pplk. F. Kruliš – prapor Liberec / Odzbrojení družstev SOS č. 56 a 61 (1938)
Po svolání posil dne 14. září 1938 jsem podle úkolu od velitele praporu Liberec odjel o 4. hod. z Dolní Pustevny s družstvem č. 56 nákl. autem do České Lípy. Zde se k nám připojilo družstvo č. 71 z Rumburku pod velením vrch. strážm. Šulce. Zmíněná dvě družstva tvořila záložní četu, která byla pod mým velením a která měla být připravena k nasazení ve směrech Rumburk a Kyjov–Zadní Doubice, dle potřeby, kde by nepřítel nejvíce pronikal.

Po odeslání četníků k rezortní službě zbylo u družstva č. 56 celkem 12 vojínů v zál. jako voj. posil a kromě mne ještě strážm. Douděra ze stanice Hanšpach a strážm. Fejfar ze stanice Lobendava, celkem 15 mužů. Z družstva č. 71 nakonec zbyl jen šstrážm. Vambera ze stanice Rumburk jako velitel po vrch. strážm. Šulcovi a dva vojíni v zál.; celkem tedy tři muži. Naší čety jsem měl použíti podle rozkazu velitele roty insp. fin. stráže Ureše, tehdy ubytovaného na četn. stanici v Krásné Lípě. Vzhledem k demonstracím v Krásné Lípě jsem zavedl u celé čety nepřetržitou pohotovost a střežení a hlídkování v Krásné Lípě polovinou členů čety.

Dne 20. září asi v 16 hod. jsem v zastoupení nepřítomného velitele roty telefonicky hlásil vel. praporu SOS Liberec, že podle zprávy důvěrníka, jehož zprávy se podle sdělení vrch. strážm. Šestáka ukázaly vždy velmi dobrými a pravdivými, v noci z 20. na 21. září a další noci chystají teroristické skupiny FS a členů SdP společně se zahraničními tlupami přepady čsl. celních úřadů a četnických stanic.

Velitel praporu SOS pplk. Kruliš ihned vydal rozkaz, abych k družstvu č. 71 připojil pět vojenských posil, které konaly službu u mostu v Rumburku, a s celou četou se za soumraku přemístil ke křižovatce Rumburk–Georgswalde a Königswalde–Neugersdorf. Tam jsme se měli umístit poblíž hostince Jagdschloss tak, aby veškeré mužstvo čety přes noc bdělo v pohotovosti a bylo stále připraveno poskytnouti pomoc eventuálně v noci přepadeným čsl. celním úřadům v Georgswalde, Filipově nebo Aloisburgu. Ve dne se pak měla četa ubytovat poblíže nebo přímo v Jagdschlossu a odpočívat.

Pro splnění tohoto úkolu jsem si zajistil auto za účelem obhlédnutí příslušných celních úřadů a dorozumění se s jejich veliteli. Po zařízení těchto opatření jsem se s četou 20. září večer přemístil ke zmíněné křižovatce a zaujal postavení na okraji lesa, maje k přepravě čety zajištěn nákl. automobil z Georgswalde.

Po rozednění dne 21. září jsem se snažil zajistit pro četu ubytování v hostinci Jagdschloss, ale jednání trvalo celý den, ježto ubytování bylo nutno zařídit prostřednictvím městského úřadu v Rumburku, k jehož dosažení jsem neměl vlastních dopravních prostředků. Tím se stalo, že celá četa byla téměř bez odpočinku.

V noci z 21. na 22. září jsem opět vyčkával s četou v pohotovosti v lese a ráno asi v 7 hod. jsem obdržel rozkaz ihned se s četou přemístit k družstvu č. 61 u státních hranic za Kyjovem, které bylo v noci přepadeno. Na cestě mi velitel roty Ureš krátce v Krásné Lípě vyložil, že družstvo č. 61 v soutěsce Černá brána severozápadně od obce Zadní Doubice bylo téhož dne časně ráno přepadeno, takže muselo uprchnouti. Já jsem měl s četou stanoviště znovu obsadit a zařídit vše potřebné s raněnými, ev. mrtvými.

Na četnické stanici v Doubici jsem se sešel se zbytkem družstva č. 61 pod velením prap. Valenty ze Šluknova a zařídil jsem převoz jednoho raněného voj. v zál. do nemocnice a později ještě dalšího vojína, který zůstal poraněn na místě. Šstrážm. Vambera odjel podle telefonického rozkazu s družstvem č. 71 do Zadní Doubice, zatímco já jsem s mým družstvem a částečně odzbrojeným družstvem č. 61 odešel na jeho původní stanoviště u Černé brány.

Stanoviště družstva č. 61 bylo v lesní boudě as 20 min. od státní hranice v úzkém údolí, resp. soutěsce, obklopené ze všech stran vysokými strmými skalami a lesem. Lesní bouda byla demolovaná účinkem neznámých třaskavin a prostřílená. Proto jsem se zakopal se svým družstvem pomocí polních lopatek poblíže této boudy tak, abych měl výstřel alespoň na některé okolní skály a ovládal alespoň krátkou palbou cestu od Černé brány. Družstvo č. 61 nemělo vůbec lopatek a nemělo terén upraven k obraně.

Mezitím, co se moje družstvo zakopávalo, vyslal jsem v dohodě se zástupcem vel. družstva č. 61 šstrážm. Houskou (prap. Valenta se strážm. nezn. jména odjeli na motorce pryč) spojku k sousednímu družstvu č. 51, avšak na smluveném místě se se spojkou tohoto družstva nesešli. Pro obě družstva jsem dal uvařit polévku, ježto nebylo jiných potravin, ani jiný způsob zásobování nebyl možný. V noci jsem oběma družstvům nařídil zalehnouti do krytů a zajistil je osmi strážnými.

Dne 23. září ráno jsem opět vyslal spojku směrem k družstvu č. 51, aby se informovala o situaci. V případě, že by neměla spojení, měla hlídka pod velením šstrážm. Housky získat spojení s četou v Zeidleru. Hlídka se vrátila a hlásila, že stanoviště družstva č. 51 je prázdné a poblíž jsou na státních hranicích viděti pouze říšskoněmecké uniformované osoby a že přes hranice prchá s největším chvatem nepřetržitý proud obyvatelstva.

Odeslal jsem proto jednu hlídku z mladších aktivních vojínů a voj. posil, aby obhlédli situaci v Doubici, získali zpráv na tamní četnické stanici a přinesli alespoň nejnutnější potraviny pro obě družstva. Když se hlídka vrátila, hlásila, že na četnické stanici není nikoho, že v Doubici jsou pouze ordneři a že obyvatelstvo se k nim chovalo nepřátelsky.

Vyslal jsem proto další hlídku, aby zjistila pokud možno bližších zpráv o situaci. Hlídka po návratu hlásila, že se od obyvatelstva dozvěděla, že vojenská posádka z Rumburku i s tanky ustoupila již dne 22. září, že četnictvo z Doubice uprchlo již den předtím, stanice Krásná Lípa že byla dobyta, vrch. strážm. Šesták byl zabit a ostatní odvlečeni, celý Šluknovský výběžek byl až po linii opevnění čsl. vojskem, četn. a fin. stráží vyklizen, obsazen říšskoněmeckým vojskem a SA a německými sbory je obsazena i Chřibská. Dále hlídka hlásila, že vrcholy okolních skalních stěn a kopců jsou všude obsazeny ordnery, ozbrojenými střelnými zbraněmi. Podle těchto zpráv jsem dospěl k názoru, že čsl. vojsko a SOS se stáhly za první linii opevnění, že území až k těmto opevněním je obsazeno říšskoněmeckým vojskem a že moje družstvo a družstvo č. 61 jsou jediné zapomenuté složky SOS, které nemohly býti o nové situaci vyrozuměny. V důsledku toho jsem se nejprve rozhodl pro ústup k Dolní Chřibské za soumraku dne 23. září, avšak po poradě se šstrážm. Houskou, který znal okolí lépe, jsme počali ustupovati tímto směrem již dříve.

Ustupovali jsme s družstvy velmi obtížným terénem lesem a mezi skalami, až jsme dospěli k místu na skalním svahu, kde byla stezka z jedné strany obklopena balvany a vysokou skalní stěnou a z druhé strany byl strmý, skalnatý a stromy porostlý sráz do hlubokého údolí. Na okraji porostu se pátrači zastavili a hlásili, že z obou stran této stezky jsou na ně namířeny střelné zbraně tak, že stezka je jimi ovládána.

Podíval jsem se sám dopředu k pátračům a shledal jsem, že stezkou není možno projíti, neboť i ostatní vrcholy skalních stěn jsou obsazeny krytými osobami, ozbrojenými střelnými zbraněmi. Dospěl jsem k názoru, že bych družstva touto stezkou nepřevedl, neboť takových snadno ovladatelných míst bylo na stezce mnoho. Bylo zřejmé, že i kdybych se ztrátami unikl z této léčky, padl bych v příštím okamžiku do druhé a že nakonec by ev. zbytek družstev padl do rukou říšskoněmeckého vojska po vyjítí ze skal u Chřibské.

Ježto členové obou družstev byli po několikanočním bdění a z nedostatku potravy a pochodem v těžkém terénu zcela vyčerpáni, dospěl jsem k názoru, že se mi ústup nemůže za žádnou cenu podařit a rozhodl jsem se, že se pokusím alespoň o záchranu lidského materiálu. Zavolal jsem tedy na vedoucího ozbrojenců a když se mi zavázal, že všem dovolí odejít beze zbraní, tyto jsem vydal a odešel beze nich na Chřibskou. Po cestě po úzkých ve skalách vytesných neb po vrcholu skal jdoucích stezkách jsem se znovu přesvědčil, že ústup se zbraněmi by se mi nezdařil a že by se zbraně stejně dostaly do rukou teroristů poté, až by padli všichni členové družstva. (hlášení vrch. strážm. J. Pivoňky z 25. září 1938)
pplk. J. Smolka – prapor Lučenec / Dopis majoru Václavu Černému (1945)
Milý Václave! Mám Tvou fotografii, kterou jsi mi kdysi daroval na památku, dívám se na ni a živě si Tě vybavuji v představě a v paměti, jak jsem Tě znal skoro po 25 let. Vždyť ještě není tomu tak dávno, co jsi odešel, ne – co Tě gestapáci odvlekli a zastřelili. Dívám se do Tvých vlídných očí, vidím obrysy Tvé usměvavé tváře, slyším Tvůj mužný hlas, cítím hřející teplo Tvé upřímné duše i výrazný stisk Tvé přátelské pravice. Bohužel, není to však již skutečnost, nýbrž jen představa, i když stále tak jasná a živá. Je to přelud a klam a ten Tvůj obrázek je již jen odleskem a náhražkou Tvé ještě nedávné skutečnosti.

Nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi. A tak jsme se sešli za první světové války i my, do té doby cizí a neznámí, Ty z Čech a já ze sesterské Moravy. Bylo to v ruských legiích v listopadu roku 1919 na jedné ze zapadlých železničních staniček sibiřské magistrály, v náručí tajgy a její odumírající zeleně, kdy jsi byl po absolvování důstojnické školy jako poručík přidělen k našemu 11. střel. pluku a hlásil příchod a nástup služby u roty, jejímž jsem byl velitelem.

Tvá prsa zdobily dvě stužky vyznamenání medailí a ruským válečným křížem sv. Jiří za Zborov jako doklad Tvé vojenské hodnoty a zdatnosti a přiznám se Ti, že již ty stužky vyvolaly u mne velmi příznivý dojem v očekávání a naději, že jako bývalý příslušník slavného 1. střel. pluku, hrdina od Zborova a zkušený důstojník, budeš mi u roty vydatným pomocníkem, jakým jsi po celou dobu naší společné služby také vždy byl.

Tak jsi se stal, Václave, členem bratrstva naší 8. roty a záhy jsi mne přesvědčil, že jsi má očekávání nezklamal. Vzorný důstojník, upřímný bratr, čestný, milý a dobrosrdečný – to byly vlastnosti, kterých jsem si u Tebe cenil a za které jsem Tě měl skutečně rád.

Nastala krutá sibiřská zima. Tajga až po vrcholky stromů zasypána sněhem, metelice, vánice, divoké sněhové bouře a k tomu třeskuté sibiřské mrazy. Náš praporní vlak, schoulený pod korunami bělokorých bříz, přimrzl ke kolejím a pomalu se ztrácel ve sněhové závěji, ale žil a dýchal teplem hřejících kamen, chrlících z komína chumáče jisker do černé, nevlídné a mrazivé noci. Vzpomínám, jak jsme za oněch dlouhých zimních večerů sedávali u hřejících kamen, povídali, vypravovali, vzpomínali, a zejména se těšili na návrat do svobodné vlasti; byli jsme ještě mladí a velkou část života jsme měli jasně před sebou.

A tak jsi mi také jedenkrát vypravoval o svém mládí. Severočeský Most, uhelné doly, haldy, dým a prach, kouřící tovární komíny a jiné zjevy uhelnatého a průmyslového střediska, bohatství a přepych na jedné, bídu, hlad a nedostatek na druhé straně, národnostní a sociální útisk – to byl Tvůj Most a prostředí, ve kterém jsi se jako synek chudé hornické rodiny narodil a prožíval své dětství a mládí. Je přirozené, že tyto poměry měly nemalý a snad i rozhodující vliv na vytváření Tvé povahy, národního přesvědčení a sociálního založení, a proto také i Tvůj vstup do legií za první světové války byl již jen jejich důsledným a důrazným projevem.

Čekaly nás ještě mnohé útrapy a strádání, než jsme se v roce 1920 vrátili do osvobozené vlasti, do našeho Písku. Tam se naše bratrstvo rozešlo, ale my jsme i po dalších 14 let, dokonce pod společnou střechou, stále zůstávali spolu u pluku. V roce 1934 jsme se sice dočasně rozešli na Slovensko, ale i tam jsme byli blízkými sousedy.

V roce 1939, znovu v Písku, shledali jsme se a často se stýkali, ovšem již za zcela jiných okolností. Nastaly smutné, těžké doby. Porobený národ sténal a krvácel pod ranami německých násilníků. Neklesal však na mysli a nezdolný ve svém odporu proti násilí a bezpráví vedl dále nerovný boj za svá práva, za život, lidskou důstojnost, svobodu a státní samostatnost, v pevné víře ve vítězství své svaté, spravedlivé věci. Německý teror se stupňoval. Přišel Heydrich a s ním nové hromadné vraždění našich nejlepších lidí a když sám kat zašel rukou mstící spravedlnosti, bylo ve vyvražďování národa tím usilovněji pokračováno.

A tak se Václave, blížil i Tvůj osudový den. V pondělí 1. června 1942 jsme se opět sešli a spolu mluvili, netušili jsme však, že tomu bylo naposled. Dne 4. června 1942, za překrásného jarního dopoledne, dožil se Písek, po všech těch předcházejícících zatýkáních, nového vzrušení. Přišli opět gestapáci a sbírali důstojníky. Přišli i pro Tebe, odvlekli Tě a dne 22. června 1942 spolu s jinými šesti kamarády v Klatovech zastřelili. Obviňovali Tě, že prý jsi schvaloval atentát na vraha Heydricha; v tom jistě měli pravdu, protože jsme jej schvalovali všichni.

Václave! Sledoval jsem Tvou křížovou cestu do žaláře, v žaláři i na popraviště se zdrcujícím dojmem a vzrušením, prožíval jsem s Tebou všechna Tvoje duševní i tělesná muka, sdílel jsem s Tebou všechna utrpení Tvých bezesných nocí i denního pološera věznice, kdy ve vzpomínkách a starostech o své nejdražší, v jistotě a nejistotě, v naději i beznaději, jsi očekával příští dny, zatímco osud dopisoval poslední list Tvého života a za zdí věznice hýřilo jaro radostí, krásou a životem. Doprovázel jsem Tě v duchu posléze i k té zdi na popraviště a pevně věřím, že nezlomen na duchu, s úsměvem na rtech a pohrdáním v duši pro své vrahy, jsi umíral jako hrdina.

Vše jsme přežili, překonali a opět se těšíme svobodě, volnosti a lidské důstojnosti v obnovené samostatné republice. Život jde a půjde dál a každý z nás, dříve či později, dočká se svého osudového dne, svého konce. Naše jména ve všech těch dokladech a listinách vyblednou a vejdou v zapomenutí, ale jména Vás, kteří jste za vlast a národ položili životy, tedy i Tvé jméno, Václave, bude vytesáno do žuly, mramoru, bude vyryto do kovu a především, bude vepsáno na věky v srdce, duši a svědomí vděčného národa, který nikdy nezapomene Tvé velké oběti.

Tvůj pplk. Jan Smolka
mjr. B. Matoušek – prapor Rimavská Sobota / Boj o Alexandrovský most přes Volhu (1918)
Po prvním vystoupení proti bolševikům bylo přáním všech co nejrychleji sloučiti všechny části (jednotky) a dostati se do Vladivostoku. To bylo možné jen ovládneme-li co nejrychleji železniční trati se všemi tunely a mosty dříve, než nám je nepřítel poškodí nebo zničí.

Nezbytným takovým objektem pro nás byl železniční most přes Volhu, jediný to přechod přes řeku na mnoho set kilometrů daleko. Proto naše velitelství hledělo co nejrychleji Alexandrovský most obsaditi. Po převzetí Penzy jsem dne 29. května 1918 dostal rozkaz s dvěma četami 10. roty vykonat průzkum k mostu, případně jej zajistiti před poškozením. Vzdálenost k Volze byla tak velká, že jsme museli použíti k přepravě vlaku. Poprvé v našich bojích jsem dával před odjezdem opevniti okované otevřené vagony na uhlí pytlíky s pískem. Měl jsem obavu, že se můžeme během přesunu střetnouti s nepřítelem. Takto jsme mohli zahájiti palbu přímo z vagonů. Jako posilu jsme dostali dva kulomety „Koltky“. Byly to dobré stroje, ale choulostivé, takže často v bojích selhávaly. Operační rozkaz nebyl vydán žádný. Mapy rovněž nebyly. Jen dobrá snaha a pevná vůle dostat se co nejrychleji na most nás všechny nutila kupředu i do neznáma.

Lokomotiva s improvizovaným obrněným vlakem jela se mnou a menší částí v noci bez světel od Syzraně k Batrakám. Jen strojvůdce, dobrý Rus v našich službách, znal dobře trať. Dva bratři vepředu na lokomotivě jako strážní měli pozorovat nejbližší okolí a uvědomit znamením strojvůdce, kdyby trať byla porušena. Dva ozbrojenci byli přímo na lokomotivě u strojvůdce, aby ho případně chránili před přepadením. Šťastně jsme se za tmy přiblížili až na dva kilometry k mostu do záhybu trati, kde strojvůdce zastavil. Odtud nás bolševici nemohli pozorovat. Zajištěně jsme vyčkali ostatních a přečkali do rozednění.

S rozedněním se dáváme do pohybu podle směru trati. Po pochodu asi dvacetiminutovém vydávám rozkazy pro průzkum a zajištění. Vpravo od trati byl porost, ale dolina, takže jsme se mohli dostat skrytě až na 200 metrů k mostu, ale z výšin po levé straně trati nás bolševici mohli zastavit, případně i znemožnit nám ústup. Vlevo od trati terén stoupal a hřebeny kopců se táhly až k Volze. Proto jsem vyslal silnější část po svazích vlevo od trati, která byla chráněna průzkumem na hřebenu tak, abychom měli zajištěno levé křídlo. Vpravo od trati šla menší skupina a improvizovaný obrněný vlak měl za 15 minut vyjet po dráze k mostu. Jeho mužstvo mělo obsadit stanici v blízkosti Volhy a připojit se k našemu průzkumu.

Šťastně šlo všechno kupředu. Stanici jsme obsadili bez boje. Ze stanice jsem telefonoval o situaci a to, že u mostu je bolševická stráž, která na nás zahájila palbu. Přesto však že jdu kupředu a budu hledět stráž z levé strany obchvátit a zajmout. Ale bolševici mně spletli koncept. Hlídka z levé strany z hřebenu hlásí vysazení asi 300 bolševiků na břeh ve vzdálenosti dvou kilometrů. Stráž u mostu proti nám spustila silnou palbu z kulometů. Pokud byly naše kulomety v činnosti, dařilo se nám dosti dobře a mohli jsme jíti kupředu. Bohužel, v nepravý okamžik se odmlčely a obsluhy hlásily, že hned tak brzy to s nimi nepůjde! Nakonec jsem většinu sil i se stávkujícími kulomety musel dát na hřeben se záměrem zamezit neb alespoň zpomalit postup vysazeného bolševického oddílu, o kterém jsem se domníval, že chce most zničit. Nezbývalo než hlásit situaci a žádat o rychlé posily. Přesto, že stanice byla ostřelována bolševiky a z železničního personálu tam nikdo nebyl, podařilo se mi spojiti se telefonicky s velitelem a celou situaci objasnit. „Vydržet a zachránit most za každou cenu. Posilu zasílám“, zněla lakonická odpověď.

Situace se již zdála být velmi vážná. Palebná přesila u bolševiků byla několikanásobná. O početní přesile ani nemluvím. Skupina vpravo od trati byla nucena ustoupit z otevřeného terénu do porostu. Větší skupina na hřebenu pocítila nedostatek nábojů. Malé ulehčení nastalo, když si kulomety zase daly říci. Bylo to však velmi málo. Za takových okolností se nemůžeme dlouho udržet a budeme nuceni most opustiti.

Ale štěstí nás neopustilo. Když už se zdála být situace pro nás krajně nebezpečná a beznadějná, letí nad námi náš dělostřelecký náboj. Jaký to byl pro nás krásný zvuk, je těžko dnes vyslovit. Bylo v něm vše, co jsme potřebovali. Vzpruha, bezpříkladná síla a slepá odvaha a jistota, že svému úkolu dostojíme.

Rozprsk šrapnelu pa-dl právě tam, kam jsme jej nejvíce potřebovali. Už nás nikdo nezadrží a most zůstane pro nás neporušen. Ani snad nebylo potřeba dávat znamení k útoku. Skupiny z trati a z porostu vyrazily současně a v krátké době rozprášily bolševickou stráž na kraji mostu. Vysazený bolševický od-díl se po ztrátě mostu zastavil, ale jen na chvíli. I ty naše selhávající kulomety se nyní vzpamatovaly a s jejich pomocí obracejí naši nejdříve jednotlivce a pak celý bolševický oddíl na útěk. Naše vítězství je úplné. V krátkém čase dostal se k nám i kanonek pod velením Choljavina, ruského důstojníka v našich službách, a za nimi následují i naše pěší jednotky. Ale to už jsme zase postupovali přes most a vstříc dalším bojům u Obšárovky, Bezenčuku a Lipjag.

Dlouho jsme vzpomínali na Choljavina, jak rychle dal sejmout kanon z vagonu, postavil jej mezi koleje a připravil k výstřelu. Krátké zamíření podle krabičky od zápalek, výstřel a šrapnel explodoval jako výstraha přímo, hned po první ráně, nad bolševickou lodí, která se chtěla přiblížit k Alexandrovskému mostu. S takovou dělostřeleckou posilou bylo možno jít s chutí do každého boje.
(c) Codyprint 2010