Narozen 30. června 1872 v Ochozu u Zbonína v okr. Písek. V letech 1883 až 1888 vystudoval reálné gymnázium v Písku. Vojenskou kariéru zahájil absolvováním c. k. kadetní školy v Terstu od září 1888 do srpna 1892. Po šesti letech služby u c. k. pěšího pluku 15 v Tarnopolu byl vyslán na Válečnou školu ve Vídni (říjen 1898 až září 1900). Po vypuknutí války se jako velitel praporu v hodnosti majora účastnil s c. k. pěším plukem 18 bojů v Haliči a Karpatech, odkud byl v lednu 1915 s vážným onemocněním odeslán do týlu. Od března 1915 sloužil ve štábních a velitelských funkcích v Lublinu a Brixenu, od června 1918 velel c. k. pěšímu pluku 74 na italské frontě.
Po skončení bojů se v listopadu 1918 přihlásil do vznikající čs. armády, v prosinci 1921 byl povýšen do hodnosti generála V. hodnostní třídy. Od května 1920 do ledna 1922 byl velitelem 16. pěší brigády v Místku, poté byl zástupcem velitele ZVV Brno. Od srpna 1923 velel 6. divizi v Brně, v dubnu 1928 byl jmenován velitelem 1. divize v Praze. Od července 1928 vykonával fuknci velitele ZVV Praha. V červnu 1931 byl povýšen na armádního generála; v roce 1935 odešel do výslužby. Při branné pohotovosti státu v září 1938 byl dočasně povolán na velitelství „M“ do Vizovic, kde byl pověřen vybudováním jednoho ze dvou moravských ústupových postavení. V březnu 1939 se stal jedním z organizátorů Obrany národa, později se stal jejím vrchním velitelem. Po zahájení zatýkání v řadách ON žil od prosince 1939 v ilegalitě, v listopadu 1940 byl zatčen. Po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a vyhlášení stanného práva byl generál Josef Bílý 28. září 1941 v kasárnách Praze-Ruzyni popraven zastřelením.

Narozen 26. února 1886 v Poděbradech. V letech 1896 až 1900 absoloval státní nižší gymnázium v Hradci Králové, poté vystudoval obchodní akademii v Praze. Po vypuknutí války odjel s c. k. zeměbraneckým plukem 12 na ruskou frontu, kde byl v listopadu 1915 zajat. Od června 1916 zařazen v čsl. legiích, po absolvování důstojnického kurzu v Kyjevě zařazen od května 1917 u 6. čs. střeleckého pluku, jako velitel roty se účastnil bojů proti bolševikům na Sibiři. Od září 1918 do června 1919 byl v hodnosti majora velitelem posádky v Jekatěrinburgu.
Po návratu do vlasti zůstal ve službě jako zpravodajec u 2. oddělení hlavního štábu, od září 1922 byl převelen jako velitel praporu k pěšímu pluku 45 do Chustu, od prosince 1923 převzal jeho velení. Od listopadu 1932 byl velitelem 21. pěší brigády v Košicích. V prosinci 1933 byl jmenován velitelem Velitelské školy v Praze, v červenci 1934 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Od března 1935 velel 7. pěší brigádě v Josefově. V prosinci 1937 byl jmenován zástupcem velitele 4. divize v Hradci Králové; za mobilizace v září 1938 divizi velel.
Za okupace byl zapojen v ON, po zatčení generála Zdeňka Nováka od června 1944 organizaci velel. Pod Bláhovým velením byla připravena rámcová mobilizace jednotek v mnoha krajích protektorátu, s londýnskou vládou bylo udržováno spojení prostřednictvím paraskupiny Barium. Po prozrazení ilegální sítě byl gen. Bláha v listopadu 1944 zatčen a uvězněn v Terezíně, kde krátce po osvobození 21. května 1945 podlehl tyfové epidemii. V říjnu 1946 byl František Bláha povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála.

Narozen 24. července 1891 v obci Kratonohy v okr. Hradec Králové. Po vypuknutí první světové války byl jako kadent aspirant vyslán s c. k. pěším plukem 88 na ruskou frontu, kde byl v bojích dvakrát raněn. V září 1916 byl zajat, přihlásil se do čsl. legií, absolvoval důstojnickou školu v Borispolu a údernický kurz. Poté byl zařazen u 1. čs. úderného praporu, se kterým prodělal množství krvavých srážek s bolševiky. Po návratu do vlasti v září 1920 byla jeho jednotka transformována na hraničářský prapor 6 se sídlem v Domažlicích. Odtud byl v prosinci 1920 převelen na Slovensko, kde postupně velel horským pěším praporům 9, 6 a 5. Od listopadu 1926 do září 1928 přednášel taktiku na Válečné škole v Praze, v letech 1929 až 1931 vyučoval na Velitelské škole. Od září 1931 do října 1935 byl ustanoven velitelem pěšího pluku 45 v Chustu. V letech 1935 až 1938 byl zařazen v Pěchotním učilišti v Milovicích, od ledna 1937 byl jeho velitelem. V lednu 1938 byl povýšen do generálské hodnosti. Při mobilizaci v září 1938 velel 21. divizi ve Veselí nad Moravou.
Za okupace se zapojil do vojenského odboje, který zastupoval v organizačním výboru civilního odboje (PVVZ). Při první vlně zatýkání se gen. Čihákovi podařilo počátkem roku 1940 odejít do Francie; v exilu používal krycí jméno ZNAMENÁČEK. V březnu 1940 byl jmenován zástupcem velitele pěchoty 1. československé divize, tvořené dvěma pluky. Po útoku Německa na Francii řídil ústupové boje podřízených jednotek a zasloužil se o jejich evakuaci do Anglie. V Londýně plnil do ledna 1941 funkci náčelníka štábu MNO, poté působil v exilových vojenských a politických orgánech. V následku prodělaných válečných útrap těžce onemocněl; nemoci podlehl 30. dubna 1944. V říjnu 1946 byl Jaroslav Čihák povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála.

Narozen 6. prosince 1889 v obci Vlásenice v okr. Pelhřimov. V letech 1905 až 1910 absolvoval státní reálku v Telči, v letech 1910 až 1913 studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po vypuknutí války byl odvelen jako příslušník c. k. pluku císařských myslivců 1 na bojiště do Karpat, kde padl v prosinci 1914 do ruského zajetí. V květnu 1916 nastoupil do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse a zúčastnil se bojů v Dobrudži. V lednu 1917 se mu podařilo přestoupit do čs. legií, ze záložního praporu byl v červenci 1917 převelen do 8. čs. střeleckého pluku, kde prošel funkcemi od velitele čety po velitele spojovací roty. Od počátku roku 1919 byl přidělen jako přednosta telegrafní služby na velitelství 3. čs. divize v Krasnojarsku.
Po návratu do vlasti sloužil od srpna 1919 do ledna 1920 na MNO jako pobočník generálního inspektora čs. branné moci J. S. Machara, poté byl velitelem hran. praporu 4 ve Vimperku. Od října 1920 do září 1922 byl frekventantem Válečné školy, poté byl v hodnosti majora gšt. zařazen do štábu ZVV Brno, od ledna 1927 sloužil jako náčelník štábu. Od ledna 1930 do září 1931 byl velitelem p. pl. 10 v Brně, poté byl přemístěn na MNO do Prahy jako I. zástupce náčelníka hlavního štábu. V červenci 1933 byl povýšen do generálské hodnosti. Od prosince 1933 do září 1935 byl velitelem 9. pěší brigády v Českých Budějovicích, poté byl až do léta 1939 velitelem Vysoké školy válečné v Praze. Za branné pohotovosti státu v září 1938 byl velitelem čs. vojenské mise pro Jugoslávii, od 4. října byl jmenován velitelem VI. sboru v Soběslavi.
Za okupace působil v ON nejdříve ve skupině pro teroristickou činnost, později pracoval na operačních směrnicích; stal se zástupcem gen. Bedřicha Homoly (nejprve na Oblastním velitelství ON – Velká Praha, po první vlně zatýkání v Ústředním vedení ON). V srpnu 1941 byl gen. Doležal zatčen gestapem a podroben brutálním výslechům. Po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl 1. října 1941 v kasárnách Praze-Ruzyni popraven zastřelením.

Narozen 6. května 1891 v obci Tučín v okr. Přerov. V Přerově vystudoval v letech 1902 až 1906 státní gymnázium a v letech 1906 až 1909 střední hospodářskou školu. V letech 1909 až 1912 studoval na hospodářské fakultě státní univerzity v Halle. V říjnu 1912 narukoval k c. k. zeměbraneckému pluku 13 do Olomouce, kde absolvoval důstojnický kurz. Po vypuknutí války byl s plukem odeslán jako velitel čety na ruskou frontu. V květnu 1915 byl v hodnosti praporčíka u Klimontova zajat. V zajetí se stal členem Svazu čsl. spolků na Rusi a v únoru 1916 byl zařazen do legií. Od března do září 1917 absolvoval důstojnický kurz v Borispolu a byl zařazen k 7. československému střeleckému pluku. Ústupu z Ukrajiny se účastnil jako velitel čety, v prosinci 1917 byl převelen k 2. čs. střeleckému pluku. V říjnu 1918 se stal velitelem vozatajského oddílu. Od června 1919 byl hospodářským důstojníkem 2. jezdeckého pluku, se kterým se vrátil v červenci 1920 v do vlasti.
Po repatriační dovolené byl přijat do čs. armády jako kapitán jezdectva, byl zařazen k jezdeckému pluku 2 v Olomouci. Od prosince 1920 do července 1921 absolvoval kurz v Ústředním jezdeckém ústavu v Hodoníně. U svého pluku pak postupně sloužil jako velitel čety, eskadrony a korouhve a přednášel taktiku jezdectva ve vojenských kurzech. V březnu 1930 byl přeložen k jezdeckému pluku 4 do Klatov, od července 1930 pluku velel. Od října 1935 byl velitelem 1. jezdecké brigády v Praze. V listopadu 1936 byl jmenován přednostou 2. odd. (jezdectva, veterinářství a remontnictva) I. odboru MNO, v prosinci mu byla udělena generálská hodnost.
Po okupaci a likvidaci čs. armády byl od července 1939 přidělen do Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně. Byl zapojen do struktury ON, zatčen a za velezradu odsouzen k trestu smrti. Tři týdny před koncem války, dne 13. dubna 1945, byl v Lipsku popraven. V únoru 1947 byl Josef Dostál povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála.

Narozen 29. září 1890 v Praze. V letech 1900 až 1907 vystudoval státní reálku na Královských Vinohradech a poté absolvoval studium na České vysoké škole technické. Do vypuknutí první světové války pracoval u stavební a trasovací firmy Ing. Píchy. V červenci 1914 byl povolán k c. k. pěšímu pluku 28 a odeslán na ruskou frontu, kde byl na konci srpna 1914 zajat. Do března 1916 byl držen v několika zajateckých táborech, poté byl zařazen jako technik do ruské armády a podílel se na výstavbě železnic. Přihlásil se do legií, v srpnu 1917 byl zařazen do 5. čs. střeleckého pluku a odeslán do důstojnického kurzu v Borispolu. Po jeho absolvování byl v říjnu 1917 odeslán s transportem kpt. Husáka do Francie, kde znovu konal absolvoval důstojnický kurz (St. Maixent). Po jeho dokončení nastoupil v březnu 1918 službu u 21. čs. střeleckého pluku. Byl postupně velitelem čety, roty a plukovním pobočníkem.
Do vlasti se vrátil v lednu 1919 v hodnosti kapitána a poté se zúčastnil jako náčelník štábu Velitelství operujících vojsk na Těšínsku bojů proti Polákům. Od června 1919 sloužil jako náčelník štábu skupiny Gillain při operacích proti Maďarům na jižním Slovensku. Od března 1920 do dubna 1921 sloužil u p. pl. 21 v Čáslavi. Od listopadu 1921 do září 1923 studoval na Vysoké škole válečné v Paříži. Po návratu byl v hodnosti pplk. zařazen do skupiny důstojníků gen. štábu a přidělen na MNO. V červenci 1929 byl povýšen na brigádního generála. Od září 1931 do listopadu 1933 byl zařazen jako velitel 2. pěší brigády v Chomutově. Od ledna 1932 do července 1933 byl ve funkci jen formálně, protože v té době působil jako stálý člen čsl. delegace na konferenci pro omezení zbrojení v Ženevě. Od listopadu 1933 do listopadu 1935 byl velitelem 3. divize v Litoměřicích, poté sloužil až do 30. září 1938 jako velitel V. sboru v Trenčíně. Od 1. října zastupoval gen. Syrového v úřadu ministra obrany, od prosince 1938 do dubna 1939 byl ministrem dopravy ve vládě Republiky česko-slovenské.
Dne 27. dubna 1939 byl jmenován ministerským předsedou Protektorátu Čechy a Morava. Současně patřil spolu s gen. Bílým mezi spoluzakladatele vojenského odboje a udržoval kontakt se zástupci odboje civilního; až do svého zatčení byl ve spojení s prezidentem Benešem v Londýně. Jeho pozice v protektorátní vládě mu umožňovala vyvíjet rozsáhlou zpravodajskou činnost. Po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl premiér Eliáš 27. září 1941 zatčen a za velezradu a napomáhání nepříteli 1. října odsouzen k trestu smrti. Poprava zastřelením byla vykonána za druhého stanného práva 19. června 1942 v Praze-Kobylisích. V říjnu 1946 byl Alois Eliáš povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála.

více >>

Narozen 25. března 1880 ve Starém Kolíně. V letech 1892 až 1900 vystudoval státní gymnázium v Praze. Po absolvování lékařské fakulty v letech 1900 až 1906 byl krátce vojenským lékařem Posádkové nemocnice 11. (Studium lékařství bylo přerušeno jednoroční dobrovolnou službou u c. k. pěšího pluku 11.) Od září 1906 praktikoval na lékařských klinikách v Praze. V létě 1907 se vystěhoval do Spojených států amerických, kde působil jako soukromý lékař v Chicagu. Zapojil se do krajanského hnutí, po vypuknutí války odmítl splnit povolávací rozkaz a zapojil se do protirakouského odboje. Od září 1914 byl předsedou Českého národního sdružení, které změnil na Československé národní sdružení, ústřední orgán krajanského odboje v USA. Byl spoluiniciátorem Clevelandské dohody se Slovenskou ligou. Od října 1915 byl členem Českého komitétu zahraničního, byl ve spojení s T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem. V květnu 1917 se přihlásil jako dobrovolník do čsl. vojska, ale až do srpna 1918, kdy odjel s transportem do Francie, zůstával v aktivistických funkcích (od října 1917 předseda Czechoslovak Comittee v New Yorku, v březnu 1918 spolutvůrce odbočky Československé národní rady v USA). Po příjezdu do Francie se stal přednostou zdravotnické služby při Hlavním velitelství čsl. vojska. V září 1918 byl delegován jako člen zvláštní mise Národní rady do Washingtonu. Po návratu v listopadu 1918 byl ustanoven velitelem evakuační nemocnice v Cognacu, s níž se v lednu 1919 vrátil do vlasti.
Poté sloužil jako velitel Záložní nemocnice č. 11 v Praze-Karlíně, v srpnu 1919 byl jmenován zástupcem přednosty Zdravotního odboru Ministerstva národní obrany. Od 1. října 1919 byl povýšen do hodnosti podplukovníka zdravotnictva a ustanoven přednostou 31. oddělení (zdravotního) MNO, od března 1922 byl přednostou 33. oddělení (zdravotního). V prosinci 1923 byl povýšen do hodnosti generál zdravotnictva V. hodnostní třídy. Od ledna 1927 do dubna 1939 byl přednostou I./4. oddělení (zdravotního) MNO; v květnu 1928 byl povýšen do hodnosti generál šéf zdravotnictva. Za okupace se zapojil do ON, v roce 1941 byl gestapem zatčen a vězněn v káznici v Melku. Po propuštění žil v Praze; zemřel 19. února 1945 na následky zranění, které utrpěl při spojeneckém náletu na město.

Narozen 26. ledna 1906 v obci Dombóvár v župě Tolná v Uhersku (dnes Maďarsko). Od října 1925 byl frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, v srpnu 1927 vyřazen jako poručík dělostřelectva a přidělen k Dělostřeleckému pluku 3 do Litoměřic. Od dubna 1937 do května 1938 absolvoval I. a II. ročník Vysoké školy válečné v Praze, poté byl přidělen ke 2. oddělení štábu velitelství 10. divize v Banské Bystrici. Za podzimní mobilizace vykonával funkci přednosty 2. oddělení štábu 10. divize v Krupině. Po vzniku Slovenského štátu nastoupil od března 1939 činnou službu ve slovenské armádě jako kapitán dělostřelectva. Sloužil na velitelství 1. divize v Trenčíně jako přednosta 3. oddělení, od prosince 1939 byl přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu. V červnu 1941 byl odvelen jako přednosta operačního oddělení štábu 1. divize na východní frontu, od srpna 1941 byl přednostou materiálního oddělení Rychlé divize. Z důvodu špatného zdravotního stavu se v červenci 1943 trvale vrátil na Slovensko; do října byl v nemocničním ošetřování. Od prosince 1943 byl náčelníkem štábu Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici, kde se zapojil do odboje a pracoval na přípravách povstání. V březnu 1944 byl čs. exilovou vládou v Londýně určen za dočasného velitele vojenské organizace na Slovensku a stanul v čele Vojenského ústředí podřízeného SNR.
Po zahájení SNP se 30. srpna 1944 stal velitelem 1. čs. armády na Slovensku. Dne 5. září 1944 ho SNR povýšila do hodnosti brigádního generála. Až do 7. října 1944, kdy byl vystřídán div. gen. Rudolfem Viestem, řídil za velmi těžkých podmínek boje povstalecké armády. Koncem října 1944 ustoupil s velitelstvím armády z Banské Bystrice na Donovaly a 28. října spolu s gen. Viestem a příslušníky Vysokoškolského strážního oddílu dále do hor. Dne 3. listopadu byli oba povstalečtí velitelé zajati příslušníky Einsatzkommanda 14 v Pohronském Bukovci. Postupně byli vyslýcháni v Banské Bystrici, v Bratislavě a na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně. V únoru 1945 byli deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byli na jaře 1945 zřejmě zavražděni. Bližší okolnosti jejich smrti nejsou známy. V říjnu 1946 byl Ján Golian povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála, v srpnu 1969 byl povýšen na generálplukovníka.

Narozen 24. června v Benešově, kde vystudoval v letech 1893 až 1901 státní gymnázium. V letech 1901 až 1908 absolvoval Lékařskou fakultu české univerzity v Praze, studium bylo přerušeno jednoroční dobrovolnou službou u c. k. pluku císařských myslivců 1 v Innsbrucku. Studia ukončil v únoru 1908, od dubna do září 1908 vykonával praxi jako mladší lékař Posádkové nemocnice 11, poté pracoval jako chirurg v pražské Vinohradské nemocnici. Za balkánské války od září 1912 do ledna 1913 působil jako šéfchirurg v bělehradské Vojenské nemocnici. Od června 1914 byl primářem chirurgického oddělení nemocnice ve Slezské Ostravě. V srpnu 1914 odejel jako praporní šéflékař s c. k. pěším plukem 81 na ruskou frontu, kde byl v září 1914 zajat. Přihlásil se do České družiny, ale Rusové využili jeho lékařských zkušeností zařazením do vojenských nemocnic postupně v Penze, Vjatce a Kyjevě. V červnu 1916 byl zařazen k čs. střelecké brigádě, zřídil vojenskou nemocnici v Kyjevě a v květnu 1917 se stal plukovním lékařem 3. čs. střeleckého pluku. V bitvě u Zborova byl šéflékařem pravého křídla brigády. Od října 1917 byl šéflékařem 1. československé polní nemocnice; vybudoval 1. polní lazaret a později 1. lazaretní vlak, u něhož sloužil jako šéflékař od dubna 1918 do listopadu, kdy byl jmenován přednostou zdravotnické služby Československého armádního sboru. V únoru 1919 byl jmenován zdravotním náčelníkem čs. vojska na Rusi; do vlasti se vrátil v červnu 1920 jako podplukovník zdravotnictva.
Po návratu se stal přednostou zdravotnické sekce Likvidačního úřadu československých vojsk v Praze, od května 1921 působil jako delegát Čs. červeného kříže u MNO. V květnu 1928 byl povýšen do hodnosti generála zdravotnictva a v únoru 1929 se stal předsedou Vojenského zdravotnického poradního sboru. Tuto funkci vykonával až do dubna 1939, kdy byl přeložen do výslužby. V období protektorátu se zapojil se do činnosti Obrany národa, podílel se na ukrývání zdravotnických zásob bývalé čs. armády pro potřeby plánovaného protiněmeckého povstání. Při první velké vlně zatýkání byl 6. února 1940 zatčen; následkům dlouhodobého týrání podlehl 6. listopadu 1942 v německé káznici Hameln. V říjnu 1946 byl Vladimír Haering povýšen in memoriam do hodnosti generál šéf zdravotnictva.

více >>

Narozen 2. června 1887 v Bělči v okr. Benešov. V letech 1903 až 1907 vystudoval vyšší průmyslovou školu stavební v Praze. Narukoval k c. k. pěšímu pluku 75, u kterého v letech 1908 až 1909 absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Po propuštění do civilu pracoval jako stavitelský asistent a později technický úředník magistrátu. Po vypuknutí války odjel v srpnu 1914 jako velitel čety c. k. pěšího pluku 88 na ruskou frontu, kde byl v září 1914 raněn. Po rekonvalescenci byl v hodnosti poručíka opět nasazen na frontu, v září 1915 byl raněn podruhé a zajat. V únoru 1916 se přihlásil do legií, v lednu 1917 byl prezentován u náhradního praporu v Bělgorodu a v červnu byl přidělen k 6. čs. střeleckému pluku ve funkci velitele roty. Od srpna 1917 byl velitelem poddůstojnické školy. Zúčastnil se bojů u Bachmače, kde po zranění škpt. Kadlece velel na severním úseku. Od května 1918 byl jmenován velitelem štábního vlaku, účastnil se bojů proti bolševikům u Omska a Marjanovky. V říjnu 1918 byl jmenován zástupcem velitele čs. důstojnické školy v Kyštymu, od července 1919 byl velitelem poddůstojnické školy ve Sluďance.
Po návratu do vlasti v květnu 1920 byl zařazen nejdříve jako referent výcvikové skupiny na MNO, později se stal přednostou školského a výcvikového oddělení. Od listopadu 1921 do září 1922 absolvoval II. ročník pražské Válečné školy, poté byl jako pplk. gšt. jmenován zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích. Od října 1923 byl jmenován náčelníkem štábu 7. pěší divize v Olomouci. Od října 1925 do prosince 1926 byl velitelem olomouckého pěšího pluku 27. V lednu 1927 byl jmenován velitelem 14. pěší brigády v Kroměříži, od října 1927 do března 1928 velel opět p. pl. 27 a poté sloužil jako velitel 14. pěší brigády. V únoru 1929 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V březnu 1934 se stal velitelem 1. pěší divize v Praze, v říjnu 1935 byl přeložen do Turčianského Svätého Martina jako velitel VII. armádního sboru. Od září 1936 sídlilo velitelství sboru v Bratislavě a od září 1938 v Banské Bystrici. Za podzimní mobilizace velel Hraničnímu pásmu XV. Po vyhrocení separatistických tendencí vyhlásil 9. března 1939 na pokyn ústřední vlády na středním Slovensku výjimečný stav, nechal odzbrojit Hlinkovu gardu a zatknout přední slovenské protistátní aktivisty (toto bezpečnostní opatření bývá označováno jako tzv. Homolův puč).
Po vyhlášení fašistického Slovenského štátu se vrátil do Prahy, kde byl přidělen k MNO v likvidaci. Od srpna 1939 začal vytvářet Oblastní velitelství ON Velká Praha; v odboji používal svou legionářskou přezdívku Ataman. V prosinci 1939 přešel do ilegality. Po zatčení gen. Bílého převzal gen. Homola na jaře 1940 velení ON, inicioval přepracování jejích struktur a usiloval o sjednocení všech složek domácího odboje. Po zradě jednoho z odbojářů byl gen. Homola 31. prosince 1941 zatčen gestapem a podroben mnoha brutálním výslechům. Do září 1942 byl vězněn na Pankráci, poté byl převezen do Drážďan a později do Berlína, kde byl za přípravu velezrady odsouzen k trestu smrti. Poprava stětím byla vykonána 5. ledna 1943 ve věznici Berlín-Plötzensee. V říjnu 1946 byl Bedřich Homola povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála; dne 28. října 1998 byl posmrtně vyznamenán Řádem bílého lva II. stupně.

Narozen 29. srpna 1891 v Sezemicích v okr. Pardubice. Po absolvování pardubické státní reálky (1903 až 1911) a učitelského ústavu (1911 až 1912) pracoval jako učitel. V roce 1912 byl odveden k c. k. pěšímu pluku 36 do Innsbrucku, kde absolvoval školu pro záložní důstojníky. Po vypuknutí války byl odvelen s c. k. pěším plukem 36 na ruské bojiště, kde byl v prosinci 1914 raněn. Po vyléčení byl zařazen do c. k. pěšího pluku 76, s nímž bojoval na rumunské frontě. V září 1916 zajat, v listopadu se přihlásil do čsl. vojska a v červenci 1917 byl z Rumunska přesunut do Francie. Po absolvování důstojnického kurzu v Chalons-sér-Marne byl od března 1918 zařazen jako velitel čety k 21. čs. střeleckému pluku. Od srpna 1918 byl zástupcem velitele kulometné roty; účastnil se bojů v Champagni, Argonách, u Terronu a Vouziers.
Po návratu do vlasti v lednu 1919 bojoval v hodnosti nadporučíka proti Polákům na Těšínsku. Od června 1919 do října 1920 byl v hodnosti ppor. referentem Osobní a stížnostní komise na MNO, poté působil v různých funkcích u těžkého dělostřelectva. Od března 1924 byl velitelem oddílu u děl. pluku 3 v Litoměřicích, od března 1927 pluku velel. Od dubna 1928 do září 1930 sloužil jako velitel děl. oddílu 256 v Jihlavě, poté velel děl. pluku 54 v Bratislavě. Od října 1932 do září 1935 byl velitelem děl. pluku 6 v Brně, poté se stal profesorem dělostřelecké taktiky na Vysoké válečné škole. Po absolvování Kurzu pro vyšší velitele byl v červnu 1937 povýšen do hodnosti brigádního generála. Při mobilizaci v září 1938 byl velitelem dělostřelectva VIII. sboru.
Po okupaci se jako jeden z nejbližších spolupracovníků gen. Vojty zapojil do Obrany národa, stal se krajským velitelem pro oblasti Prahy VII. až XI. Od konce roku 1940 žil v ilegalitě, skrýval se u příbuzných a v lesích u Holic; zatčen byl 8. září 1941. Po vyhlášení prvního stanného práva byl 29. září 1941 v kasárnách Praze-Ruzyni popraven zastřelením. V říjnu 1946 byl František Horáček povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála.