Ráno asi v šest hodin nám přinesla moje manželka se synem Standou snídani pro celé družstvo. Donesené nádobí nám později sloužilo jako první kuchyňské zařízení družstva. Po snídani bylo na stanovišti přikročeno k výstavbě krytu. Do břehu v blízkosti studánky byla během dvou dnů vykopána světnice 6 x 3 metry a postupně doplněna dveřmi, dvěma okny, krbem, verandou a uvnitř vyložena prkny. Prkny byl rovněž vyložen i strop a ten byl ještě přikryt dehtovou lepenkou. Poházen hlínou skýtal nám tento kryt dostatečnou ochranu před deštěm i mrazy. Dlužno podotknouti, že při první přehlídce panem pplk. Franclem, který byl s naším krytem velmi spokojen, nařídil úhradu našich výloh spojených s vybudováním krytu z rezervních peněz.
Až do 15. října nebylo na polské hranici nižádného nebezpečí. Tohoto dne přišla telefonická zpráva, že maďarští teroristé v síle asi 50 mužů, jsouce rozprášeni dole na maďarské hranici, jdou přes Záříčí na hranici severní, chtějíce se pravděpodobně dostati přes hranici do Polska. Jiný oddíl maďarských teroristů směřoval na Poloninu Rovná u Bukovce. Z tohoto důvodu naše spojka (resp. Tegze a dozorce Bažant), vyslaná k veliteli čety inspektoru Vymazalovi, se nevrátila, byvše vyslána spolu s četnictvem z Volovce a Svalavy přes stanici Zaňku na Poloninu Boržava ke stíhání tlupy maďarských teroristů. Naše hlídka sice na Polonině Boržava teroristy napadla, ale na velkou vzdálenost, takže Maďaři po palbě naší hlídky (asi 60 ran) jen odhodili svoji výzbroj – jednu automatickou pistoli na 32 ran, osm starých vojenských pušek vz. 1888 a 300 kusů nábojů, jakož i nějaké ruční granáty. Teroristé potom za tmy zmizeli v boržavském pralese. Tuto tlupu asi třetí den převedla nějaká žena přes obec Huklivý po župní hranici do Polska. Na Polonině Rovná v boji s maďarskými teroristy padli tři naši četníci a sedm maďarských teroristů. Mezitím jsme se dozvěděli, že i Poláci přivezli z Těšínska, které jim tehdy již námi bylo postoupeno, teroristické tlupy zvané bojůvky, které přecházely hranice, vyhazujíce železniční i silniční mosty a útočíce na finanční stráž, četnictvo i poštovní úřady. Jako první byl zabit polskými teroristy vrchní četnický strážmistr Kalčík u Volového.
Počátkem listopadu jsme byli z hranice staženi zpět dolů do Volovce. Naše družstvo bylo sloučeno s četnickým družstvem, kde však byl pouze četnický strážmistr, šest vojenských posil a tři prezenční vojíni. Spojený oddíl, jehož jsem byl velitelem, tak čítal celkem 20 mužů. Ubytováni jsme byli na sále Ruského Národního domu ve Volovci. Kromě neustálé pohotovosti se konala hlídková služba v terénu hlídkami v síle osm až devět mužů s kulometem.
Dne 10. listopadu o 5. hodině ranní byla přepadena silným oddílem polských teroristů sousední obec Nižní Verecky. Teroristé vyloupili poštu, zničili ručními granáty četnickou stanici a vyhodili silniční most směrem k Podplazí. Při tomto podniku zajali a odvlekli do Polska dvanáct našich četníků, sedm vojáků a dva příslušníky finanční stráže; v Latorce při zpáteční cestě zajali ještě kolegu Rákose. Zajatci byli odvedeni přes hranice do Polska a odvlečeni do Drohobycze v Haliči. Vráceni byli teprve 19. března 1939 po čtyřměsíčním věznění do Moravské Ostravy jako utečenci z Podkarpatské Rusi.
Po přepadení Nižních Verecek jsem vydal přebytečné zbraně českým civilistům – na poštu, na dráhu, cestmistrovi a lékaři. Hned v noci po přepadení Nižních Verecek přijelo do Volovce deset četníků z Čech, kteří byli rovněž ubytováni v Ruském Národním domě. Ke konci listopadu byl nachystán polskými teroristy přepad Volovce. Na vrchu Menčul byly povaleny čtyři telegrafní tyče, přeříznuto vedení a rozházeny pobuřující letáky. Psány byly česky a bylo v nich požadováno opuštění Podkarpatské Rusi všemi Čechy, jinak prý že budeme do jednoho pověšeni. Stromů prý je v kraji dosti. Četnický strážmistr Cejp odjel s deseti muži do Nižních Verecek zjistit, co se tam děje, protože telegrafní i telefonní vedení bylo přerušeno. Já jsem byl se zbytkem mužstva od 22 hod. do rána v přísné pohotovosti venku.
Okolo druhé hodiny ranní se asi 7 až 10 teroristů snažilo přejíti řeku Voču proti Ruskému Národnímu domu, ale byli zpozorováni dozorcem Holovkou, který mně tuto okolnost ohlásil, takže jsem měl možnost zařídit potřebné. Teroristé zjistíce, že jsou zpozorováni, se dále přes řeku neodvážili. Dlužno podotknouti, že celý říjen a listopad byly v noci úžasné tmy. V tu dobu nastala částečná tajná evakuace movitého majetku českých rodin z Podkarpatské Rusi do Čech. Popud k ní dali četníci navrátivší se na Podkarpatskou Rus ze soustředění z Čech.
Mezitím polští teroristé neustále napadali naše polní stráže na polské hranici, zejména v Siněvíru, Toruni, Príslopu a ve Studeném. Jedním takovým přepadem byl zničen železniční most vzdálený kilometr od nádraží Volovec směrem k Zaňce. Zahynul při tom jeden polský terorista, byv sražen uletivším úlomkem traverzy mostu. Na zemi byl potom ještě roztrhán vlastním ručním granátem. Tento most byl hlídán vojskem. Tou dobou přijela do Volovce škola četnických čekatelů Zemského četnického velitelství v Brně o 60 mužích, vedena poručíkem Václavem Judrem. Od té doby byly vysílány do terénu kombinované hlídky, do kterých byli dáváni příslušníci finanční stráže jako průvodci vzhledem k důkladné znalosti terénu a místních poměrů. Oddíl měl k dispozici dvě nákladní auta, která měla sloužit k rychlé dopravě mužstva na ohrožená místa v okolí Volovce. Jezdil jsem s poručíkem Judrem na všechny noční obranné výpravy, z nichž je třeba uvésti napadení turistické Rozsypalovy chaty ve Skotarsku a přepadení četnické stanice v obci Huklivý.
Po odsunu z prostoru Čop do prostoru Užhorod dne 10. listopadu 1938 sloužil na hlavní průchodící polní stráži na silnici Užhorod–Užok. Počátkem prosince 1938 vlákali maďarští zpravodajci do léčky čet. strážmistra Bohdana, Rusína rodem z obce Onokovce, a sotva překročil demarkační čáru, zavraždili jej devíti střelnými ranami. Případ se stal v obci Hořany, kde dotyčný konal službu na polní stráži pod velením čet. strážmistra Černockého. Na pohřbu v Onokovcích, kde kromě jiných řečníků promluvil též major četnictva Drozda z vyššího velitelství ve Velkém Berezném, požádal mne strážmistr Černocký ještě s několika příslušníky četnictva z jeho polní stráže, abych je všechny vyměnil, protože stálými přestřelkami a teď smrtí svého kolegy jsou nervově vyčerpáni. Slíbil jsem jim vyhověti, když vydrží ještě jednu noc. Souhlasili všichni. Musím podotknouti, že vražda čet. strážm. byla provedena v 0.30 hod., a přesně v tutéž dobu příští noci jsem nechal vhodit ruční granát v blízkosti vojenských kasáren v Užhorodě. Úkol provedl strážník Kuča, který nyní slouží v Mor. Ostravě. Hned nato měla celá posádka v Užhorodě poplach a do tří hodin ráno stála v plné polní na dvoře, jak bylo bezpečně zjištěno. Kromě mne a Kuči nikdo nevěděl, co se vlastně stalo.
Maďarští teroristé, jichž bylo v Užhorodě asi tři sta, měli slíbeno od náčelníka maďar. zpravodajské služby rytmistra Kálmara (sídlem nejdříve v Nyíregyháze, potom v Užhorodě na Masarykově náměstí v budově hlavního finančního ředitelství) 1000 pengö (asi 5000 Kč) za každou naši polní stráž, kterou zničí nebo zajmou. Ze dvaceti pol. stráží, které jsem na úseku 41 km dlouhém měl, vybrali si tři: Rasputí, Hořany a Barvinkoš. Prostřední z těchto tří byla právě pod velením čet. strážmistra Černockého v Hořanech. Teroristé vzhledem k jejich početní převaze mohli své útoky prováděti na směny, jedni před půlnocí a druzí po půlnoci, což také dělali, a tím naše lidi vyčerpávali. Nebylo u nás záloh, a proto byla naše rota, sestávající ze 108 příslušníků četnictva, 99 policistů, 36 přísl. finanční stráže s jedním úředníkem a 56 vojínů pěchoty, stále zasazena a lidé si mohli odpočinouti jen ve dne ve svých polních ubikacích. Nebylo se co divit, že tato služba unavila i tak dobré vojáky, jakými byli čet. strážmistr Černocký a jeho podřízení četníci.
Druhého dne po pohřbu jsem sestavil družstvo z pomocných zřízenců strážní služby, a to takových, o nichž jsem se domníval, že budou dobře zabíjet Maďary. Za velitele jsem jim určil strážníka Matouše Míška. Před odchodem jsem jim dal potřebné instrukce a nařídil, aby zastřelili každého teroristu, který padne do jejich rukou bez ohledu na to, zda je raněn, nebo se vzdal. Tito lidé pak vyměnili polní stráž strážmistra Černockého v Hořanech. Tak se stal pomocný zřízenec strážní služby Matouš Míšek velitelem polní stráže.
Když později strážník Perenič z Míškova družstva zajal v Hořanech jednoho maďarského teroristu (byl to první úlovek), ptal se mne Míšek polním telefonem, co s ním má dělat. Moje odpověď byla: „Dejte mu krumpáč a lopatu, zaveďte ho do lesa, tam ať si vykope hrob, pak ho zastřelte a zahrabte.“ To bylo v noci a druhý den mi přišel na SV. (stanoviště velitele) hlásit strážník Obruča vyplnění rozkazu. Když pak zajali druhého teroristu, neptal se mne již Míšek, co s ním má dělat, ale přišel sám a hlásil: „Dnes v 5 hodin ráno jsme měli zabíjačku.“ Kývnutím hlavy a otázkou: „Kde jste ho zahrabali?“ byla věc vyřízena. Podotýkám, že o těchto případech neúředně věděl i náš velitel praporu StOS podplukovník pěchoty Francl, jež měl SV. ve Velkém Berezném.
Míšek a jeho podřízení vynaložili všechnu svoji mladou sílu, aby se na nebezpečném místě udrželi. Nepožádali mne o směnu, kterou jsem jim po 14 dnech slíbil, a když jsem jim sám nabídl, že je vyměním – odmítli. Setrvali na svém místě až do osudného 14. března 1939. Během té doby se Míšek osvědčil jako duchapřítomný a v klamání nepřítele vynalézavý velitel, což je patrné z tohoto případu: Jedné noci provedli teroristé dobře připravený útok s bočním obchvatem v úmyslu zlikvidovati jeho polní stráž. Míšek neztratil hlavu a velmi hlasitě vykřikoval povely pro l., 2. a 3. družstvo zleva a zprava a tím pomátl teroristy tak, že se přes svoji přesilu stáhli zpět na maďarské území, aniž by našim lidem způsobili ztráty na životech. Touto lstí vydal Míšek v nebezpečí více sám sebe než své podřízené, protože prozradil křikem své stanoviště, ale zato odvrátil velmi pravděpodobně zkázu celého družstva a zachránil naši prestiž. Příští noci se mu dostalo ode mne pochvaly na místě samém. Měl přece jen své jedno družstvo a nikoliv tři, jak svým hlučným velením předstíral.
Kromě tohoto boje a neustálých nočních teroristických přepadů zasluhuje zmínky též boj vyvolaný Maďary dne 23. prosince 1938 v prostoru Užhorod až Hořany, kdy rovněž zasadili pěchotu, aby palbou poutala naši pozornost, zatímco teroristé pronikali opatrně na naše území do vesnice Domanince, kde byla rotní kancelář i moje SV. Tehdy jsem se asi o půlnoci dovolával telefonem z hlavní průchodící polní stráže do Vel. Berezného o vyslání pomoci aspoň jednoho družstva. U telefonu ve Vel. Berezném byl major četnictva Drozda od ZČV Užhorod, který řečnil v listopadu na pohřbu zavražděného strážmistra. O tomto boji psaly tehdy i noviny České Slovo. Také Míšek by tehdy byl potřeboval posilu, ale nedostal ji, nebylo lidí, ale pomohl si sám.
Boj, který se rozpoutal 7. ledna 1939, byl rozsáhlý, poněvadž do něj Maďaři zasadili kromě stálých polních stráží s těžkými kulomety ještě prapor pěchoty. Maďarský nápor však neměl za následek náš ústup, neboť tehdy se žádná z ostřelovaných polních stráží nehnula ze svého místa ani o krok. Zato maďarské sanitní auto přijelo za odpoledne celkem šestnáctkrát pro raněné, a to právě do prostoru polních stráží Rasputí a Hořany; tedy opět hlavně Míšek se svým družstvem způsobil Maďarům citelné ztráty. Na Rasputí vynikal bojovností nejvíce postavou nepatrný vojín Beneš.
Ústup, při němž byl Míšek zraněn, se udál v noci ze 14. na 15. březen 1939. Pokud vím, odnášel tehdy Perenič raněného Míška, a když byl Maďary zaskočen, spustil se s ním po skalní stěně do kamenolomu a sám se přitom vážně zranil na hlavě, ruce a noze. Vzdor tomu, když se vzpamatoval, sebral Míška a nesl jej dále, až se dostali oba do bezpečí. Míškův mladší bratr, dvaadvacetiletý vojín, šel do Hořan pro pomoc a byl těžce raněn, takže mu ochrnula spodní část těla a později v nemocnici v Mor. Ostravě zemřel. (Vojín Cyril Míšek z 10./36. roty zemřel na následky zranění 23. srpna 1939 – pozn. ed.) Strážník Perenič byl kdesi ze Slovenska, nevím, zda ještě žije a kde se nachází. Jsem přesvědčen, že by si též zasloužil vyznamenání jako Míšek, neboť prokázal obětavost a velkou odvahu.
Kromě Míška a Pereniče dovolil bych si navrhnouti na vyznamenání též strážníka Kuču a šstrážm. Janečka, oba t. č. službou v Mor. Ostravě. Strážník Kuča jako motocyklista byl zařazen hned při obsazování státní hranice v noci 23. září 1938 jako spojka velitele roty. V této funkci se dostal v říjnu téhož roku na hrázi u řeky Tisy za Čopem do palby maďarské polní stráže. Jeho duchapřítomností, že vypnul motor a též trochu zásluhou štěstěny, vyvázl tehdy bez jakéhokoliv zranění. Podruhé se dostal do palby teroristů v noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy jsem ho na základě telefonického rozkazu velitele praporu pplk. Francla poslal do celé řady vesnic k četnickým stanicím se zvláštním rozkazem o ústupu, který byl stanoven na příští den, tj. 10. listopad. Tehdy se již potulovalo v našem zázemí mnoho teroristů, dobře ozbrojených vojenskými puškami i automaty. Kuča se vrátil do Čopu až ráno, velmi unaven, a hlásil, že byl dvakráte napaden palbou, ale nic se mu nestalo. Později se účastnil s Míškem všech akcí v Hořanech a nakonec byl od Maďarů v noci na 15. března 1939 i s motorkou zajat a o vše od nich oloupen. Co od Maďarů dostal, ví nejlépe on sám.
Dne 6. ledna 1939 jsem odejel z Volosianky na jih na demarkační čáru do Podmonastýru u Mukačeva. Ubytováni jsme byli v klášteře Podmonastýr, který byl od nové hranice vzdálen asi 400 metrů. Na silnici, vedoucí z Podmonastýru do Rozvegova a dále do Mukačeva, bylo umístěno několik kmenů, které tvořily provizorní hranici. Když jsme hlídkovali na hranici, stála za těmito kmeny ve vzdálenosti necelých 10 kroků od nás maďarská vojenská stráž.
Dne 14. března 1939 o 6. hodině jsem nastoupil stráž na hranici s čnzk. svob. Ladislavem Kahounem, který přišel z Čech. Měl jsem tehdy hodnost závodčího. Na hranici stávala na naší straně pouze dvoučlenná hlídka a ostatní příslušníci StOS se nacházeli v klášteře. Bylo nás v Podmonastýru celkem sedmnáct, čsl. armáda přímo na hranici nesměla býti a její jednotky byly až v Kolčinu.
Bylo asi 6.13 hod., když jsem uviděl přicházet od Rozvegova po obou stranách silničního příkopu přikrčené maďarské vojáky. Jejich vzdálenost byla asi 400 metrů. Jelikož na naší straně těsně u hranice měla svůj domek manželka praporčíka státní policie z Mukačeva Chanasová, která se právě dívala přes plot, požádal jsem jí, ať se zeptá velitele maďarské stráže, co to znamená, jelikož jsem situaci nechápal. Spojení s klášterem jsem žádné neměl a nebylo mi vůbec známo (a nikomu z nás), co se ve světě odehrává. Chanasová zavolala maďarsky na velitele stráže, on jí něco odpověděl, načež mi řekla, že je to poplachové cvičení. Bylo mi sice divné, že na hranici existuje nějaké cvičení, ale zůstal jsem státi s Kahounem dále a pozoroval jsem, co se bude díti, aniž bych tušil následky. Podobný případ pochodu maďarských vojáků k hranici v Podmonastýru se udál tuším již 21. února 1939, jenže tehdy k hranici ani nedošli a vrátili se zpět z Rozvegova do Mukačeva. Byl jsem proto v domnění, že se Maďaři opět stáhnou, jak tomu bylo v únoru.
Vtom se již ke kmenům, ležícím přes silnici, přiblížili první maďarští vojáci, zalehli a položili pušky na kmeny stromů. Proud vojáků přicházejících od Rozvegova neustával. Jelikož byl v plotě u domu Chanasové silný kůl, řekl jsem Kahounovi, ať se ke kůlu přitlačí. Sám jsem se postavil vedle něj. Pak se objevil maďarský důstojník s pistolí v ruce a něco na nás zařval, snad: „Ruce vzhůru!“, nerozuměl jsem mu. Toto vše bylo dílem okamžiku. Najednou na nás byla všemi maďarskými vojáky ležícími přes kmeny stromů (bylo jich asi 10 až 12) vypálena salva z pušek. Na odpor v tomto okamžiku nebylo ani pomyšlení, jelikož než bych odjistil pušku, byl bych odstřelen. Neztráceje duchapřítomnost, vrazil jsem do dveří plotu, vběhl do dvoru Chanasové, vyčkal jsem, až vběhl Kahoun, dveře jsem zavřel a zajistil. Vím jen, že Chanasová po výstřelech zakřičela. Zda byla zastřelena, mi není známo.
Téměř saltem jsme s Kahounem přeletěli živý plot a přímo letěli po břehu řeky Latorice, snažíce se dostati do kláštera. Mým jediným přáním bylo varovati kamarády, což se také zdařilo. Ostatní o ničem nevěděli, jelikož střelba v kraji nebyla žádné novum. Nepřátelské střely, které nám svištěly nad hlavou a které byly stříleny od maďarských hlídek, stojících na druhém břehu řeky Latorice, nás neodradily od předsevzetí varovati kamarády a nevzdáti se. Když jsme doběhli k silnici spojující Podmonastýr s Rozvegovem, na které jsme byli před chvílí přepadeni, řekl jsem Kahounovi, aby přeběhl napřed, že poběhnu za ním, aby Maďaři neměli větší terč.
Silnici jsme přeběhli šťastně. Jsa již částečně chráněn klášterní zdí, uviděl jsem za ní opřeného robustního strážm. Baču, který se na mne nechápavě díval. Zařval jsem na něj: „Bačo, rychle, je zle, jsme přepadeni! Maďaři jsou tady, otevři nám bránu!“ Po vniknutí do kláštera, kde z patnácti příslušníků StOS nikdo netušil, co střelba znamená, a většina z nich odpočívala po noční službě na postelích, jsem udělal v klášteře poplach a veliteli praporčíku státní policie Vlachovi jsem přepadení jen zčásti naznačil, jelikož nebylo času. Protože jsme všichni spávali oblečeni, bylo vše následující jen dílem okamžiku. Rozestavěli jsme se do klášterních oken a počali jsme stříleti na maďarské vojsko, které již pobíhalo v blízkosti kláštera. Několik příslušníků StOS pod ochranou vysoké klášterní zdi přes ni házelo granáty. Jelikož jsme nebyli chráněni z boku a Maďaři měli velikou přesilu, rozhodl praporčík, že pět dobrovolníků musí odejít z kláštera ke krytí ostatních. Odešlo nás tedy zadním vchodem kláštera do vinic pět mužů (strážm. Svátek, čnzk. záv. Bárta, čnzk. záv. Rada, čnzk. svob. Kahoun a já) a odtud jsme z pahorku stříleli lehkým kulometem a puškami po maďarských vojácích.
Spojení s klášterem, kde se nacházelo zbývajících 12 příslušníků Stráže, jsme opět neměli a po určité době při pokusu spojení navázati jsme dostali boční palbu z těžkého kulometu. Za stálého boje jsme krátce po 9. hod. viděli jeti od Mukačeva směrem na Podhořany maďarský obrněný vlak, ze kterého za chvíli započala prudká dělostřelecká palba směrem přes nás na klášter. Vydrželi jsme ve vinici až do 11.15 hod., kdy jsme pro přílišnou přesilu a nedostatek nábojů museli ustoupiti. Po dvanáctihodinové namáhavé cestě přes hory, kdy jsme se promočeni, bez jídla a vysíleni ještě střídali v nesení kamaráda Ladislava Kahouna, který utrpěl prudký srdeční záchvat, jsme došli ve 23.15 hod. na četnickou stanici Puzňakovce. Zde již všech 12 příslušníků StOS z kláštera spalo. Podle jejich výpovědi odešli z kláštera zadním vchodem jen chvíli po nás. Aniž bychom to tušili, vytrvali jsme v postavení až do 11.15 hod. osamoceni. Naše cesta vedla příští den dále přes Poroškovo, Perečín, Malý Berezný, Stakčín, Ubľu do Prešova, kde jsme byli Slováky odzbrojeni. Dne 18. března 1939 jsem se hlásil na Zemském četnickém velitelství v Brně.
Velitelem této prozatímní stanice byl zpočátku prap. Antonín Kříž a později šstrážm. Václav Honzl, oba od ZČV Užhorod. Na stanici byli přiděleni mimo mne strážmistři Josef Iš, Ladislav Nedbal a Karel Panáček od ZČV Brno a četníci na zkoušku Karel Klenka, Karel Koudelka a František Knotek od ZČV Praha. V obci Sasovo bylo umístěno také družstvo StOS složené z fin. stráže pod velením vrch. resp. Kocourka. Obec Sasovo ležela v těsné blízkosti nové hranice, která však nebyla nikterak vyznačena. Od listopadu 1938 do března 1939 došlo několikrát na hranicích jen k bezvýznamným přestřelkám s maďarskými hlídkami.
V noci na 15. března 1939 byla ve 4.20 hod. přepadena strážnice fin. stráže maďarským vojskem a na hranicích se rozpoutal boj. Maďaři postupovali proti našemu dvanáctičlennému družstvu v Sasovu v síle asi jedné roty. Využili tmy a dostali se do těsné blízkosti obce. Protože se šstrážm. Honzl odepřel boje zúčastniti, převzal jsem jako služebně nejstarší četník velení. Na hranice se mnou odešli strážm. Panáček a četníci na zkoušku Koudelka, Klenka a Knotek. Strážmistři Iš a Nedbal se zapojili do obrany později, asi v deset hodin. Když jsme zaujali palebné postavení na západním okraji Sasova, ostřelovali jsme přískoky postupující Maďary tak účinně, že byli nuceni buď zalehnout v příkopech, nebo se plížením vrátit zpět do Ardova.
V příkopu před obcí ve vzdálenosti asi 60 m od nás zůstalo ležet v úvozové cestě družstvo honvédů, kteří po nás neustále stříleli, jakmile se někdo z nás zvedl. Proto jsem společně se strážm. Panáčkem, četn. na zk. Koudelkou a resp. fin. stráže Viktorem Šufeislem (v roce 1941 zastřelen při útěku za hranice) provedl na toto družstvo útok tím způsobem, že jsme jej obešli a zaútočili z boku přes prudké ostřelování nepřátelskými těžkými kulomety. Strážm. Panáček nás kryl, zatímco jsme s ostatními pronikli do těsné blízkosti maďarského družstva, které jsme zneškodnili střelbou z pušek a ručními granáty. Přitom bylo zabito sedm Maďarů.
Kolem půl dvanácté dopoledne přijela do obce dvě obrněná auta čsl. armády, která pokračovala po silnici k Černému Ardovu. Posádky těchto vozů napočítaly v příkopech a na poli podél silnice 18 zastřelených maďarských vojáků. Bylo tedy na maďarské straně včetně zneškodněného družstva 25 mrtvých a několik raněných. Na naší straně jsme žádné ztráty neměli. V 15 hod. jsme na rozkaz ustoupili k Chustu. Následujícího dne jsme odpochodovali již ve větším počtu do Ťačova a pak přes hranici do Rumunska. Během pochodu byl u obce Sekernice zabit sičovci strážm. Fořt a u Buština vrch. resp. Kocourek. Dne 25. března 1939 jsem dorazil přes Jugoslávii a Rakousko do Brna a odtud na kmenovou stanici do Uherského Hradiště.