Na podzim r. 1914 postavili dobrovolníci z československých kolonistů v Rusku žijících vojenský oddíl v síle 1000 mužů, tzv. Českou družinu, která se jako část ruské armády znamenitě uplatňovala od října r. 1914 výzvědnou činností na frontě. Ze zajatců československé národnosti ve velikém počtu a namnoze dobrovolně do Ruska přicházejících byla Družina doplněna brzy na pluk a na jaře r. 1916 na celou brigádu. Jakmile ruská revoluce s pádem carismu odstranila germanofilský vliv ústřední vlády, vyvíjelo se československé revoluční hnutí mnohem rychleji. Dne 2. července r. 1917 se vyznamenala brigáda v boji u Zborova v Haliči, kde hrdinným útokem prorazila nepřátelskou frontu a ačkoliv sama počtem neveliká, okolo 5500 bodáků, vzala na 4200 zajatců a 20 děl. Ruská zatímní vláda povolila nato dávné přání všech Čechoslováků na Rusi, postaviti z dobrovolníků ze zajateckých táborů celé revoluční vojsko. Za osobního vedení vůdce československého zahraničního odboje prof. T. G. Masaryka, jenž tehdy dlel právě na Rusi, byl zformován r. 1917 armádní sbor o dvou divisích a záložních formacích, čítající již tehdy na 40 000 mužů.
Zatím se však ruská armáda rozvrácená bolševickou agitací stala koncem léta r. 1917 k boji naprosto neschopnou a když se konečně strana bolševiků zmocnila 7. listopadu r. 1917 vlády nad Ruskem, bylo toto fakticky již úplně vyřazeno ze společné protiněmecké fronty dohodových států a byly zahájeny naopak kroky k separátnímu míru s Německem. Československé vojsko na Ukrajině vyčkávalo do poslední chvíle a teprve když byl uzavřen brestlitevský mír s Němci, kteří vnikli počátkem r. 1918 na Ukrajinu, opustili čechoslováci přífrontové pásmo a chystali se na rozkaz Masarykův k odjezdu do Francie, aby tam ve spojení s československými legiemi francouzskými pokračovali v boji. Poslední útoky Němců, hrnoucích se již na Ukrajinu, byly vítězně odraženy v březnu r. 1918 u Bachmače a řada dlouhých vlaků s československými legionáři odjížděla nato přes Rusko a Sibiř do Vladivostoku.

Sovětská vláda, která zvláštní smlouvou zaručila Čechoslovákům svobodný průjezd až k moři, brzy smlouvu tu zrádně porušila a provádějíc politiku čistě germanofilskou, snažila se odjezd československého vojska do Francie zmařiti. Na rozkaz Trockého měly býti jednotlivé československé vlaky násilně odzbrojeny a vojsko rozformováno. Na celé ohromné trati od středního Ruska do Vladivostoku přes 7500 km dlouhé byl zahájen koncem května r. 1918 krvavý boj. Čechoslováci byli zrádně přepadeni na několika stanicích sibiřské dráhy, donuceni k zoufalé sebeobraně a nejen že za tři měsíce sami si proklestili úplně svobodnou dráhu až do Vladivostoku, ale vítěznými boji vedenými na všech tratích sibiřské dráhy a východního Ruska osvobodili za pomoci ruských dobrovolců zároveň celé ohromné území Sibiře, Uralu a Povolží od vlády bolševiků a vrátili je tak ruské demokracii, ruskému národu. V souhlase se státy dohodovými a ve spojení s nově formovanými vojsky ruskými postavili pak v létě r. 1918 v Povolží a na Urale stálou protibolševickou frontu, která měla sloužiti jako základna obnovené fronty protiněmecké.
Malá pozornost a podpora, kterou věnovaly dohodové státy, přes dřívější své sliby, obrození ruské demokracie, znemožnila však brzy slabým silám Čechoslováků provésti vítězný protibolševický boj až do konce. Počátkem r. 1919, když armády ruské již značně zesílily, odevzdalo jim Československé vojsko celou frontu na Urale a zkoncentrovalo se na sibiřské magistrále, aby tam konalo, stejně jako vojenské oddíly druhých dohodových států, hlavně Japonska a Ameriky, strážní službu v zázemí. Vzmáhající se nové hnutí bolševických partyzánů v Sibiři v létě r. 1919 přivedlo však československé vojsko k novým bojům na magistrále, až konečně koncem r. 1919 mohlo i ono na rozkaz vlády československé republiky pomýšleti na vlastní repatriaci.

Na cestě do Vladivostoku

Pád nešťastné a reakcionářské vlády Kolčakovy v Sibiři koncem r. 1919 a začátkem r. 1920, spojený s obnovením občanské války v sibiřských městech, a rychlý postup vítězné armády bolševické z Ruska do Sibiře ohrožovaly klidný průběh evakuace. Teprve na jaře r. 1920 byly i poslední překážky šťastně odstraněny a československé vlaky jeden za druhým dojížděly do Vladivostoku, který se stal již podruhé cílem československé anabase a východiskem námořních transportů. Jako historické vozy středověkých českých Husitů, tak projížděly nyní znovu touže cestou jako v r. 1918 ešelony českolovenských legionářů s obrněnými „broněviky“, za vedení hrdinného gen. Jana Syrového po sibiřské magistrále na východ, překonávajíce při anarchickém stavu železniční dopravy za krutých mrazů nesmírné překážky technické. Snažíce se zároveň zachovati úplnou neutralitu v nově rozvířeném revolučním zápase občanských stran v Sibiři, dovedli si však českoslovenští legionáři, stejně jako v r. 1918, vynutiti svobodný průjezd na každém, kdo by se jim postavil v cestu. Tak došlo v lednu r. 1920 ke krátkému boji na Bajkale s bandami atamana Semenova i k diplomatickým sporům menšího rázu s Japonci, kteří ochraňujíce značnými silami zabajkalskou dráhu, snažili se ve vlastním zájmu zdržeti československou evakuaci a připraviti zatím důkladněji své posice na Dálném Východě.
Pomalu mizela odjíždějícím ešelonům smutná, široširá sibiřská step i věčně zelená tajga, v dáli se ukryli horští velikánové divukrásných, skalnatých hřbetů kol posvátného jezera Bajkalského, historičtí svědkové válečné slávy československých legionářů. Ešelony projížděly kopcovitým lesnatým krajem Zabajkalí, řídce obydleným hlavně kmeny mongolských Burjatů. U těchto domorodců zůstanou Čechoslováci jako skuteční ochránci práva a spravedlnosti jistě dlouho ve vděčné paměti. U řeky Ononu, kde československý generál Gajda dokončil svůj vítězný postup Sibiří a spojil se 31. srpna 1918 se skupinou československého vojska, postupujícího od Vladivostoku, přejíždějí ešelony po provisorně spraveném železničním mostě na druhou stranu do pusté, fádní stepi, v níž daleko ukryty leží zapadlé burjatské vesnice a mohutné, architektonicky zajímavé kláštery a chrámy budhistických Burjatů.
Brzy nato se ocitají ešelony již na půdě veleúrodného Mandžuska, jež zejména ve východní polovině za Charbinem mění se v půvabný kus pozemského ráje, a dojíždějí pak opět po ruském území do Vladivostoku. Slavná kdysi tato ruská námořní pevnost a válečný přístav stal se první basí japonského výboje v přímořském kraji Sibiře; o její úplné zabrání se Japonci naposledy pokusili 5. dubna 1920, přičemž byli nešťastnou náhodou zabiti i dva českoslovenští vojíni, čekající tam u svých částí na příjezd repatriačních lodí.

Předvojem vlastní evakuace vojska ze Sibiře bylo několik transportů československých invalidů a starších vojáků. Prvý z těchto transportů vyplul z Vladivostoku již 15. ledna r. 1919 na italské lodi „Roma“, která po dvouměsíční plavbě kolem jižní Asie a východní Afriky přistála dne 11. března v italském přístavu Neapoli, další doprava do Československa byla obstarána již sanitními vlaky. Druhé transporty invalidů byly stejným způsobem vzaty ochotně na některou loď dohodových států, jedoucí průběhem r. 1919 z Vladivostoku do Evropy. Dne 14. února r. 1919 vyplula anglická loď Madras, 14. dubna t. r. americký Sheridan a 4. srpna francouzský Mainan. Poslední loď zavezla československé invalidy do francouzského přístavu Marseille, Sheridan po zastávce na amerických ostrovech Filipinech, vylodil opět Čechoslováky ve Spojených státech, odkud pak byli za účinné pomoci amerických Čechů a Slováků dopraveni přes pevninu do atlantských přístavů a pak na nových lodích do Evropy. Archiv bývalé Odbočky československé národní rady na Rusi byl odvezen cestovní rychlolodí Express of Japan evakuující z Vládivostoku batalion kanadských vojáků do Vancouvru a dále pacifickou drahou do New Yorku, odkud jej jedna italská loď dopravila do Terstu.
Všechny tyto jmenované transporty však byly pouze výpomocnými prostředky Československé evakuace, neboť byly určeny původně jiným účelům; mohly přibírati československé invalidy a evakuované vojáky jen pokud prázdná místa stačila. Celkem jimi bylo odvezeno do vlasti 1099 vojínů. O něco více mohly pojmouti lodi, které prostřednictvím amerického Červeného kříže najal československý ministr Národní obrany gen. M. R. Štefánik za svého pobytu ve Vladivostoku. Byly to americké lodi Nanking, Archer a Heffron, jež transportovaly celkem 3815 invalidů a vojínů. Prvé dvě jely opět přes Ameriku, třetí – Heffron měla cestu nejzajímavější. Hnána větrem, narazila 15. srpna ráno na podvodní skalisko v drobném souostroví poblíže japonského břehu. Transport Čechoslováků vyvázl však celý bez pohromy a byl japonskými úřady ubytován prozatímně v Kobe, kde za pečlivého ošetřování místní americké „Ymky“ setrval až do úplného opravení lodi. Poté pokračoval v plavbě na Šanghai, kolem Asie a 10. prosince přistál v italském Terstu.
Mezitím však Československé vedení v Sibiři připravovalo svépomocnou činností další evakuaci. Ústřední hospodářská komise československého vojska, zařízená tehdy ve Vladivostoku, najala a zařídila za tím účelem celkem sedm japonských lodí (Liverpool-Maru, Karatchi-Maru, Capeton-Maru, Italy-Maru, Scotland-Maru,Yonan-Maru a Shunko-Maru), jednu čínskou loď (Hwah-Yih) a dvě ruské lodi (Nižní Novgorod a Tver), jež odvezly úhrnem 9515 vojáků a značné množství surovin. Kromě toho odjelo 168 vojínů jako průvodčích na různých lodích nákladních, rovněž „Centrokomisí“ najatých a vypravených.
Zatímco 12 prvých transportů se skládalo, jak výše připomenuto, pouze z invalidů, vojáků starých a nemocných, 15. loď, výše zmíněná Yonan-Maru, která vyplula z Vladivostoku dne 9. prosince 1919, odvážela již prvé formace vojenské – dva prapory nejstaršího a nejslavnějšího 1. střel. pluku M. Jana Husi, jehož základem byla svrchu připomenutá Družina z r. 1914. Druhá část pluku byla transportována na americké lodi Tras-os-Montes. Ostatní pluky a vojenské části následovaly pak ve služebním pořadí na dalších lodích, k nimž se počátkem r. 1920 přidružily též velké lodi americké a anglické, specielně k převezení československého vojska vládou republiky v Americe a v Anglii najaté. Evakuace tak byla postavena na pevný základ a během necelého roku bylo dopraveno veškeré československé vojsko o třech divisích do vlasti. Amerika poskytla za tím účelem celkem 12 lodních transportů, jimiž odvezeno do Československa 36 026 vojínů, t.j. přes polovinu celého vojska.
Byly to lodi: Sheridan, Madawaska, Mount-Vernon, Amerika, President Grant (dvakráte), Groo, Sherman, Edellyn, Thomas, Logan a Heffron. Na devíti anglických lodích (Tras-os-Montes, Titan, Keemun, Ixion, M. S. Dollar, Protesilaus, Teucer, Himalajaa Huntsend) bylo evakuováno celkem 16 955 vojínů. Jeden z posledních transportů (87 vojáků) vezla do Evropy první československá loď Legie, zakoupená legionářskou bankou ve Vladivostoku jako loď obchodní, určená pro obchodní styky Československa s Dálným Východem a Asií. Největší ze všech těchto lodí byla Amerika, vezoucí kromě lodní posádky na 6500 lidí a pak President Grant, vezoucí 5500 pasažérů. Byly to také největší lodi vůbec, které projely do té doby Suezským průplavem. Úhrnem bylo evakuováno na všech 36 (40) lodních transportech od 15. ledna do 2. září 1919, kdy poslední vojenský transport opustil Vladivostok, 67 750 osob, z toho 56 459 vojáků. Ostatní byli občané a příslušníci republiky, bývalí zajatci nebo kolonisté, dříve v Rusku a na Sibiři usedlí, ženy a děti vojáků, jakož i skoro 2000 cizinců. Repatriace všech ruských legií na půdě Československa byla zakončena pak definitivně dnem 30. listopadu r. 1920.
Směr plavby vojenských transportů byl též, jak jsme již viděli u prvních transportů invalidů, dvojí: buď okolo čínských, indických a arabsko-egyptských břehů do Terstu, nebo okolo Japonska přes Ameriku, a to opět jednak Panamským průplavem, jednak drahou přes Kanadu nebo Spojené státy k Atlantskému oceánu a pak do některého z přístavů francouzských, italských, nebo německých. Většinou jely však transporty cestou prvou. Krátkého pobytu v nejrozmanitějších přístavech celého světa bylo všude využitkováno podle možnosti hojnou měrou k tomu, aby jejich obyvatelé poznali nejen československé legionáře, ale i českou hudbu, sokolský tělocvik a sport. Na mnohých místech se konaly s velkým úspěchem koncerty vojenských kapel a byly pořádány mezinárodní závody s místními sportovci, hlavně fotbalisty apod.
Návratem legií do Československa, kde v hlavním městě republiky, zlaté slovanské Praze, se dostalo legionářům od vlády a veškerého národa přirozeně uvítání nejnádhernějšího a nejdojemnějšího, končí se jedno z nejvýznamnějších období československých dějin novodobých. Jestliže čeští Husité 15. století protáhli s vítězným bojem celé Německo a pronikli až k moři Baltickému, důstojní potomci jejich, českoslovenští legionáři ve 20. století opakovali toto tažení v měřítku mnohokráte zvětšeném. Vlastní silou probili si přes nástrahu a úklady ruských bolševiků r. 1918 svobodnou dráhu ze středního Ruska až k Vladivostoku a Velikému oceánu, vynutili si ji i po druhé začátkem r. 1920, vykonavše tak podle slov býv. presidenta francouzské republiky R. Poincaré dílo větší a slavnější, než jest ona ze starověkých dějin všeobecně známá anabase 10 000 Xenofontových Řeků...
Slavný návrat po lodích dohodových států nejrozmanitějšími cestami kolem světa do vlasti byl jen skvělým zakončením hrdinné anabase předchozích dob a zároveň nejlepším způsobem seznámení se cizích národů s příslušníky národa československého, který v samostatné republice, krví leginářů vydobyté, zahajuje právě nové období svých dějin ve svobodné soutěži s ostatními kulturními národy světa.

Dr. F. Šteidler (Návrat čsl. legií kolem světa do vlasti, Památník odboje, Praha 1921)