Jan Syrový, armádní generál
Narozen 24. ledna 1888. V roce 1912 odešel do Ruska, kde pracoval ve Varšavě jako stavební technik. Po vypuknutí války se v srpnu 1914 přihlásil do čsl. zahraničního vojska. V Kyjevě zapsán do 4.
roty České družiny, od listopadu 1914 v bojovém nasazení, účastnil se vítězného postupu ruské armády z Tarnova ke Krakovu a v roce 1915 obtížného ústupu od Dunajce a Gorlice. Jako mladší důstojník
vedl řadu rozvědek, na kterých prokazoval odvahu a chladnokrevnost. V srpnu 1916 jmenován velitelem 7. roty, kterou měl vést také 2. července 1917 při útoku u Zborova, ale krátce před zahájením
útoku byl těžce raněn – přišel o pravé oko.
V říjnu 1917 byl Syrový jmenován velitelem II. praporu 1. čs. střel. pluku, od února 1918 zástupcem velitele pluku. Od dubna jmenován velitelem 2. čs. střel. pluku. Po zahájení bojů s bolševiky se Syrový stal velitelem jednoho ze tří legionářských bojových uskupení – od května byl velitelem čs. vojsk západně od Omska, tj. Severozápadní skupiny. Od června velel tzv. Západoomské skupině, jejímž úkolem bylo postupovat z Omska severozápadně na Šadrinsk, Bohdanovič a na Jekatěrinburk. V srpnu 1918 povýšen do hodnosti generálmajora a současně jmenován velitelem Čs. armádního sboru v Rusku. Nesporné zásluhy generála Syrového z let 1918 až 1920 spočívají zejména v tom, že dokázal zachovat celistvost šedesátitisícového legionářského kontingentu, rozmístěného na obrovských vzdálenostech, dokázal zachovat jednotu mezi vojáky a koordinovat náročnou evakuaci legionářských pluků zpět do Evropy.
V říjnu 1917 byl Syrový jmenován velitelem II. praporu 1. čs. střel. pluku, od února 1918 zástupcem velitele pluku. Od dubna jmenován velitelem 2. čs. střel. pluku. Po zahájení bojů s bolševiky se Syrový stal velitelem jednoho ze tří legionářských bojových uskupení – od května byl velitelem čs. vojsk západně od Omska, tj. Severozápadní skupiny. Od června velel tzv. Západoomské skupině, jejímž úkolem bylo postupovat z Omska severozápadně na Šadrinsk, Bohdanovič a na Jekatěrinburk. V srpnu 1918 povýšen do hodnosti generálmajora a současně jmenován velitelem Čs. armádního sboru v Rusku. Nesporné zásluhy generála Syrového z let 1918 až 1920 spočívají zejména v tom, že dokázal zachovat celistvost šedesátitisícového legionářského kontingentu, rozmístěného na obrovských vzdálenostech, dokázal zachovat jednotu mezi vojáky a koordinovat náročnou evakuaci legionářských pluků zpět do Evropy.
Do vlasti dorazil Syrový v červnu 1920, od září jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství v Praze. Po studiu ve Francii v prosinci 1922 povýšen do hodnosti generála IV. hodnostní třídy.
Od ledna 1924 ustanoven podnáčelníkem Hlavního štábu gen. Mittelhausera, současně zůstal ve funkci zemského velitele. Od ledna 1926 Syrový Mittelhausera ve funkci náčelníka hl. štábu nahradil. Od
března do října 1926 zastával funkci ministra národní obrany v úřednické vládě Jana Černého. V prosinci 1927 byl Syrový ve věku 39 let povýšen do hodnosti armádního generála.
Od prosince 1933 byl ustanoven generálním inspektorem čs. branné moci, ve funkci náčelníka Hlavního štábu ho nahradil gen. Ludvík Krejčí. Když byla při krizi v roce 1938 přinucena vláda premiéra Hodžy podat demisi, byl do čela nové vlády jmenován Syrový. Dne 30. září se prezident Beneš a členové vlády rozhodli přijmout závěry mnichovské konference a odstoupit Německu pohraniční smíšená území; Syrovému jako předsedovi vlády připadl úkol oznámit rozhodnutí šokovanému národu. Po abdikaci prezidenta Beneše byl premiér Syrový pověřen také funkcí vrchního velitele čs. branné moci a současně i dalšími pravomocemi, příslušejícími hlavě státu. Když byl v prosinci 1938 jmenován premiérem agrárník Rudolf Beran, zůstal Syrový v jeho vládě jako ministr obrany. V této funkci byl nucen v březnu 1939 na příkaz prezidenta Háchy vydat rozkaz neklást odpor německé okupační armádě. Krátce po příchodu okupantů se Syrový jako člen vlády zúčastnil několika oficiálních událostí, při kterých byla jeho osoba propagandisticky zneužita nacisty. V očích národa a zejména legionářů se tak zcela nezaslouženě stal synonymem kolaboranta a zrádce.
Po likvidaci MNO se Syrový zcela stáhl z veřejného života a věnoval se jen činnosti legionářských sociálních spolků. Protože Němci postupně konfiskovali veškerý majetek legionářských organizací, převedl Syrový za podpory premiéra Eliáše legionářské finance v hodnotě asi 10 milionů korun pod správu ministerstva vnitra, čímž byly zachráněny a po dobu okupace mohly být využívány pro podporu rodin zatčených vlastenců. Po vypuknutí povstání v roce 1945 se gen. Syrový dostavil na velitelství Bartoš, ale z důvodu nadbytku důstojníků nebyl zařazen. Dne 14. května 1945 byl zatčen a do konce roku vězněn bez sdělení obvinění. V roce 1946 byl vyšetřován Národním soudem (k prvnímu výslechu došlo v březnu 1946 – osm měsíců po zatčení), mimo jiné byl viněn z toho, že v březnu 1939 vydal rozkaz neklást odpor, a z kolaborace. Rozsudek v evidentně zmanipulovaném procesu (o návrhu žaloby i návrhu konečného rozsudku jednala vláda) byl vynesen v dubnu 1947. Původně navržený trest smrti byl změněn na 20 let těžkého žaláře. Do dubna 1949 byl Syrový vězněn ve Valdicích, poté na Mírově, od prosince 1951 v Leopoldově. Byl propuštěn na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960. Po propuštění byl bez prostředků a musel si najít ve svých 72 letech zaměstnání – až do roku 1964 pracoval jako noční hlídač. Jan Syrový zemřel 17. října 1970.
Od prosince 1933 byl ustanoven generálním inspektorem čs. branné moci, ve funkci náčelníka Hlavního štábu ho nahradil gen. Ludvík Krejčí. Když byla při krizi v roce 1938 přinucena vláda premiéra Hodžy podat demisi, byl do čela nové vlády jmenován Syrový. Dne 30. září se prezident Beneš a členové vlády rozhodli přijmout závěry mnichovské konference a odstoupit Německu pohraniční smíšená území; Syrovému jako předsedovi vlády připadl úkol oznámit rozhodnutí šokovanému národu. Po abdikaci prezidenta Beneše byl premiér Syrový pověřen také funkcí vrchního velitele čs. branné moci a současně i dalšími pravomocemi, příslušejícími hlavě státu. Když byl v prosinci 1938 jmenován premiérem agrárník Rudolf Beran, zůstal Syrový v jeho vládě jako ministr obrany. V této funkci byl nucen v březnu 1939 na příkaz prezidenta Háchy vydat rozkaz neklást odpor německé okupační armádě. Krátce po příchodu okupantů se Syrový jako člen vlády zúčastnil několika oficiálních událostí, při kterých byla jeho osoba propagandisticky zneužita nacisty. V očích národa a zejména legionářů se tak zcela nezaslouženě stal synonymem kolaboranta a zrádce.
Po likvidaci MNO se Syrový zcela stáhl z veřejného života a věnoval se jen činnosti legionářských sociálních spolků. Protože Němci postupně konfiskovali veškerý majetek legionářských organizací, převedl Syrový za podpory premiéra Eliáše legionářské finance v hodnotě asi 10 milionů korun pod správu ministerstva vnitra, čímž byly zachráněny a po dobu okupace mohly být využívány pro podporu rodin zatčených vlastenců. Po vypuknutí povstání v roce 1945 se gen. Syrový dostavil na velitelství Bartoš, ale z důvodu nadbytku důstojníků nebyl zařazen. Dne 14. května 1945 byl zatčen a do konce roku vězněn bez sdělení obvinění. V roce 1946 byl vyšetřován Národním soudem (k prvnímu výslechu došlo v březnu 1946 – osm měsíců po zatčení), mimo jiné byl viněn z toho, že v březnu 1939 vydal rozkaz neklást odpor, a z kolaborace. Rozsudek v evidentně zmanipulovaném procesu (o návrhu žaloby i návrhu konečného rozsudku jednala vláda) byl vynesen v dubnu 1947. Původně navržený trest smrti byl změněn na 20 let těžkého žaláře. Do dubna 1949 byl Syrový vězněn ve Valdicích, poté na Mírově, od prosince 1951 v Leopoldově. Byl propuštěn na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960. Po propuštění byl bez prostředků a musel si najít ve svých 72 letech zaměstnání – až do roku 1964 pracoval jako noční hlídač. Jan Syrový zemřel 17. října 1970.
Zpráva o situaci na magistrále (1919)
Bratři! Po nejvřelejším přání každého z nás, po příkazu naší vlády a na základě rozhodnutí vrchní spojenecké rady v Paříži bylo přikročeno k evakuaci našeho vojska do vlasti. Rozkaz byl dán 28. září
t. r., úplně nezávisle na situaci na sibiřské frontě, celých šest neděl před pádem Omska. Plánoměrné provedení evakuace však vyžadovalo, aby bylo postaráno na východě o řádné ubytování vojska do
příjezdu lodí.
Za tím účelem musily tam býti vyvezeny intendantské zásoby z Altajské a Semipalatinské oblasti (1500 kusů skotu a mnoho jiného). Provedení tohoto úkolu bylo zadrženo zuřícím tam selským povstáním, které znemožnilo polským vojskům převzíti od 1. října obranu úseku Novonikolajevsk–Tajga. Tím se stalo, že desítky ruských ešalonů, panicky ujíždějících z Omska po obou kolejích, hrozily nejen přerušiti plánoměrné provedení naší evakuace, nýbrž i úplně nás zavléci do ariergardních bojů s bolševiky. Na dráze zavládla úplná panika. Byly případy, že se rozeběhli dělníci a zřízenci železniční, jimž po několik měsíců neplatili (Bogotol). Uhlí bylo málo a ještě bylo rozdělováno nesprávně. Generálští běženci brali si ke svým extrenným (zvláštním) vlakům parovozy od uhelných vlaků. Původní náš úmysl prováděti evakuaci svou i ruskou v dohodě s ruskými úřady musil býti změněn, neboť byly případy, že za celý den bylo ze stanice vypraveno pět ruských ešalonů a náš ani jeden. Proto jsem nařídil zastaviti zatím dopravu ruských ešalonů na linii od Novonikolajevska na východ, dokud neprojedou první očeredí (v prvním pořadí) všechny naše vlaky. Jen proto jsme se odtud dostali.
Tato akce nijak nepoškodila pohyb vlaků s posilami a zásobami na frontu. Mezi zadrženými vlaky se octl i vlak admirála Kolčaka s jeho sedmi vlaky a adm. Kolčak začal si stěžovat spojencům a Semenovi na naše vojsko. Rovněž část ruského tisku obviňuje nás z rozruchy na magistrále. Je patrno, že všechny vládní a vojenské kruhy snaží se svaliti vinu za katastrofu na frontě ze sebe na nás. Generál Kappel mne dokonce vyzval na souboj za urážky prý učiněné sibiřské armádě zadržováním vlaků Kolčaka a jiných ešalonů. Neodpovídám na tento výzov (výzvu), jak by zasloužil, jedině vzhledem na těžký duševní stav generála Kappela, svého bývalého spolubojovníka na Volze. Ataman Semenov uvěřil všem provokačním sluchům o nepořádcích na trati, jež prý naše vojsko zavinilo, a dovoluje si hroziti čs. armádě: žádá, abychom okamžitě a bez překážky propustili do Irkutska četné ruské ešalony. V případě neuposlechnutí prohlašuje, že nás k tomu donutí veškerou ozbrojenou silou, kterou má k dispozici. Na tyto hrozby odpověděl generál Janin i já, že plánoměrná evakuace čs. vojska se děje na rozkaz naší vlády i spojenců, kteří nám posílají lodi. Upozorňuji ho na těžké důsledky konfliktu, který Semenov vzbuzuje, a prohlašuji mu, že naše vojsko, bude-li k tomu donuceno, vynutí si cestu na východ zbraní. Doufáme, že tyto nové obtíže budou ještě překonány cestou diplomatickou. Naše vojsko nemá výbojných úmyslů a nevyhledává s nikým sporů ani bojů. Ale nestrpí po všech těch těžkých obětech, aby jeho návrat do vlasti byl kýmkoli zdržován.
Přes všechny provokace zachoval si každý náš voják dosud důstojný klid. Zachová jej i nadále. Bude však na stráži svých zájmů se zvýšenou bdělostí. Není nás mnoho počtem, ale jsme silní duchem a jednotností, jsme silni pudem sebezachování, který přikazuje každému být na svém místě jako sevřená pěst připravená k ráně, připravená k obraně. Zachovejte klid a plňte přesně všechny příkazy, neboť jedině takto dojdeme cíle!
Toto přikazuji přečíst ve všech částech svěřeného mi vojska k informaci. Generálmajor Syrový
Za tím účelem musily tam býti vyvezeny intendantské zásoby z Altajské a Semipalatinské oblasti (1500 kusů skotu a mnoho jiného). Provedení tohoto úkolu bylo zadrženo zuřícím tam selským povstáním, které znemožnilo polským vojskům převzíti od 1. října obranu úseku Novonikolajevsk–Tajga. Tím se stalo, že desítky ruských ešalonů, panicky ujíždějících z Omska po obou kolejích, hrozily nejen přerušiti plánoměrné provedení naší evakuace, nýbrž i úplně nás zavléci do ariergardních bojů s bolševiky. Na dráze zavládla úplná panika. Byly případy, že se rozeběhli dělníci a zřízenci železniční, jimž po několik měsíců neplatili (Bogotol). Uhlí bylo málo a ještě bylo rozdělováno nesprávně. Generálští běženci brali si ke svým extrenným (zvláštním) vlakům parovozy od uhelných vlaků. Původní náš úmysl prováděti evakuaci svou i ruskou v dohodě s ruskými úřady musil býti změněn, neboť byly případy, že za celý den bylo ze stanice vypraveno pět ruských ešalonů a náš ani jeden. Proto jsem nařídil zastaviti zatím dopravu ruských ešalonů na linii od Novonikolajevska na východ, dokud neprojedou první očeredí (v prvním pořadí) všechny naše vlaky. Jen proto jsme se odtud dostali.
Tato akce nijak nepoškodila pohyb vlaků s posilami a zásobami na frontu. Mezi zadrženými vlaky se octl i vlak admirála Kolčaka s jeho sedmi vlaky a adm. Kolčak začal si stěžovat spojencům a Semenovi na naše vojsko. Rovněž část ruského tisku obviňuje nás z rozruchy na magistrále. Je patrno, že všechny vládní a vojenské kruhy snaží se svaliti vinu za katastrofu na frontě ze sebe na nás. Generál Kappel mne dokonce vyzval na souboj za urážky prý učiněné sibiřské armádě zadržováním vlaků Kolčaka a jiných ešalonů. Neodpovídám na tento výzov (výzvu), jak by zasloužil, jedině vzhledem na těžký duševní stav generála Kappela, svého bývalého spolubojovníka na Volze. Ataman Semenov uvěřil všem provokačním sluchům o nepořádcích na trati, jež prý naše vojsko zavinilo, a dovoluje si hroziti čs. armádě: žádá, abychom okamžitě a bez překážky propustili do Irkutska četné ruské ešalony. V případě neuposlechnutí prohlašuje, že nás k tomu donutí veškerou ozbrojenou silou, kterou má k dispozici. Na tyto hrozby odpověděl generál Janin i já, že plánoměrná evakuace čs. vojska se děje na rozkaz naší vlády i spojenců, kteří nám posílají lodi. Upozorňuji ho na těžké důsledky konfliktu, který Semenov vzbuzuje, a prohlašuji mu, že naše vojsko, bude-li k tomu donuceno, vynutí si cestu na východ zbraní. Doufáme, že tyto nové obtíže budou ještě překonány cestou diplomatickou. Naše vojsko nemá výbojných úmyslů a nevyhledává s nikým sporů ani bojů. Ale nestrpí po všech těch těžkých obětech, aby jeho návrat do vlasti byl kýmkoli zdržován.
Přes všechny provokace zachoval si každý náš voják dosud důstojný klid. Zachová jej i nadále. Bude však na stráži svých zájmů se zvýšenou bdělostí. Není nás mnoho počtem, ale jsme silní duchem a jednotností, jsme silni pudem sebezachování, který přikazuje každému být na svém místě jako sevřená pěst připravená k ráně, připravená k obraně. Zachovejte klid a plňte přesně všechny příkazy, neboť jedině takto dojdeme cíle!
Toto přikazuji přečíst ve všech částech svěřeného mi vojska k informaci. Generálmajor Syrový
(Informativní rozkaz č. 1868 o situaci byl rozeslán do všech pluků čs. vojska 23. prosince 1919.)
Rudolf Medek:
JANU SYROVÉMU
V třebíčské sokolně Máchal, Švec, Syrový –
venku je vítr, mráz, moravská Sibiř hvízdá
v drsných oranicích Meluzininým hlasem.
Na útisk lidu tvého kdo pevně odpoví?
Dost budou smělá už sokolí tvrdá hnízda,
ztvrdne-li v paži meč i puška hřmícím časem?
venku je vítr, mráz, moravská Sibiř hvízdá
v drsných oranicích Meluzininým hlasem.
Na útisk lidu tvého kdo pevně odpoví?
Dost budou smělá už sokolí tvrdá hnízda,
ztvrdne-li v paži meč i puška hřmícím časem?
Neboť čas plní se, i když jen měkkýma
očima zírá v svět tvář přebolestné Rusi.
V půlnoční hodině v den svaté Anny zalká
zvon světa poplašný. Hřích jeho nesnímá
už tichý Beránek? Či se to v krvi dusí
jenom syn člověka, který vykřikl: Válka! ...
Ať boží zkouška jen – přec tone v mrákotách
svět po okrsku země. Však co tvůj národ, synu?
Zda chvíle nepřišla, kdy také tvá je zkouška,
kdy osud zeptá se, zda síla nebo strach
ji v teplém srdci tvém, jež dosud spalo v stínu
dějinných tklivých vin, jež kryje němá rouška?
A srdce nezměklo a paže přituhly,
čím dále je má Vlast, víc srdce vstříc jí letí.
Rozpaky, stud i strach – ty ďábly! – drtí víra.
Šli chlapci z Třebíče, železné roty šly,
ten prapor rekovství, jenž dřímal po staletí,
teď tisíc statečných v železné ruce svírá!
A další tisíce... Ten letí vpřed, ten pad’,
Zborov a Ukrajina, krev na sibiřském sněhu,
koruna vítězství, v ní démanty i trny!
V ní sláva svobody, v ní kázeň, duch i řád...
Ten prapor neztratil svých barev, žár i něhu!
Ten, Jene Syrový, jsi dones’ bez poskvrny!