praporu. Na počátku karpatsko-dukelské operace byl jeho tank zničen a v důsledku toho byl jmenován styčným důstojníkem velitelství čs. sboru. V této funkci se zúčastnil v rámci 1. čs. samostatné tankové brigády ostravské operace. Po skončení války byl Demčík společně s ostatními Rusíny, kteří tvořili jádro naší východní jednotky a kteří nasazovali životy pro obnovu demokratického Československa, rozhořčen odstoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Po zkušenosti ze sovětského gulagu se Demčík na Podkarpatskou Rus z pochopitelných důvodů nevrátil. Zůstal aktivním důstojníkem Československé armády až do srpna 1968, kdy odešel na protest proti sovětské okupaci v hodnosti plukovníka do výslužby.
V roce 1938 nastoupil službu na severní hranici Podkarpatské Rusi v oddělení finanční stráže Brustury. Společně s kolegy z oddělení byl přidělen k jednotce Stráže obrany státu a v jejím rámci se připravoval k aktivní obraně ČSR. Po rozbití republiky a okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 jen těžko hledal zaměstnání. Podobně jako ostatní Rusíni věrní ideám Masarykova Československa trpěl diskriminací ze strany maďarských úřadů. V létě 1940 proto využil okolnosti, že se hranice SSSR po záboru východního Polska posunula až na karpatské hřebeny a uprchl z rodného Podkarpatska, rozhodnut požádat v Sovětském svazu o azyl. Po překročení hranic však byl komunistickými vyšetřovateli označen za fašistického vyzvědače a odeslán do vyhlazovacího tábora nucených prací. Podobný osud potkal tisíce dalších Podkarpatorusů. V neuvěřitelně krutých podmínkách sovětských gulagů jich většina zahynula; celkový počet rusínských obětí se odhaduje na 20 000.
Jan Demčík měl to štěstí, že peklo lágru přežil a po dobrodružné cestě se mohl v roce 1943 zařadit do vznikající československé jednotky v SSSR; stal se velitelem čety 2. tankového praporu. Na počátku karpatsko-dukelské operace byl jeho tank zničen a v důsledku toho byl jmenován styčným důstojníkem velitelství čs. sboru. V této funkci se zúčastnil v rámci 1. čs. samostatné tankové brigády ostravské operace. Po skončení války byl Demčík společně s ostatními Rusíny, kteří tvořili jádro naší východní jednotky a kteří nasazovali životy pro obnovu demokratického Československa, rozhořčen odstoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Po zkušenosti ze sovětského gulagu se Demčík na Podkarpatskou Rus z pochopitelných důvodů nevrátil. Zůstal aktivním důstojníkem Československé armády až do srpna 1968, kdy odešel na protest proti sovětské okupaci v hodnosti plukovníka do výslužby.
