Narozen 10. září 1889 v obci Mostkovice v okr. Prostějov. V letech 1901 až 1909 absolvoval státní reálku v Prostějově, poté pracoval jako účetní a obchodní zástupce firmy Baťa ve Zlíně. V říjnu 1910 narukoval k c. k. pěšímu pluku 3 do Kroměříže, kde absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Po vypuknutí války byl v září 1914 odeslán jako velitel čety s c. k. pěším plukem 55 na východní frontu, kde v prosinci 1914 u Tarnopolu přeběhl k Rusům. V březnu 1916 se přihlásil do čsl. legií, v červnu nastoupil k náhradní rotě do Kyjeva, kde absolvoval důstojnický kurz. Od ledna 1917 objížděl jako náborový komisař Svazu československých spolků zajatecké tábory. Od října 1917 byl zařazen k 6. čs. střeleckému pluku, během bojů proti bolševikům na magistrále velel rotě, od ledna 1919 praporu. Do vlasti se vrátil v červnu 1920 v hodnosti majora.
V září 1920 byl aktivován, stal se velitelem III. praporu pěšího pluku 6 v Olomouci. Od prosince 1923 do září 1926 velel škole pro důstojníky pěchoty v záloze 7. divize, v říjnu 1926 se stal profesorem Vojenské akademie v Hranicích. Od prosince 1929 do července 1932 byl velitelem pěšího pluku 3 v Kroměříži, poté se stal velitelem pěšího pluku 6. V září 1936 byl jmenován velitelem 2. pěší brigády v Chomutově, od prosince 1937 byl přednostou I./1. oddělení (pěchotního) MNO v Praze. V lednu 1938 mu byla udělena generálská hodnost. Při mobilizaci na podzim 1938 byl velitelem 20. divize v jihomoravských Mutěnicích, poté se vrátil na MNO.
Po okupaci se stal díky zařazení na MNO v likvidaci důležitým činitelem Obrany národa, podílel se na umísťování důstojníků do civilní správy s přihlédnutím na využití pro potřeby odboje. Jako krajský velitel ON vytvořil dobře fungující strukturu ON ve středních a severozápadních Čechách (Louny – plk. Jan Kratochvíl, Beroun – plk. Josef Maxa, Benešov – plk. Adolf Hůlka, Příbram – plk. Miroslav Straka). Po vlně zatýkání se pokusil o přechod na Slovensko, ale 23. února 1940 byl u Strážnice zatčen a po identifikaci převezen na gestapo do Kladna, kde byl podroben brutálním výslechům. V lednu 1943 byl za odbojovou činnost odsouzen k trestu smrti, poprava stětím byla vykonána 24. května 1943 ve věznici Berlín-Plötzensee. V říjnu 1946 byla Františku Kravákovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

více >>

Narozen 18. září 1885 v obci Horní Bečva v okr. Vsetín. V letech 1900 až 1904 absolvoval české gymnázium v Místku a poté vystudoval Bohosloveckou fakultu v Olomouci; vysvěcen na kněze byl 5. července 1908. Po vypuknutí války nastoupil od srpna 1914 službu jako polní kurát v záložní nemocnici č. 6 v Olomouci, odkud byl v září 1914 přeložen k epidemiologickému oddělení polní nemocnice č.2/1 na ruské bojiště. Od listopadu 1915 byla nemocnice přemístěna na srbsko-černohorské bojiště, od února 1916 na albánské bojiště. Při službě se Metoděj Kubát nakazil černými neštovicemi a později tropickou malárií. Po vyléčení byl přeložen do Krakova, od července 1917 sloužil u záložní nemocnice č. 1 v Těšíně.
Po vzniku ČSR působil jako prostředník Slezského národního výboru a Rady Narodowe na Těšínsku, v prosinci 1918 byl demobilizován a stal se duchovním správcem v Hranicích. V červnu 1919 se vrátil do armády jako duchovní správce, nastoupil do posádkové nemocnice v Brně. V prosinci 1919 byl jmenován přednostou duchovní služby u posádkového velitelství v Žilině, od prosince 1922 působil jako duchovní, osvětový důstojník a zpravodajský důstojník žilinského pěš. pluku 41. Od února 1928 byl duchovním sprácem 9. divize v Trnavě, od dubna 1929 sloužil jako přednosta duchovní správy 4. divize Josefově a v listopadu 1934 byl jmenován přednostou katolické skupiny a zároveň přednostou I./6. oddělení (duchovního) Ministerstva národní obrany. V prosinci 1935 byl ustanoven generálním vikářem katolíků v rámci československé branné moci; dosáhl hodnosti papežského preláta. V červenci 1938 byl povýšen do hodnosti generál duchovní služby. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl přednostou duchovního oddělení MNO.
Po okupaci se zapojil do odbojové činnosti v řadách Obrany národa, podílel se na pomoci rodinám zatčených důstojníků. V září 1940 byl na základě udání kněží německé národnosti zatčen a za údajnou urážku německé branné moci odsouzen na dvanáct měsíců odnětí svobody. Po vypršení trestu byl odeslán z káznice v Budyšíně do Prahy, ale na svobodu propuštěn nebyl, protože v té době bylo Reinhardem Heydrichem vyhlášeno první stanné právo. Po internaci v terezínské Malé pevnosti byl v únoru 1942 deportován do koncentračního tábora v Dachau, kde byl 3. března 1942 umučen. V říjnu 1946 byla Metoději Kubáňovi udělena hodnost generál šéf duchovní služby in memoriam.

Narozen 26. března 1891 v Uherském Brodě. V letech 1902 až 1909 absolvoval státní reálku v Uherském Brodě, poté vystudoval osm semestrů na Vysoké škole technické v Brně; kvůli vypuknutí války studium nedokončil. V srpnu 1914 nastoupil u c. k. pěšího pluku 35 v Plzni, absolvoval školu pro důstojníky v záloze a v listopadu 1914 byl odeslán na ruskou frontu. V srpnu 1915 byl zajat, od července 1916 byl příslušníkem 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, s jejímž 1. plukem se zúčastnil od srpna do října 1916 bojů v Dobrudži. V lednu 1917 přešel na vlastní žádost do čsl. legií v Rusku a byl zařazen do 2. čs. střeleckého pluku. Jako velitel kulometného oddílu se účastnil bitvy u Zborova, při ústupu z Ukrajiny velel kulometné rotě. Od května 1918 velel při bojích s bolševiky praporu, od března 1919 byl zástupcem velitele pluku. Do vlasti se vrátil 19. transportem na lodi Madawaska v dubnu 1920 v hodnosti podplukovníka.
Od října 1920 do listopadu 1922 byl velitelem pražského pěšího pluku 5, poté byl frekventantem pražské Válečné školy. Od září 1923 do listopadu 1929 byl zařazen jako přednosta 3. oddělení (operačního) hl. št. na MNO. V červenci 1929 mu byla udělena generálská hodnost. Od ledna 1930 do února 1932 byl velitelem 1. horské pěší brigády v Ružomberoku, poté byl zástupcem velitele pražské Válečné školy. Od června 1932 škole velel. V říjnu 1935 krátce velel V. sboru v Trenčíně, od listopadu 1935 byl velitelem IV. sboru v Olomouci. V říjnu 1937 byl jmenován zemským vojenským velitelem v Brně. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl v Olomouci velitelem II. armády.
Po zřízení protektorátu a propuštění z armády se snažil ukončit studium na České vysoké škole technické v Brně, ale vzhledem k uzavření vysokých škol Němci školu opět nedokončil (titul mu byl udělen až posmrtně v srpnu 1945). Od počátku okupace byl napojen na řídící orgány Obrany národa, byl v úzkém kontaktu s generálem Eliášem. Po Eliášově zatčení v září 1941 odešel do ilegality. Z trosek ON a civilního odboje vybudoval společně s kpt. Karlem Steinerem-Veselým a prof. Josefem Grňou novou organizaci, nazývanou „Přípravný revoluční národní výbor“ a později „Rada tří“. Vojtěch Luža se stal velitelem PRNV a počítalo se s ním jako s vojenským velitelem celého domácího odboje. Do této funkce se však již nedostal; na útěku před gestapem byl 2. října 1944 v přestřelce s protektorátním četnictvem v Hřišti u Přibyslavi zabit. V říjnu 1946 byl Vojtěch Luža povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam.

Narozen 26. září 1888 v obci Loukov v okr. Kroměříž. V letech 1900 až 1908 vystudoval reálné gymnázium ve Valašském Meziříčí; studium na právnické fakultě české univerzity v Praze nedokončil z důvodu vypuknutí války. Ihned po vyhlášení mobilizace narukoval k c. k. pevnostnímu dělostřeleckému pluku 3 do pevnosti Przemysl, kde sloužil jako velitel čety nejprve u 12cm kanonů a později u těžkých 24cm moždířů. Po kapitulaci pevnosti v březnu 1915 byl držen v ruském zajetí. V červnu 1916 vstoupil v Oděse do 1. srbské dobrovolnické divize. V září byl přeřazen do 2. divize a v rámci jejího 8. pěšího pluku odjel v listopadu 1917 přes Archangelsk, Británii, Francii a Itálii na soluňskou frontu, kde velel rotě. V lednu 1918 byl přeložen k čsl. legiím ve Francii. Od března 1918 byl zařazen u 21. čs. střeleckého pluku, v listopadu 1918 se stal velitelem I. praporu 23. čs. střeleckého pluku, se kterým se v hodnosti majora vrátil v lednu 1919 do vlasti.
V čele I./23. praporu se účastnil bojů proti Maďarům na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. V říjnu 1919 byl jmenován velitelem 67. pěšího pluku domácího vojska, unifikovaného na pěší pluk 14, a současně byl do května 1920 velitelem bratislavského předmostí Petržalka. Od září 1921 do srpna 1922 absolvoval ve Francii École militaire de ľArtillerie a nastoupil půlroční stáž u francouzského 61. děl. pluku v Metách. V červenci 1923 byl jmenován zástupcem velitele dělostřeleckého pluku 1 v Praze-Ruzyni, v listopadu 1923 se stal zástupcem velitele Učiliště pro dělostřelectvo v Olomouci. V únoru 1926 byl jmenován zatímním velitelem olomouckého děl. pluku 7. Od října 1926 působil jako profesor Kurzu pro velitele oddílů a vojskových těles, v únoru 1927 se v Praze stal velitelem děl. pluku 1. Od února 1929 převzal funkci velitele olomouckého DU, v srpnu 1931 byl jmenován profesorem Kurzu pro vyšší velitele. V únoru 1933 mu byla udělena generálská hodnost, od září 1933 do září 1935 velel 4. polní dělostřelecké brigádě v Hradci Králové. V říjnu 1935 se stal velitelem dělostřelectva pražského I. sboru, od září 1938 byl velitelem 13. divize v Kolíně.
Na jaře 1939 se zapojil do ON, spolupracoval s plk. gšt. Čeňkem Kudláčkem, náčelníkem štábu Ústředního vedení Obrany národa. Podílel se na ukrývání zbraní a odchodu vojáků do zahraničí. Dne 19. ledna 1942 byl zatčen gestapem a podroben brutálním výslechům. V březnu 1943 byl německým soudem odsouzen za přípravu velezrady k trestu smrti a 1. června 1943 popraven stětím ve věznici Berlín-Plötzensee. V říjnu 1946 byl Alois Machačík povýšen do hodnosti divizního generála in memoriam.

Narozen 18. října 1886 v pražských Lahovičkách. V letech 1898 až 1902 vystudoval reálné gymnázium na pražském Smíchově a poté obchodní akademii. Po jejím ukončení narukoval v říjnu 1905 k pražskému c. k. pěšímu pluku 11, kde absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Po odchodu do civilu byl zaměstnán jako úředník v průmyslovém podniku. Po vypuknutí války byl v srpnu 1914 odeslán jako velitel čety na srbské bojiště, záhy byl raněn a do března 1915 byl v nemocničním ošetřování. Po rekonvalescenci byl odeslán na ruskou frontu, kde padl v červenci 1915 u Sokalu do zajetí. Po pobytu v zajateckých táborech se v prosinci 1915 přihlásil do České družiny a současně nastoupil jako tlumočník do štábu 8. ruské armády. Od června 1917 byl velitelem průzkumného oddílu u Kornilovského úderného pluku, v říjnu 1917 byl raněn. Po vyléčení se v lednu 1918 stal důstojníkem štábu 1. čs. střelecké divize, při přepravě do Vladivostoku velel štábnímu vlaku divize. V srpnu 1918 byl pověřen výstavbou dobrovolnického 1. rusko-českého střeleckého pluku v Samaře a později v Čeljabinsku, od října 1918 zastával funkci čsl. vojenského přidělence ve štábu Ruské dobrovolnické armády. Od dubna 1919 byl přednostou oddělení ve štábu 3. čs. divize; do vlasti se vrátil v září 1920 v hodnosti majora.
Od ledna 1921 sloužil ve funkci podnáčelníka štábu Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu. Od října 1922 do září 1924 absolvoval Vysokou školu válečnou v Paříži. V říjnu 1924 se stal náčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus, od září 1925 byl náčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. Od ledna 1928 do ledna 1929 velel pěšímu pluku 43 v Brně, poté se stal velitelem 3. pěší brigády v Plzni. V únoru 1929 obdržel generálskou hodnost. V červnu 1933 musel být z důvodu vážné nemoci penzionován; usadil se s rodinou na Zbraslavi.
Za okupace se zapojil do odbojové činnosti v řadách Obrany národa, byl zaměstnán ve firmě bývalého divizního generála Vladimíra Klecandy. Poté, co tato firma zřídila několik dílen v terezínském ghettu, Karel Mejstřík organizoval podporování internovaných. Podílel se také na přípravách protiněmeckého povstání, při jeho vypuknutí se stal vojenským velitelem města Zbraslav a členem Revolučního národního výboru. Po obsazení Zbraslavi německou přesilou byl 6. května 1945 zavražděn příslušníky zbraní SS. V říjnu 1946 byl Karel Mejstřík povýšen do hodnosti divizního generála in memoriam.

Narozen 12. listopadu 1885 v obci Roveň v okr. Rychnov n. Kněž. V letech 1897 až 1905 absolvoval Státní reálné gymnázium v Rychnově a v letech 1906 až 1911 filozofickou fakultu pražské univerzity. Do vypuknutí války pracoval jako gymnazijní profesor. Za mobilizace narukoval k c. k. pluku pevnostního dělostřelectva 3 do pevnosti Przemysl, kde sloužil jako velitel baterie. Při kapitulaci obležené pevnosti byl v březnu 1915 zajat. Přihlásil se do čs. legií v Rusku a v červnu 1916 byl zařazen do záložní roty čs. střelecké brigády v Kyjevě. V červenci 1917 byl jmenován velitelem 3. roty 8. čs. střeleckého pluku. V srpnu 1917 byl přemístěn k dělostřelectvu a zařazen k 2. čs. samostatnému dělostřeleckému oddílu v Borispolu. V dubnu 1918 jmenován velitelem 1. baterie 2. čs. dělostřelecké brigády. V květnu 1918 byl vyslán na vojenský sjezd do Čeljabinska; po vypuknutí bojů s bolševiky převzal v Irkutsku velení 6. baterie. V červnu 1918 byl raněn, po vyléčení byl od září 1918 povýšen na majora a jmenován velitelem 4. baterie ve Verchně Udinsku. Od února 1919 byl velitelem 2. čs. samostatného těžkého dělostřeleckého oddílu, od dubna 1919 velel 3. čs. samostatnému těžkému dělostřeleckému oddílu. Do vlasti byl z Vladivostoku evakuován v červnu 1920 přes Tichý oceán, Kanadu a Atlantský oceán.
Po příjezdu do ČSR a repatriační dovolené byl od října 1920 do května 1922 velitelem hrubého dělostřeleckého pluku 108 v Hlučíně a Opavě. Poté byl přednostou 30. oddělení (osobních záležitostí dělostřelectva a zbrojnictva) na Ministerstvu národní obrany. Od ledna 1924 byl přednostou 17. oddělení (dělostřeleckého) MNO. Od září 1925 do září 1928 sloužil v Praze jako velitel polní dělostřelecké brigády 1; v květnu 1928 mu byla udělena generálská hodnost. Od září 1928 do května 1939 byl přednostou II. odboru (dělostřeleckého a zbrojního) MNO. Za mobilizace na podzim 1938 byl velitelem dělostřelectva Hlavního velitelství. Po okupaci Čech a Moravy byl v květnu 1939 jmenován vládním zástupcem pro likvidaci Ministerstva národní obrany a čs. branné moci. V této funkci byl až do prosince 1939; současně spolupracoval s odbojem a podílel se na budování Obrany národa. V lednu 1940 byl přeložen do výslužby. V roce 1942 byl zatčen gestapem a odeslán do koncentračního tábora Buchenwald, kde byl 17. února 1945 umučen.

Narozen 6. prosince 1888 v obci Lovčice v okr. Kutná Hora. V letech 1901 až 1909 vystudoval reálné gymnázium v Pardubicích. V říjnu 1909 narukoval k c. k. pěšímu pluku 7 do Cilli, kde absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Po návratu do civilu absolvoval jednoletý kurz při obchodní akademii v Chrudimi a poté pracoval jako obchodní úředník firmy Redlich v Pardubicích. Po vypuknutí války byl v červenci 1914 odvelen jako velitel čety u c. k. pěšího pluku 7 na balkánské bojiště, kde byl v prosinci 1914 zajat. Po pobytu v srbském zajateckém táboře v Niši vstoupil v květnu 1915 jako dobrovolník do srbského vojska, sloužil jako velitel čety 10. záložního pěšího pluku a působil jako tlumočník ve vyšších štábech na soluňské frontě. Od června 1916 do května 1917 byl v nemocničním ošetřování s malárií a plicní chorobou. Po návratu k srbské armádě byl zařazen do štábu Moravské divize. V dubnu 1918 byl uvolněn pro službu v čsl. vojsku, odeslán do Francie a jako velitel čety zařazen v Cognacu k 21. čs. střel. pluku. Po absolvování dvouměsíčního důstojnického kurzu v St. Maixent velel do září 1918 rotě 22. čs. střel. pluku na německé frontě. V září 1918 byl převelen do Itálie a po absolvování kulometného kurzu v Brescii byl v říjnu 1918 zařazen v hodnosti kapitána jako velitel kulometné roty k 35. čs. střel. pluku.
V lednu 1919 se s jednotkou vrátil do vlasti a do června 1919 byl nasazen jako velitel praporu při bojích o Těšínsko. Poté byl převelen na Slovensko, kde převzal velení praporu bojujícího v okolí Košic; jednotka patřila do sestavy 88. pěšího pluku (po unifikaci p. pl. 38). Od července 1919 byl jmenován zatímním velitelem pluku. Po ukončení bojů s Maďary byl převelen od října 1919 do Benešova, kde byl určen velitelem pěšího pluku 48. Od září 1928 do února 1930 byl v hodnosti plukovníka profesorem taktiky v Kurzu pro velitele vojskových těles v Praze. V březnu 1930 byl jmenován velitelem milovického praporu útočné vozby; 15. září 1933 byla tato jednotka přejmenována na pluk útočné vozby. Od července 1934 byl plk. Pavlík převelen do Užhorodu na Podkarpatské Rusi a jmenován velitelem 24. pěší brigády v rámci 12. pěší divize. V říjnu 1935 byl převelen zpět do Milovic a ustanoven velitelem nově vzniklé brigády útočné vozby. Tato vyšší jednotka byl tvořena třemi pluky útočné vozby a podléhalo jí také učiliště útočné vozby. V březnu 1936 byl plk. Pavlík povýšen do hodnosti brigádního generála; od října 1937 byl jmenován zástupcem velitele 13. pěší divize v Kolíně. Za mobilizace na podzim 1938 byl velitelem 34. hraniční oblasti s velitelským stanovištěm v Josefově.
Po okupaci českých zemí byl v květnu 1939 penzionován, zapojil se do vojenského odboje a stal se krajským velitelem Obrany národa v Kolíně. Poprvé byl zatčen v roce 1940, ale pro nedostatek důkazů byl po půl roce propuštěn. Totéž se opakovalo v roce 1942. V květnu 1943 byl gestapem zatčen naposledy, internován pod falešnou identitou a nelidsky týrán. Brutální výslechy byly prováděny v Kutné Hoře a později na kolínském gestapu. Při výslechu prováděném 13. června 1943 v Kolíně se generálu Pavlíkovi podařilo uvolnit pouta, zmocnit se zbraně jednoho z gestapáků a při následné přestřelce byl zabit. V říjnu 1946 byla Antonínu Pavlíkovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

více >>

Narozen 3. července 1897 v obci Štítina v okr. Opava. Studoval na českém gymnáziu v Opavě, maturitní zkoušku složil v červenci 1915 a v říjnu byl v odveden k zeměbraneckému pluku 15. Absolvoval tříměsíční kurz pro důstojníky v záloze a jako velitel čety odjel s jednotkou na frontu do Haliče. V červenci 1916 se mu podařilo přeběhnout k Rusům. V zajateckém táboře se v říjnu 1916 přihlásil do čsl. legií, v červnu 1917 byl zařazen do 1. čs. střeleckého pluku a zúčastnil se bojů u Zborova a Bachmače. V říjnu 1917 odjel přes Archangelsk a Anglii do Francie, kde byl zařazen do 21. čs. střeleckého pluku. Jako plukovní lékárník a plynový důstojník bojoval v Alsasku, Champagni a Argonách.
Po návratu do vlasti se v roce 1919 s plukem účastnil bojových operací na Těšínsku a jižním Slovensku. Od listopadu 1919 do srpna 1920 byl frekventantem francouzské Vojenské školy v St. Cyru. Od října 1920 sloužil ve Vojenské akademii v Hranicích, nejdříve jako instruktor, od listopadu 1922 jako pobočník velitele. V listopadu 1923 byl zařazen na MNO jako referent školské skupiny 5. oddělení. V říjnu 1925 byl přeložen do Terezína k p. pl. 42. V říjnu 1926 nastoupil do Paříže jako posluchač Vysoké školy válečné. Po jejím úspěšném absolvování nastoupil v září 1928 do štábu ZVV Praha, od září 1929 byl pobočníkem náčelníka hlavního štábu. V září 1932 byl jmenován čs. vojenským atašé v Bukurešti, později mu akreditace byla rozšířena i na Turecko. V únoru 1933 byl povýšen do hodnosti podplukovníka gen. štábu; po dobu působení v Rumunsku byl hodnocen jako jeden z našich nejlepších vojenských zpravodajců a diplomatů. Do ČSR se vrátil v lednu 1937 a nastoupil službu na MNO v generálním sekretariátu obrany státu jako přednosta skupiny C 1. oddělení. V lednu 1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka gšt.; až do mnichovské krize úspěšně posiloval spolupráci s malodohodovými spojenci.
Po okupaci ČSR odjel 29. března 1939 do Rumunska, kde organizoval transefer čs. dobrovolníků do zahraničních jednotek. Po fašistickém převratu musel v říjnu 1939 odejít z Rumunska do Istambulu. Zde organizoval čs. odboj a spolupracoval se sovětskými zpravodajci, v dubnu 1941 odjel na tajnou misi do SSSR. Po napadení SSSR Německem účastníci tajné mise vytvořili oficiální zastoupení čs. londýnské exilové vlády. Plk. Píka jako náčelník Čs. vojenské mise v SSSR začal formovat z čsl. dobrovolníků vojenskou jednotku; měl přehled o našich občanech, kteří byli vězněni v sovětských pracovních táborech za nedovolené překročení hranic a vyvinul obdivuhodné úsilí na jejich záchranu. Z vyhlazovacích gulagů se mu podařilo vyreklamovat do vznikajícího vojska tisíce Čechoslováků – tato činnost byla jednou z příčin jeho pozdější likvidace. Dalším Píkovým „prohřeškem“ bylo důsledné prosazování čsl. zájmů a pokynů londýnské vlády, které byly často v rozporu se záměry komunistů v čs. východní jednotce, moskevského vedení KSČ nebo se záměry sovětských orgánů. V prosinci 1943 byl povýšen na brigádního generála, po návratu do vlasti byl v srpnu 1945 povýšen do hodnosti divizního generála.
Od července 1945 byl zařazen na MNO jako podnáčelník pro zvláštní úkoly, podílel se na přípravách mírových jednání v Paříži. V listopadu 1946 byl jmenován zástupcem náčelníka hlavního štábu. Po komunistickém převratu byl 1. března 1948 odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května ve vojenské nemocnici zatčen a uvězněn. Při neveřejném procesu v lednu 1949 byl komunisty obviněn z „vlastizrádné a velezrádné činnosti proti zájmům Československa a jeho lidu“ a odsouzen k trestu smrti. Dne 21. června 1949 byl v Plzni-Borech popraven oběšením. V prosinci 1968 byl rozsudek v plném rozsahu zrušen; zcela byl Heliodor Píka rehabilitován až v roce 1990, kdy mu byla udělena hodnost armádního generála in memoriam.

Narozen 24. listopadu 1888 v Klatovech. V letech 1899 až 1907 absolvoval reálné gymnázium v Praze. V červenci 1907 zahájil studium na Právnické fakultě české univerzity v Praze, v říjnu 1908 studium přerušil a nastoupil službu u c. k. pěšího pluku 75. Po absolvování školy jednoročních dobrovolníků dosáhl hodnosti kadeta a v říjnu 1909 se vrátil ke studiu práv. Na jaře 1910 z rodinných důvodů studium přerušil a nastoupil jako bankovní úředník v Kralovicích. Po vypuknutí války nastoupil k c. k. pěšímu pluku 58 a jako poručík-velitel čety s ním odjel na ruskou frontu. Od května 1915 velel rotě, v červenci 1916 byl zajat a odeslán do důstojnického zajateckého tábora v Carycinu. V červnu 1917 vstoupil do československých legií a po absolvování důstojnického kurzu v Borispolu velel od října 1917 četě 6. čs. střeleckého pluku. Od května 1918 velel rotě 2. čs. střeleckého pluku, v březnu 1919 se stal zástupcem velitele praporu 7. čs. střeleckého pluku. Do vlasti se vrátil v červnu 1920 v hodnosti kapitána.
V srpnu 1920 se stal konceptním důstojníkem vojenského oddělení prezidiálního odboru Ministerstva národní obrany a během této služby dokončil právnická studia; promoval v prosinci 1923. V červenci 1926 byl jmenován důstojníkem vojenským kontrolorem a od dubna 1928 zastával funkci zástupce přednosty Kontrolního sboru vojenské správy. V listopadu 1936 se stal přednostou V./3. oddělení Ministerstva národní obrany (finančního a komerčního) a tuto funkci vykonával až do okupace českých zemí v březnu 1939. Do hodnosti generála intendanstva byl povýšen v červenci 1937. Po okupaci českých zemí byl od dubna 1939 přednostou III. odboru (finančního) ministerstva v likvidaci; v prosinci 1939 penzionován. Z pozice své funkce převedl pro potřeby Obrany národa z prostředků likvidovaného ministerstva značné finanční částky. Na podzim 1939 byl zatčen a po výsleších byl bez soudu odeslán do koncentračního tábora v Terezíně, kde 4. července 1941 zemřel. V říjnu 1946 mu byla udělena hodnost generál šéf intendantstva in memoriam.

Narozen 3. února 1888 v obci Domoradice v okr. Ústí nad Orlicí. V letech 1899 až 1903 absolvoval české gymnázium ve Vysokém Mýtě a poté odešel do zeměbranecké kadetní školy do Vídně. Po jejím ukončení v srpnu 1907 byl v hodnosti ppor. přidělen k c. k. zeměbraneckému pluku 17 v Rzeszówě. Po vypuknutí války byl v srpnu 1914 odeslán s plukem na ruskou frontu, kde byl již 2. září zraněn a zajat. Po vyléčení byl v říjnu 1914 odeslán do tábora na Sibiř. V srpnu 1915 se přihlásil do čsl. legií; v srpnu 1916 byl přijat a jako důstojník Komise pro výstavbu československých vojenských jednotek zařazen do záložního praporu v Kyjevě. Od října 1917 do ledna 1918 absolvoval důstojnický kurz v Pirjatinu. Po ukončení byl zařazen jeko velitel praporu k 6. čs. střeleckému pluku, od září 1918 převzal velení celého útvaru. Od listopadu 1918 byl velitelem důstojnické školy ve Sluďance. Do vlasti se vrátil v březnu 1920 v hodnosti podplukovníka.
Po repatriační dovolené krátce působil u MNO jako přidělený důstojník 3. oddělení hl. št. Od září 1920 do září 1922 byl zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích, poté nastoupil ke studiu II. ročníku pražské Válečné školy, který úspěšně ukončil v srpnu 1923. Poté byl jako major gšt. jmenován náčelníkem štábu I. divize v Praze. Od října 1925 sloužil jako velitel pěšího pluku 3 v Kroměříži. V květnu 1928 byl jmenován velitelem 24. pěší brigády v Michalovcích, v červenci 1929 byl povýšen do generálské hodnosti. V prosinci 1933 byl přemístěn k litoměřické 3. divizi, v jejímž rámci byl zařazen jako velitel 6. pěší brigády v Mladé Boleslavi. Od října 1935 stál v čele podkarpatské 12. divize v Užhorodě. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem hraniční oblasti 42. Po záboru Užhorodu v listopadu 1938 bylo velitelství 12. divize (t.j. hraniční oblasti 42) přemístěno do Svalavy. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu a zahájení maďarské invaze na Podkarpatskou Rus gen. Svátek od 14. března 1939 úspěšně řídil čtyřdenní obranné boje a evakuaci Čechoslováků z Podkarpatska.
Po návratu do Prahy působil krátce u MNO v likvidaci a navazoval kontakty s odbojem. Na konci roku 1939 vytvořil gen. Svátek na pokyn gen. Homoly Krajské velitelství Obrany národa Praha-jihozápad s rámcovými podřízenými jednotkami; tato skupina ON prakticky nebyla postižena první vlnou zatýkání. V září 1941 byl zatčen gestapem a přes brutální mučení své spolupracovníky neprozradil. Někteří ze Svátkových podřízených byli později popraveni při německých stanných opatřeních a struktura jeho organizace proto dodnes nebyla zcela rozkryta. Dne 1. října 1941, necelý měsíc po zatčení, byl gen. Svátek v rámci stanného práva v Praze-Ruzyni popraven zastřelením. V říjnu 1946 byla Olegu Svátkovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

Narozen 27. března 1893 v obci Struhaře v okr. Plzeň. V letech 1907 až 1913 vystudoval českou reálku v Plzni. V říjnu 1913 nastoupil službu u c. k. pěšího pluku 36 v Brunecku a absolvoval důstojnickou školu v Innsbrucku. Po vypuknutí války byl v srpnu 1914 jako velitel čety odvelen s plukem na východní frontu. V zajateckém táboře se přihlásil do čsl. legií a v červenci 1916 byl zařazen zařazen do 1. čs. záložního praporu v Kyjevě. Od listopadu 1916 do dubna 1917 byl instruktorem výcviku v Borispolu a Bobrujsku. V červenci 1917 se zúčastnil bitvy u Zborova, poté absolvoval důstojnický kurz v Žitomiru a v září 1917 nastoupil službu u 1. čs. dělostřeleckého divizionu, který byl v listopadu rozšířen na 1. čs. dělostřeleckou brigádu. Se svou baterií se zúčastnil ústupových bojů proti Němcům u Bachmače i pozdějších srážek s bolševiky. Od července 1918 sloužil na obrněném vlaku Orlík, v září 1918 byl těžce raněn a do konce roku byl v Čeljabinsku v nemocničním ošetřování. V květnu 1919 nastoupil službu u 1. čs. pluku lehkého dělostřelectva, s nímž se v dubnu 1920 v hodnosti kapitána vrátil do vlasti.
Od září 1920 do srpna 1921 absolvoval Kurz pro důstojníky generálního štábu v Praze, od listopadu 1922 byl posluchačem II. ročníku pražské Válečné školy, který ukončil v srpnu 1923. Jako major gšt. působil od října 1923 na ZVV Praha jako důstojník Velitelství zemského dělostřelectva pro Čechy. Od září 1924 do listopadu 1926 byl důstojníkem 1. oddělení (organizačního) hl. št., poté sloužil jako zástupce velitele dělostřeleckého pluku 101 v Praze. V únoru 1929 byl jmenován velitelem dělostřeleckého pluku 1. V září 1931 byl převelen do dělostřeleckého učiliště v Olomouci jako zástupce velitele a ředitel studií. Od září 1933 do září 1938 působil jako přednosta II./1. oddělení (dělostřeleckého) Ministerstva národní obrany, od září 1938 stál v čele Velitelství dělostřelectva I. sboru. Za podzimní mobilizace 1938 byl velitelem dělostřelectva Hraničního pásma XI. v Praze.
Po okupaci a likvidaci čs. branné moci byl od srpna1939 převeden do odboru Ministerstva sociální a zdravotní správy. Od jara 1939 byl zapojen v Obraně národa, po první vlně zatýkání převzal v únoru 1940 funkci velitele Zemského velitelství ON-Čechy. V krátké době se mu podařilo obnovit organizaci ON a vytvořit tzv. „druhou garnituru“. Dne 12. září 1941 byl zatčen gestapem a tvrdě (a bezvýsledně) vyslýchán. Po Heydrichově příchodu do Prahy byl gen. Šára 1. října 1941 popraven zastřelením. Exekuce proběhla v areálu bývalých kasáren děl. pluku 1 v Praze-Ruzyni, kde byl na počátku 30. let velitelem. V říjnu 1946 byla Václavu Šárovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.