Vnitrozemská pevnostní linie nazývaná „Pražská čára“

Při opevňování Československa na konci 30. let minulého století nevznikaly pevnostní linie pouze v pohraničních oblastech; soustava moderních fortifikací byla navržena a z velké části i vybudována také ve vnitrozemí ČSR. Z důvodu nevýhodně protáhlého tvaru československého území plánovali vojenští experti v případě napadení Německem postupný ústup jednotek do středních Čech a v případě silného tlaku se stáhnout až na Moravu. Během této doby se měla do konfliktu zapojit spojenecká Francie a spolu s její ofenzívou měla zpět na západ zaútočit i naše armáda.

Pro zpomalení nepřátelského postupu čsl. územím byla v opevňovacím programu z podzimu 1937 navržena tři opevněná záchytná postavení – první mělo protínat prostor Čech od severu od Mimoně tzv. Liběchovskou příčkou, na kterou navazoval u Mělníka široký oblouk Pražské čáry, přehrazující přístupy k hlavnímu městu asi 30 km západně od něj. U Slap nad Vltavou se na Pražskou čáru napojovala tzv. Vltavská linie, která se opírala o tok Vltavy s důrazem na opevnění okolí mostů a možných vodních přechodů.

Opevňování pražského předmostí začalo již v roce 1936, kdy byly severozápadní přístupy k hlavnímu městu přehrazeny zajišťovací linií 77 lehkých objektů vz. 36 pro daleké čelní palby. Po vyprojektování nového typu lehkého opevnění na principu bočních paleb (od 60. let min. století označovaný historiky jako objekt vz. 37 nebo lidově řopík) byla vytýčena před Prahou nová 112 km dlouhá pevnostní linie, využívající k obraně lesních masívů, zářezů potoků do terénu nebo říčních údolí. Starší objekty pro daleké čelní palby, vybudované v předchozím roce, se podařilo do nové linie začlenit jen zčásti.

Za mobilizace v září 1938 bylo připraveno k obraně pražského předmostí asi 24 tisíc mužů, což představovalo sílu dvou divizí, které však nedosáhly plných počtů. Většina jednotek nebyla vysunuta přímo na perimetru pevnostní linie, ale byla soustředěna v prostoru Slaný–Praha, kde byl předpokládán hlavní nápor nepřítele. Díky kvalitní komunikační síti však mohlo být pevnostní pásmo zesíleno v průběhu několika hodin prakticky v kterémkoliv obranném sektoru 112 km dlouhé pevnostní linie.

Do zastavení stavebních prací 15. října 1938 bylo na Pražské čáře postaveno již zmíněných 77 objektů vz. 36 a 753 pevnůstek vz. 37. Současně byla vybudována velká část plánovaného překážkového systému. Těžkých protitankových překážek, přehrazujících otevřený terén hlavně v prostoru Slaný–Velvary, bylo vybudováno 35 km, lehkých drátěných překážek bylo dokončeno asi 25 km. Po mnichovské kapitulaci začaly v průběhu října vojenské pracovní roty překážky opět demontovat a odvážet. Odstoupením pohraničních území s drtivou většinou pevnostních linií ztratila téměř plně dokončená Pražská čára význam (např. Mělník se stal pohraničním městem) a účinná vojenská obrana geograficky zmrzačeného státního útvaru nepřipadala v úvahu. Pevnostní objekty byly zakonzervovány a uzamčeny.

V tomto stavu je převzala německá armáda, která o půl roku později okupovala i zbytek Čech a Moravy. Stovky kilometrů linií vnitrozemského opevnění sice ztratily svůj hlavní obranný smysl, nadále však důmyslně přehrazovaly prostor České kotliny a uzavíraly většinu strategicky důležitých komunikací. Nacistické Německo se v roce 1939 připravovalo k úderu na Polsko a v případě, že by čeští povstalci obsadili jen části opevnění právě v blízkosti komunikací, mohl nastat v přesunech německých jednotek nebo vojenského materiálu kolaps. Toto nebezpečí se Němci rozhodli odstranit tím, že pouhé tři měsíce po zřízení protektorátu přikročili k likvidaci veškerého meziválečného opevnění, které čítalo 2170 lehkých bunkrů.

Odstřely řopíků na Pražské čáře byly zahájeny 14. června 1939 a přibližně za měsíc byly trhací práce ukončeny. Bunkry byly ničeny tím způsobem, že do rohů pod strop byla rovnoměrně zavěšena trhavina o celkové váze okolo 70 kg. Díky tomu, že armování stěn a stropu nebylo při stavbě záměrně provázáno, exploze vytrhla a odmrštila stropní desku a stěny byly většinou rovnoměrně rozevřeny do stran. (Tímto způsobem bylo plánováno ničit řopíky za případného ústupu čsl. jednotek z linií na západě.) Odstřely prováděné německou armádou působily v hustě osídlených krajích škody na komunikacích, na úrodě i na budovách; v jednom případě došlo na Pražské čáře přes přísná bezpečnostní opatření i ke smrtelnému úrazu.

V létě 1939 byla odstřelu ušetřena jen malá část pevnůstek, které byly postaveny v těsné blízkosti budov. Jejich znehodnocení bylo okupanty vyřešeno tak, že interiér byl téměř v celé výšce vyplněn lomovým kamenem, který byl proléván kvalitním betonem nebo směsí karbidového vápna. K vyplnění interiéru byla zpravidla využita kamenná předloha, která chránila čelní zeď řopíků. Na Pražské čáře takto bylo znehodnoceno po první vlně odstřelů jen asi 78 bunkrů; další více než polovina z tohoto počtu byla zničena později, většinou do roku 1943.

Trosky odstřelených řopíků byly v průběhu války odstraňovány. Důvody byly zčásti hospodářské (dobývání armování a kovových prvků pro potřeby válečného průmyslu) a zčásti politické (zbytky opevněných linií připomínaly odhodlání k obraně ČSR). Konečná likvidace trosek probíhala tím způsobem, že pro narušení byly do železobetonových bloků navrtávány otvory pro menší nálože. Jednotlivé vrstvy armování pak byly dobývány ručně ocelovými palicemi.

Během okupace tak byla Pražská čára téměř kompletně zničena – válku přečkal pouze jediný objekt vz. 36 a 37 řopíků, které byly znehodnoceny zabetonováním. Vytěžování trosek pokračovalo na několika úsecích i po válce, ale přesto i dnes najdeme v terénu objekty ve stavu rozvalení po prvním odstřelu, zejména v okolí Berounky mezi Nižborem a Srbskem. Po válce provedla armáda revizi celkového stavu Pražské čáry, ale využití několika zbylých řopíků se ukázalo jako nereálné. Pouze v Berouně došlo v padesátých letech k aktivaci několika bunkrů jako úkrytů civilní obrany a jeden řopík vysoko nad městem sloužil po vyrubání interiéru jako pozorovatelna. Některé z trosek odstřelených bunkrů posloužily v chatových oblastech jako základy pro víkendové domky. Jeden zabetonovaný řopík na okraji Hýskova byl koncem 90. let dokonce zastavěn do přízemí rodinného domku.

Díky přísnému utajení i následné likvidaci zůstal pro širší veřejnost rozsah i průběh vnirozemských linií po desítky let velkou neznámou. Teprve v průběhu 80. let došlo k základnímu zmapování vlastního průběhu Pražské čáry členy Klubu vojenské historie (KVH) Praha, kteří začali ve svém volném čase sestavovat mozaiku zaniklé pevnostní linie. Zprvu se jednalo jen o nahodilé pátrání v terénu bez jakýchkoliv podkladů, které bylo motivováno existencí několika málo dochovaných objektů. Dotazy u starousedlíků v obcích, kudy opevnění kdysi procházelo, často vnášely do pátrání další nepřesnosti, neboť existence pevnostní linie byla překvapivě krátká – některé úseky byly zničeny necelý rok po výstavbě. Poté, co se postupem let podařilo ve Vojenském historickém archivu vypátrat seznamy objektů jednotlivých stavebních úseků spolu s návrhy jejich umístění, získala práce v terénu profesionálnější charakter. Tým, který se v 80. letech podílel na zmapování Pražské čáry, tvořili Vladimír Drvota, Jan Krinke, Ivo Vondrovský, Zdeněk Bauer, Jakub Likovský a Radan Lášek. Na přelomu 80. a 90. let již existovaly celkové zprávy o tom, kudy přesně pevnostní linie procházela a co se z opevnění zachovalo, vycházely první časopisecké články a později i brožury, přibližující Pražskou čáru veřejnosti.

Po společenských změnách v roce 1989 nastalo pro Pražskou čáru období postupné popularizace. Bylo vydáno několik publikací, zabývající se její historií, a postupně bylo pro muzejní účely rekonstruováno několik dochovaných bunkrů. Od roku 2002 byla pro tyto muzejní řopíky určena v turistické sezóně jednotná návštěvní doba vždy jednu sobotu v měsíci. Zaniklá pevnostní linie, kdysi vybudovaná k obraně hlavního města, tak díky nadšení amatérských publicistů a muzejníků znovu ožila.