Otto Matoušek: Sedm litografií na slova R. Medka

V dubnu 1927 vystavil O. Matoušek v městském muzeu českobudějovickém svůj cyklus „Zborov“. Současně nakreslil sedm kreseb na kámen a vydal je tiskem. Litografie tyto jsou až na „Boj“ věrnou reprodukcí rozměrných originálů; svým formátem a jednobarevností samozřejmě nemohou vyjádřiti to, co původní olejomalby. Nicméně lze i z Matouškovy grafiky vycítiti zásadní rys jeho tvorby a myšlenky, jež dala vznik zborovskému cyklu; napětí vystupňovalo se v maximum a vybilo se bitvou zborovskou. Ujařmení trvající po staletí stalo se nesnesitelným, národ český povstal k novému životu, zlomil násilí silou. Co se nepodařilo dlouholetou prací parlamentní, uskutečnila hrstka vojáků naráz. Byla to jediná možná cesta, nutnost v situaci, kde se jednalo o bytí či nebytí národa ve chvíli, kdy nebylo lze ustoupiti, neboť couvnutí znamenalo záhubu, konec. Mravní odůvodnění tohoto boje leží v oné nutnosti, nezbytnosti zoufalého pokusu o záchranu a vykoupení několika milionů lidí krví tisíců. Revoluce klasické čistoty.

Válku a boj jako nutné zlo, utrpení jednotlivého člověka, smeteného uragánem dějinného běsnění do středu situace, žádající na něm hrdinství na úkor lidství, lásku těchto opravdových, bezpózovitých hrdinných lidí uprostřed orgasticky stupňované nenávisti, prostotu jejich konání, jež neslo od prvního okamžiku punc nepomíjejícího významu – to vše líčí O. Matoušek ve svých obrazech, jichž základní rys jest lidskost. Tím získává z uměleckého stanoviska ponderabilitu, kterou soudobé umění jinak historickému obrazu upírá.

„Pochod“ jest první obraz cyklu. Pozdní večer, pod mrakem. Shakespearovská krajina se stromem, jehož větve jakoby úpěnlivě prosily zamračené nebe o slitování. Beze slova kráčejí soumrakem šedivé kolony bojovníků. Prapor červenobílý ztuhl v chladném nočním větru. Jdou na smrt. Odhodlaní, odevzdaní, rádi a neradi – opravdově, tak jako lidé, kteří milovali život, jistě myslí na vlast, národ, svobodu – ale snad také na nějaká ta červená ústa, modré oči. „Hněv“ a „Předvečer útoku“ předvádí bojovníky v téměř hmatatelné blízkosti. Cítíte živočišné teplo bytostí – smrti snad již zasvěcených. Mlčky sedí u kotlíku čaje, nad nimi haličské nebe jasné jako kruhový horizont jeviště. Povídají si o domovu. Naposled? Formálním vyvrcholením jest čtyřmetrový obraz „Boj“. Na povel vyskočili ze zákopů a útokem vzali nepřátelské valy. Zlomek vteřiny rozhledu na pásma jakoby krtčích chodbiček, ruční granáty zasvištěly, země se otevírá, peklo se otevírá, ráj se otevírá.

Hřejivá jest nálada obrazu pátého, kde odpočívají vojáci ve stanech. Slunce opět svítí, cítíme nový život a svobodu. Šestý obraz. Nebe seřadilo své mraky v dlouhé kolony opouštějící bojiště. Nebe jasné, nebe modré, klene se opět nad zlomenými klasy i životy. Sedmý obraz. Poslední pozdrav padlým kamarádům, maně zdvižená ruka – jakoby chtěla zahnati přízrak vražedného boje, sklopená hlava, oči upřené do země, aby neviděly krvavou oblohu. To nejásá vítěz, to trpí člověk. Tento všelidský akkord zaznívá všude v Matouškových obrazech a propůjčuje jim význam nadlokální a naddobový.

Zdánlivý rozpor v podání (obrazy jsou komponovány na slova básně R. Medka), mezi útočným, cílevědomým, optimistickým rytmem veršů a osudově tragickým, chmurným způsobem, jakým O. Matoušek Zborov maloval, mne neruší. Nevidím rozporu. Jde o dvě různá díla, jimiž věcný obsah sice společný – citově obsahový svět však zcela různorodý. Nejsou Matouškovy obrazy pouhými ilustracemi, nýbrž výmluvným dokumentem z doby slavné i bezpříkladně hrůzné duševním a tělesným utrpením lidstva.

Dr. Karel Fleischmann (1927)