brigádní generál Rudolf MEDEK

Narozen 8. ledna 1890 v Hradci Králové. Vystudoval učitelský ústav a v letech 1909 až 1914 pracoval jako učitel na menších vesnických školách v okolí Hradce Králové. Zajímal se o historii a literaturu a záhy začal psát vlastní poezii s dekadentním zaměřením – Půlnoc bohů (1912) a Prsten (1914). Po vypuknutí války byl v prosinci 1914 mobilizován a po absolvování školy na důstojníky v záloze odeslán na frontu. V prosinci 1915 se mu podařilo přeběhnout k Rusům, kde podal přihlášku ke vstupu do České družiny. Nastoupil jako prostý dobrovolec, brzy byl povýšen na četaře a účastnil se legionářských rozvědek; za projevenou statečnost byl vyznamenán svatojiřským křížem. V květnu 1917 byl zvolen do organizační komise odbočky Čs. národní rady. V červenci 1917 se zúčastnil bitvy u Zborova, poté se vrátil k diplomatickému poslání a věnoval se propagaci výstavby Čs. armádního sboru.

Poručík Rudolf Medek se svatojiřským křížem, který získal za statečnost při rozvědkách (1917).
Rudolf Medek v hodnosti plukovníka v době, kdy napsal drama Plukovník Švec (1928).
Brigádní generál R. Medek jako ředitel žižkovského Památníku osvobození (1931).
V říjnu 1917 založil a vedl list Československý voják; v Rusku opustil dekadentní literární směr a stal se „bardem“ čs. legií. Básní Zborov, která vyšla v roce 1918 v nákladu 50 000 výtisků v Čeljabinsku, začal vytvářet nový styl válečné poezie. Báseň Zborov byla později zařazena do sbírky frontové lyriky Lví srdce, která vyšla po Medkově návratu do vlasti (1919). V průběhu sibiřské anabáze se Medek jako náčelník vojenské správy na Rusi (od prosince 1918) organizačně podílel na postupné evakuaci legionářů do vlasti. V létě 1919 kvůli uspíšení evakuace absolvoval ve Francie jednání se zástupci spojenců. Podle čs. vzoru prosadil na Sibiři vznik dalších národních legií (rumunské, polské a lotyšské).

Do vlasti se vrátil v prosinci 1919 v hodnosti podplukovníka. V červnu 1920 byl pověřen vedením Památníku odboje, který byl v roce 1929 reorganizován a přejmenován na Památník osvobození. Medkovi se v žižkovském areálu podařilo vytvořit moderní vědeckou instituci, zahrnující archivní, muzejní a vědecká pracoviště.

První Medkovo manželství s Pavlou Schreiberovou nemělo dlouhé trvání a skončilo rozvodem. Na konci roku 1922 se Rudolf Medek oženil s Evou Slavíčkovou, dcerou malíře Antonína Slavíčka. Manželům se narodily tři děti – dcera Eva (zemřela v roce 1924), a dva synové, Ivan a Mikuláš.

V roce 1921 stál Medek u zrodu Československé obce legionářské, která měla napomoci k integrování legionářů i legionářského ducha do společenských struktur mladé republiky. Kvůli postupnému inklinování zástupců ČsOL k levici Medek v červenci 1926 inicioval založení Nezávislé jednoty čs. legionářů, která se snažila zachovat a prezentovat legionářský odkaz v původní podobě.

Společně s dalšími legionářskými legendami byl generál a literát Rudolf Medek významnou morální autoritou meziválečného Československa.
Kromě vedení Památníku a působení v legionářských spolcích se Medek věnoval intenzivní literární činnosti – napsal díla Ohnivý drak (1921), Veliké dny (1923), Ostrov v bouři (1925), Mohutný sen (1926), Anabase (1927), Medvídci presidenta Masaryka (1927) a Legenda o Barabášovi (1932). V roce 1928 Medek napsal drama Plukovník Švec, podle kterého byl natočen také němý film. V divadelní podobě bylo v Národním divadle uvedeno 50 repríz. Divadelní hra o třech dějstvích (Penza, Kazaň, Aksakovo) je postavena na autentické události z roku 1918, kdy se jeden z nejvyšších legionářských velitelů zastřelil, aby zabránil demoralizaci (a tím i zničení) podřízených jednotek. Někteří levicoví kritici hru napadali pro pravicový nacionalismus a pro čítankové vykreslení čestného a hrdého hlavního hrdiny. Za německé okupace a v letech 1948 až 1990 byly Medkovy knihy zakázány.

V březnu 1931 byla Rudolfu Medkovi udělena hodnost brigádního generála. V roce 1937 generál Medek velmi úspěšně organizoval celonárodní oslavy k 20. výročí zborovské bitvy. V roce 1938 patřil k nesmlouvavým zastáncům obrany republiky; na protest proti mnichovskému diktátu vrátil francouzská i anglická vyznamenání. V dopise francouzskému prezidentovi k tomu napsal: „… nemohu dnes po mnichovských úradách s klidným svědomím nositi vyznamenání Vaší republiky. Proto Vám ho vracím. Málokterý národ v Evropě dýchal a tak se bil pro Vaši vlast jako Československo. Nikdy nepochopíme, proč jste nás opustili. Našemu národu to nikdy nikdo nevysvětlí.“ Zrada západních spojenců, kapitulace a národní ponížení znamenaly pro Medka nervový otřes, ze kterého se již nevzpamatoval. Po německé okupaci se stáhl z veřejného života, churavěl, a 22. srpna 1940, v pouhých padesáti letech, zemřel.

Hrob rodiny Slavíčkovy a Medkovy na Olšanských hřbitovech.
Snímek z pohřbu R. Medka, který se konal 28. srpna 1940. V popředí generál Jan Syrový a předseda Národního souručenství Josef Nebeský. Oba vlastenci byli v roce 1945 zatčeni a souzeni Národním soudem za údajnou kolaboraci. Syrový byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen na 20 let, Nebeský osvobozen. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 však byl zatčen znovu a odsouzen na 12 let.
Od podzimu 1938 byl můj muž, generál Rudolf Medek, ředitel Památníku osvobození v Praze, těžce nervově nemocen. V září 1939 zabrali Němci Památník osvobození a současně Gestapo obsadilo náš byt, vykradlo co se dalo a zapečetěním bytu připravilo nás v Praze o náš domov. V té době začalo mne Gestapo předvolávat k výslechům, kterých byla za okupace celá řada.
Již tehdy se mne a mých dětí neohroženě ujal bývalý československý ministr vnitra Dr. Josef Černý, který bez říkání a bez prošení mi se svou paní Helenou, rozenou Švehlovou, pomáhal jak nejvíce mohl. Když pak v létě na to – 22. srpna 1940 – zemřel můj muž, ujal se Dr. Josef Černý obou mých chlapců Ivana a Mikuláše, tehdy 14ti- a 15ti-letých, stal se jejich poručníkem a staral se o ně obětavě po celou dobu války. Nikdo kromě něho a paní Černé nepodal nám tak odvážně v těchto zlých časech pomocnou ruku.
Němci nejen že nám vzali všechen majetek v Památníku osvobození, ale i náš venkovský dům v Čejkovicích v okresu vlašimském, kde jsme potom bydleli, byl celý zabrán benešovskými SS a opuštěn jimi teprve před revolucí začátkem května 1945, zpustošený a také vykradený. V těch těžkých dobách, kdy jsme skutečně bývali bez přístřeší i bez chleba, stále ohroženi, se od nás každý odvracel. Jedině Dr. Černý se nikdy nebál nám pomáhat a nebýt jeho ušlechtilé a zcela nezištné pomoci ve všem, nevydržela bych s dětmi přetěžké časy za okupace. Právem a s plnou odpovědností mohu já i moje děti potvrdit, že známe Dr. Josefa Černého jen jako nejlepšího a uvědomělého Čecha, ve všem spravedlivého a veskrze dobrého a vzácného člověka.

Eva Medková-Slavíčková

(Svědecká výpověď ve prospěch Josefa Černého, obviněného Národním soudem z kolaborace, sepsaná v Praze 10. února 1946)

Ivan Medek (1925-1910) a Mikuláš Medek (1926-1974) na snímku z roku 1932. Ivan se stal významným hudebním teoretikem a novinářem, Mikuláš malířem, grafikem a básníkem. Oba bratři byli pronásledováni komunistickým režimem, Ivan Medek donucen v roce 1978 k emigraci.
Vpravo Mikuláš Medek na snímku své ženy Emily z roku 1970.
Vážený pane generále,
uplynulo již mnoho let od doby, kdy jsme se viděli naposledy a Vy se již možná ani nepamatujete na dva umouněné a divoké kluky z žižkovského Památníku, kterým nikdo z okolních hlídačů nevěřil, že to jsou kluci generála Rudolfa Medka. Mysleli jsme na Vás často ve všech těžkých chvílích pro Vás, pro nás i pro všechny lidi v této zemi. A měli jsme vždycky radost, když jsme se dozvěděli, že žijete a jste alespoň trochu zdráv. Nedávno jsem se dozvěděl od Vašeho nedávného kolegy konečně i Vaši nynější adresu a nezlobte se proto, že Vám píši teprve teď. Pokoušel jsem se o to již před rokem, nevěděl jsem však stále dobře, kde bydlíte.
Otec zemřel za války v roce 1940, jak se snad ještě pamatujete a naše maminka pak v listopadu 1953. Bydlíme teď oba společně v Praze na Smíchově, Nábřeží Legií 49 a máme telefon 42015. Mikuláš je malíř a jeho žena fotografkou. Mají devítiletou dceru Evu. Já i moje žena jsme hudebníky. Jsem zaměstnán jako pořadatel koncertů v Praze a moje paní má hodně práce s dětmi. Jsou tři. Viktorka – 11 let, Jan – 8 let a Terezka 4 roky.
Myslím, že Vám nemusím nic říkat o tom, jak těžká léta jsou za námi a jak je těžké být sám. Byl bych však rád, kdybyste i teď věděl a cítil, že sám není nikdo z nás, a proto bych byl opravdu šťasten, kdybychom Vás mohli po letech opět vidět a pozvat k nám. Budete nám nad jiné milým a vítaným hostem, kdykoliv si najdete volnou chvíli a navštívíte nás. Snad bychom se o tom mohli před tím dohodnout event. telefonicky. Prosím Vás proto, kdybyste byl tak laskav a zavolal mi do bytu 42015 nebo do kanceláře 63524. Těšíme se na Vás opravdu a upřímně. Zatím Vám přejeme mnoho zdraví a radosti.

Upřímně Váš Ivan Medek

(Dopis z 11. června 1961, zaslaný bývalému gen. Janu Syrovému po jeho patnáctiletém žalářování. Některá fakta jsou napsána jen v náznacích, protože bylo téměř jisté, že poštu J. Syrového cenzuruje komunistická tajná policie.)

(c) Codyprint 2012