Miloslav Fassati, brigádní generál
Narozen 20. srpna 1887. Absolvent Kadetní školy pro pěchotu v Praze (1907). V čs. zahraničním vojsku od srpna 1918, přidělen ke štábu polských jednotek. Do vlasti se vrátil přes Japonsko a
USA jako člen československo-polské vojensko-politické mise. Po absolvování Válečné školy v Praze byl od října 1924 zařazen jako štábní důstojník Zemského vojenského velitelství v Praze.
Od října 1929 velitelem Horského praporu 7 v Popradu. Od října 1932 ustanoven velitelem pěšího pluku 42 v Terezíně, v lednu 1934 jmenován náčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství
v Brně. Od října 1935 jmenován velitelem 6. pěší brigády v Mladé Boleslavi, v lednu 1937 povýšen do hodnosti brigádního generála. Od ledna 1938 převelen do Prahy a ustanoven zástupcem velitele
1. divize brig. gen. Cyrila Langra. Za branné pohotovosti státu velitel 18. divize v prostoru severozápadně od Kladna.
Od července 1939 II. zástupcem generálního inspektora vládního vojska gen. I. třídy Jaroslava Emingera, od dubna 1942 ve výslužbě. Po válce významným sportovním činovníkem; v roce 1946 byl zvolen předsedou Čs. atletické amatérské unie (ČsAAU). Opakovaně zvolen v březnu 1947 a únoru 1948; atletické unii předsedal až do června 1948. V následujícím období do roku 1949 místopředsedou. Později působil v propagačně-výchovné komisi, v komisi sportovně-technické (STK), v komisích chodecké a maratonské. Zemřel 3. října 1962.
Od července 1939 II. zástupcem generálního inspektora vládního vojska gen. I. třídy Jaroslava Emingera, od dubna 1942 ve výslužbě. Po válce významným sportovním činovníkem; v roce 1946 byl zvolen předsedou Čs. atletické amatérské unie (ČsAAU). Opakovaně zvolen v březnu 1947 a únoru 1948; atletické unii předsedal až do června 1948. V následujícím období do roku 1949 místopředsedou. Později působil v propagačně-výchovné komisi, v komisi sportovně-technické (STK), v komisích chodecké a maratonské. Zemřel 3. října 1962.
Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě – doslov (1938)
V povaze našeho národa je hluboce vžita touha po míru, nikoliv jen spekulativní, ale skutečná touha po skutečném míru; ovzduší a jistota míru nám vyhovuje, protože v míru se dá pracovat dobře,
rozumně a účelně a všichni dobře víme, jak mnoho práce nás čeká na historické půdě našeho státu po třistaletém strádání. Víme také dobře, jak mnoho se vykonalo za pouhých dvacet let naší obnovené
samostatnosti na půdě práce, kde dosud náš dělník a rolník byl vyssáván a z přebytků jeho nezmarné pracovitosti byly živeny cizí kraje a cizácké zájmy. Chceme pracovat zase jednou tak docela pro
sebe, pro svůj lid, pro svůj stát a pro jeho lepší budoucnost a k tomu potřebujeme slunce a vláhy zajištěného míru. Proto činíme vše, abychom si z nikoho neudělali nepřítele, a tak upřímně a
poctivě se radujeme z osvědčených a spolehlivých přátelství.
Zcela určitě nikdo na světě nepochybuje o pevném prohlášení našich státníků, že naše armáda není určena na výboj: je na obranu naší tak těžce dobyté samostatnosti. To není jen výsledek rozumových úvah, vyplývajících z dnešní časové situace našeho státu, na to lze spolehnout, protože motivy tohoto odhodlání vyvěrají ze samého dna naší národní povahy. Máme tedy právo nemilovat válku, ba víc: máme právo nenávidět ji z celé duše. Účastníci a svědkové poslední války ponenáhlu však a neodvratně vymírají, jejich válečná vyprávění ztrácejí hrůzu a děs prožitého utrpení a konečně žádné slovo lidské není dost silné, aby podalo věrný a trvalý obraz války. Všichni, kdo prošli zákopy světové války, přemýšlejí o ní s nejhlubší vážností; u nás není prostě nikoho, kdo by si nové války přál.
Nemáme se zač stydět: nemilujeme a nemůžeme milovat válku! Spíš boj nebo zápas, to ano, to zůstane mezi muži, mezi chlapy, kteří jsou pro boj rostlí, otrlí a tvrdí; ale válka vraždí ženy, děti a koně, válka otráví stařenku právě tak bezohledně jako skřivánka nad ornicí, vypálí chlév s jehňaty právě tak lehce jako přeplněnou nemocnici: dovolte, abychom se nestyděli za pocit, že tito zákeřně a nenávistně napadení jsou nám bližší než ten, který z bůhvíjaké ideologie napadá! Proto se po tisíc let naši předkové v potu tváře namáhali, aby pralesy, pustiny a močály přeměnili na role, proto nás po tisíc let učili nejsladšími slovy naší mateřštiny milovat tento kus rodné země a věřit v člověka dobrého a ušlechtilého, aby nakonec několikanedělní šílenství krve a násilí mohlo zmařit výsledky práce, lásky a nadějí třiceti nebo padesáti generací českých a slovenských? Ne, nenaučili jsme se chodit s galejnickou koulí, žít v otrockých okovech a pracovat pod cizáckou knutou, po tři sta let jsme se tomu nenaučili a nenaučíme, a je zbytečné to zkoušet! A zvláště teď, když jsme se – nejštastnější generace našeho národa – dožili vzkříšení, národní svobody a státní samostatnosti.
Stačilo dvacet let, abychom upevnili základy republiky. Stačilo mnohem méně let, abychom vybudovali svou armádu. Náš národ se nerad vzdával iluze, že světová válka byla poslední; ale naráz se jí vzdal, když ucítil studený vítr – a u nás ví každé dítě, odkud vane studený vítr – opouštěl valem svá mírová pracoviště a se stejnou, ba ještě větší horlivostí se pustil do díla, které je jeho povaze vlastně cizí. Po několik let je v táboře armády jako v úle: horečnost úsilí a rozmysl, vřelost a přesnost, bdělost a houževnatost, legionářská obětovnost a husitské odhodlání neměřit síly a prostě spolehnout na sebe a věřit, věřit, věřit! Běda tomu, kdo nás nutí, abychom se učili zacházet s mečem! Naučíme se!
Zcela určitě nikdo na světě nepochybuje o pevném prohlášení našich státníků, že naše armáda není určena na výboj: je na obranu naší tak těžce dobyté samostatnosti. To není jen výsledek rozumových úvah, vyplývajících z dnešní časové situace našeho státu, na to lze spolehnout, protože motivy tohoto odhodlání vyvěrají ze samého dna naší národní povahy. Máme tedy právo nemilovat válku, ba víc: máme právo nenávidět ji z celé duše. Účastníci a svědkové poslední války ponenáhlu však a neodvratně vymírají, jejich válečná vyprávění ztrácejí hrůzu a děs prožitého utrpení a konečně žádné slovo lidské není dost silné, aby podalo věrný a trvalý obraz války. Všichni, kdo prošli zákopy světové války, přemýšlejí o ní s nejhlubší vážností; u nás není prostě nikoho, kdo by si nové války přál.
Nemáme se zač stydět: nemilujeme a nemůžeme milovat válku! Spíš boj nebo zápas, to ano, to zůstane mezi muži, mezi chlapy, kteří jsou pro boj rostlí, otrlí a tvrdí; ale válka vraždí ženy, děti a koně, válka otráví stařenku právě tak bezohledně jako skřivánka nad ornicí, vypálí chlév s jehňaty právě tak lehce jako přeplněnou nemocnici: dovolte, abychom se nestyděli za pocit, že tito zákeřně a nenávistně napadení jsou nám bližší než ten, který z bůhvíjaké ideologie napadá! Proto se po tisíc let naši předkové v potu tváře namáhali, aby pralesy, pustiny a močály přeměnili na role, proto nás po tisíc let učili nejsladšími slovy naší mateřštiny milovat tento kus rodné země a věřit v člověka dobrého a ušlechtilého, aby nakonec několikanedělní šílenství krve a násilí mohlo zmařit výsledky práce, lásky a nadějí třiceti nebo padesáti generací českých a slovenských? Ne, nenaučili jsme se chodit s galejnickou koulí, žít v otrockých okovech a pracovat pod cizáckou knutou, po tři sta let jsme se tomu nenaučili a nenaučíme, a je zbytečné to zkoušet! A zvláště teď, když jsme se – nejštastnější generace našeho národa – dožili vzkříšení, národní svobody a státní samostatnosti.
Stačilo dvacet let, abychom upevnili základy republiky. Stačilo mnohem méně let, abychom vybudovali svou armádu. Náš národ se nerad vzdával iluze, že světová válka byla poslední; ale naráz se jí vzdal, když ucítil studený vítr – a u nás ví každé dítě, odkud vane studený vítr – opouštěl valem svá mírová pracoviště a se stejnou, ba ještě větší horlivostí se pustil do díla, které je jeho povaze vlastně cizí. Po několik let je v táboře armády jako v úle: horečnost úsilí a rozmysl, vřelost a přesnost, bdělost a houževnatost, legionářská obětovnost a husitské odhodlání neměřit síly a prostě spolehnout na sebe a věřit, věřit, věřit! Běda tomu, kdo nás nutí, abychom se učili zacházet s mečem! Naučíme se!