Ing. Otakar Husák, generál V. hodnostní třídy
Narozen 23. dubna 1885. Po vypuknutí 1. svět. války se ihned zapojil do protihabsburského odboje; jeden z prvních důstojníků České družiny. V letech 1914 až 1916 vedl řadu rozvědek, organizátor a
ideolog čs. odboje, v červenci 1917 těžce raněn u Zborova. V říjnu 1917 vedl transport 1209 mužů, směřující z ruského Archangelska do Francie, kde se podílel na formování 21. čs. střel. pluku a
později také 22. čs. střel. pluku. V říjnu 1918 se vyznamenal jako velitel I./21. praporu v boji o Terron. Jako první představitel zahraničního odboje dorazil 3. prosince 1918 do vlasti.
Po příjezdu T. G. Masaryka 20. prosince byl Husák jmenován náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od července 1920 působil ve funkci prezidiálního šéfa na ministerstvu národní obrany,
v srpnu povýšen do hodnosti generála V. hodnostní třídy.
Od září 1920 do září 1921 ministrem národní obrany, pracuje na reorganizaci a odpolitizování armády, za pomoci vojenských asistencí nekrvavě potlačuje levicové bouře. Po zproštění ministerské funkce
žádá o místo velvyslance v Itálii nebo v USA, ale kvůli intrikám ministra zahraničí Beneše, který ho považuje za mimořádně schopného konkurenta, je ze státní služby propuštěn a je proti němu vedena
mediální kampaň.
Po odchodu z politické scény získává Husák vedoucí místo v průmyslu – od roku 1921 se podílí na výstavbě a provozu továrního komplexu na výrobu výbušnin v Semtíně u Pardubic. Díky tomuto projektu
se Československo stává nezávislé ve výrobě černého prachu a průmyslových trhavin. Na jaře 1938 absolvuje Husák tajnou vojensko-průmyslovou misi do SSSR; v letech 1939 až 1945 vězněn nacisty
v koncentračním táboře Buchenwald jako rukojmí. Po osvobození opět ředitelem Explosie, po znárodnění a sloučení se sesterskou továrnou ředitelem Synthesie n. p. V srpnu 1948 odchází do penze,
v roce 1949 několik měsíců vězněn v souvislosti s vyšetřováním skupiny gen. Kutlvašra. Po těžké nemoci Ing. Otakar Husák umírá 12. června 1964.
Pravidla náboru (1916)
Krajané! Chcete býti více než našimi krajany? Chcete býti našimi bratry?
- Uvážili jste všechny možnosti budoucnosti? Víte, co bude v případě nejhorším? Cíl, velká idea může býti uskutečněna, ale mnozí při kování osudu našeho národa stanou se oběťmi práce! Mnozí, kteří příliš blízko přiblížili se k výhni, často pouhou neopatrností svých druhů bývají zmrzačeni.
- Rozumíte, že celek může dosáhnouti všeho, nebo alespoň části, ale jednotlivci ničeho, než jen ran a zmrzačení?
- Chápete, jakým nebezpečným úskalím jsou nám hlavy nadšené? Čekají Vás svízele, hlad, nedostatek prádla i bot, vši, čeká Vás nepochopení, čekají Vás urážky, které naši dobrovolníci dávno denně a dlouho ještě budou polykati. Urážky zaviněné nevědomostí, ale přece jen urážky, a my je polykat musíme!
- Čeká Vás odstrkování, zapomínání v postupu, čeká Vás jed živlů podvratných, pavučina pochybností, síť „černých knih“ rakušáckých, ceny na hlavu a provaz v případě padnutí do zajetí. Odměnou Vám může býti slina, kletba blízkých!
- Vstoupiti do vojska našeho musíte bezpodmínečně. Musíte mlčeti, nebudete-li mnohému rozuměti, musíte poslouchati, byť by to i odporovalo Vašim názorům! Musíte vždycky míti důvěru, i kdybyste hynuli bez užitku, nepovšimnuti. Nesmíte od nás čekati ani slova soustrasti.
- My nebudeme vždy privilegovanými rozvědčíky, možná že v Karpatech stojí okopy, před kterými lehneme v útoku všichni.
- Vězte, že naše finanční síly jsou příliš, příliš slabé, že osud našich budoucích invalidů, Vašich rodin, jest odvislý pouze od nich a nevíme, co bude v budoucnosti.
- Že smíte mluvit o bratrství, o právech občanských až doma v Čechách, anebo nikdy.
- Že žádná disciplína vojenská nám není dosti přísná.
- Sny o samostatném českém vojsku poškozují nás do těch dob, dokud toto není tak silné a tak organizované, aby mohlo válčiti samostatně. Do té doby o něm nemluvte.
- Hříchem jsou utopie dobrých lidí neznajících pravý stav věcí. Hříchu dopouštějí se všichni, kteří vidí příliš růžově! Hříchem jsou fráze, bengály!
- Své slovo nikdy nemůžete vzíti zpět!
- Slíbiti můžeme to: Rakousku, jako bývalí zajatci, vydáni nebudete!
- Jisto je pouze to, že jsou tací, ale je jich málo, příliš málo, kteří toto všechno znají a souhlasí, a pracují v prvním Česko-slováckém střeleckém pluku na slávu českého jména, na prospěch díla českého a slovanského! Na zdar!
Tuček v. r., podporučík Husák v. r.
(Návrh byl v rotách obsouzen, opraven a doplněn.)
Zranění u Zborova (1917)
Bylo to krátce před devátou hodinou, kdy jsme se měli zvednout a zaútočit. Syrový si sedl vedle mne na schod; právě mně předávali z pluku poslední rozkazy. Teď už rozhodovala jen ručička hodinek.
Odkládám telefon a vtom cítím, že letím, padám na cosi teplého, tma, dusím se. Na mně někdo leží, cítím, že po břiše teče něco horkého, lepkavého. Mám jedinou myšlenku: tak tohle tedy je ta smrt!
Je mi nevýslovně sladko. Vtom cítím bolest na hlavě a krku. Namáhavě tam sahám, Syrový leží přes mne, pomalu se zvedá a potácí se ven. Krev mi crčí po zádech a brzo jsem jí měl plné vysoké boty.
Všichni byli zraněni; telefonisté a spojky v hloubi zemljanky utrpěli těžká vnitřní zranění tlakem vzduchu, který jim potrhal plíce s kontuzí.
Stejně tomu bylo na druhém konci okopu, na pozorovatelně, kde byli všichni pěkně zřízeni; Hladůvkovi přeťala střepina sval a žíly na rameni. Nevím, za jak dlouho jsem přišel k sobě; byl jsem
omráčen úderem hlavy o nízký strop. Povídám si, že už to máme, cítím, že naše místo znají a je čas se uklidit. Vybíháme. Na vzduchu se mi točí hlava a nemohu si vzpomenout, kam běžet. Vtom letí
nová salva. Přikrčíme se. Granáty přeletěly asi o 10 kroků za okop. Vzpomínám si, že musím Müllerovi předat batalion, dokud mám paměť a že on spí v mé zemljance. Vtom explodoval těsně za námi v
pískové traverze 15cm granát! Müller mi později říkal, že nechápe, že jsme zůstali živi. Druhá patnáctka na vzdálenost několika metrů. Okolnost, že jsme seděli v hluboké zemljance, a granát
vybuchl v pytlech písku, nás zachránila. Těžké střepiny létají vysoko a ty nás minuly; účinek malých byl ztlumen pískem a hlínou.