Čsl. legie - I. odboj 1914-1920
Dobrovolná účast našich zahraničních krajanů v armádách dohodových států byla již od samého počátku světové války nejradikálnějším a nejvýraznějším projevem československé revoluce. Vývoj této branné účasti z malých počátečních forem až k vlastním, autonomním vojenským jednotkám mohl však být jen velmi pomalý, protože závisel na mnoha podmínkách a vlivech, které byly z politicko-vojenských důvodů našemu hnutí po dlouhou dobu málo příznivé. Ani v dohodových státech nebylo na československý branný odboj, jeho politickou účelnost a praktickou potřebu jednotného názoru.
Do srbské armády mohli naši dobrovolníci vstupovat jen jako jednotlivci, a rozděleni po různých plucích a útvarech, ztratili se v srbských řadách úplně. Prospívali sice svou bojovou činností společným cílům protirakouské a protiněmecké koalice, ale bez viditelné souvislosti těchto cílů s úsilím a se snahami revoluce vlastní.
Ve Francii, kde se pomocí vlivných čechofilských veřejných činitelů vytvořily příznivější podmínky pro organizaci odbojového hnutí, bylo našim dobrovolníkům umožněno uplatnit se aspoň v Cizinecké legii a vytvořit v ní rotu Nazdar, která se stala pro krajany z Francie, z Anglie a ze Švýcarska první jednotkou československé revoluce na evropském Západě.

Největší možnosti se našemu osvobozeneckému hnutí otvíraly na Rusi, kde četné krajanské kolonie, opírajíce se o příbuzenské svazky s největší slovanskou říší, postavily za zjevných sympatií ruské vlády i cara zvláštní vojenský útvar v ruské armádě, Českou družinu, která měla na rakousko-uherské frontě vlastní určení a stala se záhy základem pro další rozvoj našeho branného odboje v Rusku. Zpravodajská služba na frontě, určená Družině, vedla ovšem k tomu, že se českoslovenští vojáci rozdělili po rotách, půlrotách, ba i četách, které byly přidělovány k štábům vyšších ruských jednotek.
Tento stav trval i potom, když se zásluhou vynikající činnosti našich vojáků-rozvědčíků i usilovné práce našich politických pracovníků podařilo zvětšit původní Družinu již počátkem roku 1916 na střelecký pluk a o málo později na brigádu. K tomuto organizačnímu rozvoji v Rusku přispěla arci příznivá skutečnost, že četné porážky rakouských armád v Haliči měly za následek velký počet zajatců, mezi nimiž byli ovšem značnou měrou zastoupeni též Češi a Slováci. Proto se také největší naděje politického vedení československé zahraniční akce upínaly na ruské zajatecké tábory, které mohly dát našemu brannému odboji největší počet dobrovolníků. Třebaže jejich četné přihlášky do vojska mohly být za tehdejších poměrů splňovány jen postupně, dosáhla Československá brigáda na jaře roku 1917 tří střeleckých pluků a byla tedy nejsilnější a vlastně také jedinou vojenskou jednotkou naší revoluce v zahraničí.
Českoslovenští dobrovolníci ve Francii, kteří se skvěle uplatnili ve vítězné bitvě dne 9. května 1915 u Arrasu, byli potom přidělováni i k jiným rotám Cizinecké legie, s níž se účastnili mnoha nových bojů. Ale úsilí o vytvoření vlastní vojenské jednotky ve Francii mělo úspěch teprve koncem roku 1917, kdy bylo povoleno vytvořit československou autonomní armádu jako branný orgán naší zahraniční revoluce pod vedením Masarykovy Československé národní rady.
Ani v srbské divizi, vytvořené v roce 1916 ze srbských a zčásti také z našich dobrovolníků z Ruska, nemohla se vyvinout zvláštní vojenská jednotka československá. Hrdinné činy našich dobrovolníků po boku Srbů a Rumunů ve velkých bojích v Dobrudži roku 1916 byly vykonány pod prapory srbskými. Práce a snahy našeho politického vedení i našich vojáků nesly se arci především k tomu, aby se československý branný odboj mohl projevit na světovém válčišti z vojenských i politických důvodů vlastní armádou československou. Práce na utvoření této armády, která mohla být nejsnáze postavena z našich zajatců v Rusku, popřípadě v Itálii, vyvíjela se však jen zvolna a ne bez překážek.

Dr. František Šteidler

Do čsl. legií v Rusku vstoupilo v průběhu války 61 000 vojáků, z nichž 4 112 jich padlo. Ve Francii bylo do čsl. jednotek zařazeno 9600 mužů, ztráty činily 650 padlých. Do legií v Itálii vstoupilo téměř 20 000 vojáků, z nichž padlo nebo bylo v rakouském zajatí popraveno 350 mužů. Celkově bojovalo za československou samostatnost v legiích a ve spojeneckých armádách více než 130 000 Čechů, Moravanů a Slováků, kteří svým válečným uměním dosáhli významného ocenění u Spojenců.

Díky našim zahraničním vojákům uznala 9. srpna 1918 britská vláda československý národ za národ spojenecký, čsl. legie za spojeneckou armádu, bojující proti Německu a Rakousko-Uhersku, a čsl. Národní radu v Paříži za spojeneckou vládu a nejvyšší představitelku této branné moci. Po britské vládě uznala čsl. Národní radu dne 3. září také vláda USA, dne 9. září vláda Japonska a dne 3. října vláda Itálie. Čsl. legionáři se významně podíleli na vítězství Dohody v první světové válce a díky nim bylo Československo po jejím skončení považováno za jednu z vítězných mocností.

(c) Codyprint 2011