Najednou mi bylo jedno, jestli jsou někde poblíž četníci nebo nejsou. Už jsem měl toho chrobáčího plazení v trávě plné zuby. Vstal jsem a z posledních sil jsem se rozběhl směrem k bílým kamenům, jak nejrychleji to jen šlo. Oba moji kamarádi za mnou. Slyším jejich dupot a hlučný dech. Běžíme jako o závod. Vpravo vlevo, ať se třeba zboří svět, pro nás je teď nejdůležitější doběhnout k hraničnímu kameni před námi. Škoda, že nám nikdo nemohl změřit dráhu a čas. Vsadil bych se, že to byl běžecký rekord. Bůhví kde se v nás najednou vzalo tolik energie. Hraniční kámen se blížil čím dál rychleji, už jen pár metrů. Dobíháme k němu úplně schváceni, ale běžíme pro jistotu ještě dál, vbíháme do lesa, který nás čeká na druhé straně hranice. Je to stejný les, plazící se po kopcích jako tam u nás. Klopýtavě zastavujeme, lapáme po dechu, neschopni vypravit ze sebe slovo. Dýcháme, opřeni o stromy, div nám z hrudníků nevyskočí plíce.
Hodnou chvíli trvalo, než se nám zklidnil dech. Na roztřesených nohou sestupujeme lesem někam do údolí. Zanedlouho stromy prořídly. Vyšli jsme na louku s vysokou šťavnatou trávou a spoustou rozkvetlých polních kytek, žlutých, modrých, růžových i bílých. Vzduch byl plný bzukotu včel a čmeláků a roje mušek se vrhaly na naše potem zbrocené obličeje. Nestačili jsme se ohánět. Andrej vykřikl: „Támhle je voda!“ Opravdu. Stříbřitá horská bystřina si razí cestu údolím. Objímáme se, povykujeme radostí. Zpíváme. Všem strázním je konec. Dokázali jsme to. Začíná pro nás nový život!
Ubíráme podél bystřiny přesvědčeni, že nás dovede někam, kde žijí lidé. Došli jsme k polní cestě. Zrovna když kamarádi naléhali, co chci dělat já, že jsem jim ještě neprozradil, jaké já mám plány, ozvalo se koňské zaržání a dusot kopyt. K odpovědi už jsem se nedostal. V ohybu cesty se objevila dvojice jezdců ve vojenských čepicích, s puškami na zádech. Přihnali se k nám jako vítr. Seskočili ze sedel, pušky namířené na nás. „Ruki v věrch!“ Mračili se jako čerti. Ani nás nepustili ke slovu. Štěkavě přikazují: Ukázat, co máme v batozích! Vyndat všecko z kapes! Ptají se, jestli máme zbraně. Nač by nám byly zbraně?
Eskortovali nás na stanici pohraniční stráže. Dobrá nálada nás opustila. Takové přivítání jsme nečekali. Snad se vysvětlí. Přísně se tvářící důstojník s námi v kanceláři sepsal protokol. Jméno, příjmení, jméno po otci, bydliště, národnost, povolání. Jak a proč jsme se dostali přes hranici. Pak nás zavřeli do kůlny, která byla tak malá, že jenom jeden se do ní vešel naležato. Noc jsme tedy prodřímali vsedě. Před kůlnou přecházel strážný s nabitou puškou. Ráno nám odemkl visací zámek, abychom se mohli umýt v potoce, který tekl hned vedle. Rád bych se oholil a převlékl si košili, ale všecky věci nám odebrali. Nadšení nás už večer opustilo, avšak stále ještě se nám chtělo věřit, že jde o nějaký omyl, který se vysvětlí.
Ráno nás strážní odvedli ke koleji, kde stál nákladní vagón. Přikázali nám nastoupit. Byl už plný běženců, které hlídky posbíraly bůhví jak dlouho před námi. Za chvíli přisupěla lokomotiva a připojila se k našemu vagónu, vzala ho do vleku. Kam nás vezou, nikdo nevěděl.
• • •
Ve Stanislavi už uprchlíci tvořili zjevně jen menší část osazenstva cel. Zřetelně převažovali občané z východních oblastí Polska, připojených loni k Sovětskému svazu. Říkalo se jim „nespolehliví“. Ten výraz byl pro nás nový. Zahrnoval faráře, profesory, učitele, advokáty, notáře a soudce, polské důstojníky a četníky, také obchodníky a zámožné sedláky, kterým se rusky říkalo kulaci, což bylo pro nás také doposud neznámé slovo. Dny tady ubíhaly snad ještě pomaleji než v Nadvorné. Zvlášť se nám stýskalo po procházkách. Procházet jsme se mohli jen v cele, vždycky po dvojicích, které chodily proti sobě od zdi ke zdi v úzkém pásu. Ten se jim uvolnil tím, že jsme se stlačili a posedali si na podlahu. Dvojice se střídaly tak, aby postupně došlo na všecky.
Občas bachaři někoho z domácích vězňů vyvolali na chodbu a většinou se už nevrátil. Některé cely tím prořídly, takže vězňové v nich měli víc místa pro pohodlnější ležení. Ta výhoda však nikdy netrvala dlouho. Uvolněná místa se hned zase naplňovala novými přírůstky. Všichni jsme měli boky od ležení na tvrdé podlaze otlačené až do modra. Bolestí se někdy ani nedalo spát. Člověk ležel a nadzvedával se, aby proleženině trochu ulevil, myšlenky se mu přitom honily hlavou, nejvíc na domov. Bolely ještě víc než modřiny na bocích. Duše nám rozhryzávala lítost. Co nás to jenom napadlo, utíkat do Ruska! V maďarském kriminále nám rozhodně nemohlo být hůř. Maďaři by přitom aspoň měli důvod nás zavřít a týrat, neboť jsme byli jejich odpůrci, nenáviděli jsme je jako okupanty a utlačovatele. Ale tihle Rusáci, čert je vem! Co jsme udělali, že s námi zacházejí jako s dobytkem? I s dobytkem snad zacházejí líp. Jediné naše provinění je, že jsme je milovali bratrskou slovanskou láskou. Byl to osudový omyl. Poznenáhlu, jak míjely naplano dny, pocit křivdy a bezmocný vztek se měnily v otupělou lhostejnost. Propadali jsme jí všichni stejně jako ostatní. Byla jakousi uniformou vězňů ve Stanislavi. Vlastně všude v tom falešném ráji pracujících.
Jednoho dne bachař postrčil do cely asi třicetiletého blonďáka. Na tom člověku bylo vidět, že je úplně na dně. Nepromluvil slovo, oči upřené na podlahu, nikoho si nevšímal a jen chodil sem a tam na kousku místa uprostřed cely a vzdychal. Byl zralý na to, aby si při nejbližší příležitosti něčím podřezal žíly nebo se oběsil na klice. Když už ho nohy neunesly, sedl si s hlavou mezi koleny a po chvilce zase začal chodit jako pominutý. Jídlo odmítal. Večer, když se všichni poskládali na betonu k spánku, ten nešťastník si našel u dveří maličký prostůrek a chodil a chodil, krok sem, krok tam, jako lapené zvíře v kleci. Jeden z vězňů už to nevydržel a zabouchal na dveře. Chtěl přivolat bachaře, ať toho nového dají na jinou celu. Ale bachař buď neslyšel, anebo nedbal.
• • •
S námahou jsme se na zesláblých nohou vyškrábali ze špinavých, smradlavých vagónů. Zubožení, že by nás vlastní mámy nepoznaly. Vzduch venku byl omamně svěží, až se mi zatočila hlava. Poprvé jsem si mohl volně přečíst nápis na dřevěné budově nádraží. Kotlas. V životě jsem o takovém městě neslyšel. Jeho střechy vyčuhovaly za nádražím. Ti zkušenější z vězňů bědovali: „Pánbůh s námi! Tady si užijeme!“ Byli jsme daleko na severu, v končinách, kde žili jen muklové a bachaři. Civilizace zůstala kdesi daleko vzadu.
Bachaři nás seřvali do trojstupu, zazněl povel: Šagóm marš! a už vyrážíme na pochod. Těžce a klopýtavě jako unavené stádo. Otrhaní, špinaví, zarostlí, shrbení. To, po čem vláčíme nohy, není silnice, ale haťová cesta, která se vine mokřinou. Hatě, svazky proutí, nakladené těsně vedle sebe, se nám pod nohama boří do bahna a vody. Nevadí, aspoň si umyjeme boty zaneřáděné od záchodového svinstva z vagónu.
Když jsme dorazili do lágru, od ostatních vězňů jsme se dozvěděli, že nás přidělili na stavbu tratě z Kotlasu na Vorkutu k Barentsovu moři. Nahradíme ty, kteří nevydrželi pracovní zátěž a vyplivli duši. Kdo ví, jak dlouho vydržíme my!
Ráno nás už o páté budily údery železem na kus zavěšené kolejnice. O hodinu později, po hladové snídani, nastupujeme do trojstupu. Strážní s puškami nás vyvádějí z brány na šichtu. Přitom vyřvávají své obligátní varování: „Stačí vybočit z trojstupu jen o krok nalevo nebo napravo a bez upozornění střílím!“
Vězňové byli lidé různých profesí i věku. Zastoupeni mezi nimi byly snad všechny národy Sovětského svazu. Možná celé Evropy. Jen zřídka se v lágru dožívali delšího věku. V Charkově nám říkali, že na Bělomorkanálu vydržel vězeň naživu v průměru rok. Tady na Pečoře vězeňští starousedlíci soudili, že průměr bude ještě o půl roku kratší. Dá se to měřit podle toho, že každý půlrok přijde nový doplněk.
Vězňové byli podle výkonu rozděleni do dvou skupin. K první patřili ti, co plnili normu číslo jedna. Dostávali 700 gramů chleba, čaj, nebo spíš teplou vodu, k obědu kaši a k večeři polévku nebo naopak. Druhou skupinu tvořili ostatní. Ti směli jíst jen dvakrát denně. Ráno čaj nebo teplou vodu a večer polévku. Chleba na celý den o 200 gramů méně.
Normy byly na Pečoře o rovných 300 gramů chleba menší než na Bělomorkanálu, i když tam by člověk naplnil kolečko písku holýma rukama dřív než tady lopatou. Pod tenkým povrchem je půda zmrzlá i v létě, takže se dobývá spíš led než písek. Navíc se používají lopaty a krumpáče, které snad pamatují stavbu Petěrburku za Petra Velikého. Jinak měl život v táboře, jak jsem brzy poznal, svůj ustálený koloběh. Vězňové z první skupiny vydrželi se silami osm, nanejvýš deset měsíců. Pak jejich výkon začal klesat, takže postupně spadli do druhé skupiny. Při slabší stravě jim síly vystačily v průměru jeden až dva měsíce. Kdo už nebyl s to plnit ani druhou normu, toho odeslali to takzvaného tábora SK. Vězňové mu říkali slabosilka. Byla to jakási vězeňská nemocnice, kde se sice vězňové na stravu neměli o nic lépe než ve druhé skupině, ale zato nechodili na práci. Prohlížel je vězeňský lékař, sám vězeň, v bílém plášti. Měl dobrou vůli léčit, ale skoro žádné léky.
Ve slabosilce nechali pacienty odpočívat zhruba měsíc. Pak je bez ohledu na zdravotní stav odesílali zpátky na stavbu trati. V lágru byli automaticky zařazeni do druhé skupiny a kolotoč utrpení se roztáčel znovu. Mnozí nakonec padli vyčerpáním a zhebli na šichtě anebo umřeli v noci na palandě. Mrtvé házela parta žuliků do rokle. Nejdříve z nich stáhli šatstvo a cizincům a vězňům z pobaltských republik vytrhávali ještě také zlaté zuby a dělili se o ně s bachaři. O mrtvoly na dně rokle nikdo nedbal; s brzkým nástupem zimy zmrzly na kost a zasypal je sníh.
Zcela jinak si žili v lágru vězňové z řad kriminálních zločinců, zloději, podvodníci, defraudanti, lupiči a vrazi. Oblečeni byli stejně jako ostatní do zelených vaťáků, jenže nových, vyfasovaných ze skladu. Enkávendisté jim šli ve všem na ruku. Dělali si z nich pomocníky a dohlížeče. Trpěli jim týrání a okrádání vězňů. Zamhouřili i oko, když někoho zavraždili.
Já vím, není to hezké vyprávění. Kdybych si tenkrát neumínil, že jestli to všechno přežiji a dostanu se mezi lidi, podám svědectví o tom, co jsem viděl a zažil v té vysněné sovětské zemi, snad bych o všem raději pomlčel. Nechce se mi na ty hrůzy ani vzpomínat. Dřeli jsme do úmoru, dvanáct hodin den co den. Kopali zmrzlý písek, zasypávali mokřinu a navršovali železniční násep. Normu se mi nedařilo splnit, ať jsem se namáhal sebevíc. Cítil jsem, že už dlouho nevydržím se silami.
Za několik týdnů, když jsme dokončili vyměřený úsek trati, vyhlásili enkávendisté rozkaz sbalit se na cestu. Nastoupili jsme pochod zase tou močálovitou, rozbahněnou, hatěmi jen ledabyle zpevněnou cestou dále, směrem k Vorkutě. Ploužíme se už několik hodin a dozorci nás nenechali ani na chvíli zastavit a oddychnout si vstoje na místě, když už se nedá kvůli mokru nikde usednout.
Je podzim, dá-li se tady mluvit o podzimu. Studený a deštivý čas. Oholené hlavy jsou chráněny ušankami, ale prsty schováváme do rukávů, neboť jsme dosud nefasovali rukavice. Minuli jsme už dva barákové tábory, ale žádný nebyl určen pro nás. Sami dozorci už měli chůze plné zuby. Povzbuzovali nás a patrně i sebe: „Vydržte! Už to není daleko, za chvíli tam budeme!“ Jenže co v ruštině znamená „za chvíli“?
Desítky nohou mlaskavě čvachtají blátem. Někteří už melou z posledního. Padají únavou, strážní je musí zvedat a podpírat. Došlo i na mě. Nohy jako by mi nepatřily, neuzvednu je, jsou jako dvě těžká polena, se kterými už za živého boha nehnu. To je konec. Všecko se se mnou zatočilo. Dva kamarádi mě z obou stran zachytili, abych neupadl, a kus cesty mě skoro nesou. „Pusťte mě“, mumlám, „nechte mě bejt! Mně už je všechno jedno, nechte mě chcípnout!“
Vytrhl jsem se jim a schválně vybočil z kolony a svalil se tváří do vodou nasáklého mechu. Cítím, jak studí do obličeje, do nohou, do rukou, ale nemohu se pohnout. Ať mě zastřelí! Budu mít aspoň pokoj. Slyším mlaskavé kroky. Strážný došel až ke mně. Čekám, kdy zmáčkne spoušť a bude konec. Teď! Teď! Teď!
Nezmáčkl. Sklonil se ke mně, domlouvá mi bručavým hlasem: „Vstávej! Vzchop se trochu! Pojď, já ti pomůžu! Už je to jen pár kroků.“ Hekal jsem, že nemůžu dál, ať mě zastřelí, ale já nemůžu. Jadrně zaklel, posunul si vintovku na řemeni, zvedl mě a přehodil si mě přes rameno jako pytel mouky. Měl jsem zavřené oči a ruce mi bezvládně plandaly jako mrtvole. Cíl našeho pochodu byl opravdu před námi nějakých sto kroků vpravo od cesty. Strážný mě donesl do baráku a položil na volnou palandu. Teprve v té chvíli jsem otevřel oči. V kalném světle slabé žárovky vidím širokou mongolskou tvář pod ušankou. Povzbudivě se usmála: „Trochu se vyspi, zejtra ti bude líp.“
Vyčerpáním jsem byl napůl v mdlobách, kdy člověk vidí a slyší, ale nic si kloudně neuvědomuje a všecko je mu jedno. Ani jsem nevěděl, kdo leží vedle mě. Strašný hlad mě hryzal do žaludku a žízní se mi lepil jazyk na patro, takže jsem dlouho nemohl usnout, až konečně se mi přece jen zaklížily oči a vědomí zastřel milosrdný spánek.
Až brzy ráno, když mě ze spánku vytrhly údery na kolejnici a hulákání žuliků, kteří nás měli na povel, zvedám se z pryčny jako zmlácený a rozhlížím se otupěle, kde jsou moji podkarpatští kamarádi. Vyděsilo mě, že je nikde nevidím. Až dosud se nám dařilo držet se za všech okolností pohromadě už celý rok. Teď najednou nás rozdělili, ani nevím, kdy se to stalo. Hltám svou denní dávku chleba a žíznivě do sebe leju teplou vodu a pořád mi nejde z hlavy, že odteďka už nebudeme na všechno tři, že zůstávám mezi desítkami muklů sám, bez jediného blízkého člověka. Je mi z toho těžko na duši.