Svítá a drobně prší. Litujeme, že budeme jen zálohou, ale velitel úseku praporčík Němec mění náš žal v radost: možná, že i my budeme útočit. Na několika místech děláme výpadní schody. Okolo deváté hodiny slyšíme, že 1. pluk již začal. Dělostřelba dostupuje v tu dobu na obou stranách vrcholu, několik set děl hřmí najednou. Napjatě pozorujeme nepřátelské zákopy, které náhle oživly a zesilujeme palbu. Jeden bystrozraký bratr volá neuvěřitelnou zvěst: „Bratři, nestřílejte, oni mají ruce vzhůru, střílíme zajatce...“ Nová zpráva: „Naši bratři na zástavě byli napadeni!“ Na tato slova se řítíme bez povelu k čerstvě vysekaným schůdkům, nedáváme se zastavit ani málo prostřihanými drátěnými překážkami, házíme na ně své pláště a opírajíce se o pušky, s hromovým hurá! překážky přelézáme. Potom se stáčíme mírně doleva, k cestě na Hodov. Slunce prohlédá na náš vítězný zápas krásným dnem. Máme už dva lehce zraněné. První, kterému obvazuji nohu, je náhodou saniťák: dává mi bomby se škrtátkem, odevzdávám je však zkušenějšímu bratrovi. Druhému raněnému obvazuji ruku. Oba odcházejí s úsměvem na obvaziště.
Mírným poklusem, po malé přestřelce, dobýváme druhých zákopů a zajímáme mnoho Rakušanů. Čechům z nich stručně, heslovitě připomínám, aby jako děti táboritů nezapomněli na svou povinnost a vstoupili do československé armády. Bratři jim radili, aby šaržím a důstojníkům, kteří s nimi špatně zacházeli, nasekali. Jeden mladý hoch, Rakušan, ale dobrý Čech, utrpěl těžké zranění ruky a hlasitě naříkal; bylo nám nesmírně líto, že naše rána zastihla nepravý cíl.
Zajatce nedoprovázíme, je nás velmi málo: ani jeden bratr nesmí chybět v útoku, jdou i kuchaři, písaři a sluhové. Proto zajatcům jen rukou naznačujeme směr, kam mají jít, a zběžně, pouze zrakem se přesvědčujeme, že zahohodili zbraně. Málem se nám nevyplatilo, že jsme je nevyprovodili; asi tři zajatci se znovu chopili odhozené zbraně a stříleli nám do zad. Odpykali to.
V další linii již narážíme na silný odpor. Proto útočíme krátce, rychle. Třeskly dvě, tři bomby a nepřítel, překvapen naší prudkostí, se vzdal. Bylo ho více než nás. Letíme dál silnicí k lihovaru, kde bratři vedou těžký boj s nepřátelskými kulomety. Teď postupujeme každý na svůj vrub. Uhnuv kulometnému ohni, obsazuji s jedním bratrem rakouské ubikace. Pouze v jedné bylo živo. Požádal jsem bratra, aby měl pohotově pušku a řítím se k dveřím ubikace s výkřikem: „Hand auf, unbewaffnet zu mir!“ Vyšlo asi pětadvacet Rakušanů. Jen jeden z nich byl Čech. Když viděl bíločervenou stužku na mé čepici, divil se, že ho přišli zajmout Češi.

František Wildmann

Naše rota přišla ze zálohy do první linie, aby se spojila s ostatními rotami praporu, a vrhla se do útoku. Tehdy právě dosáhla palba děl, kulometů, minometů a bombometů nejvyššího vrcholu, a všecko kolem změnila v poušť a v peklo. Nebylo slyšet povelů ani vlastních slov. Všichni jsme se proměnili v stroj. Dobrovolci padali, vstávali a hned zase letěli dál, svírajíce křečovitě pušku nebo ruční granát. Batohy nechali v zákopech a proto jim v běhu nic nepřekáželo.
První, kdo na našem úseku zaplatil životem odvahu postavit se na odpor československým vojákům u Zborova, byl mladičký rakouský hejtman, který, ač viděl marnost další obrany (jeho vojáci již zakolísali, padali mrtví nebo se začali schovávat do hlubokých krytů), přece setrval v odporu proti nám: stál u střílny s namířeným revolverem v ruce – a náhle byl sražen ručním granátem. V třetí linii jsem převzal velení nad rotou, neboť její velitel podporučík Rýdl byl raněn.

J. V. Dostál

3. rota 1. pluku byla v první linii na úseku proti Českému nosu, jednu četu měla na opevněné polní stráži Marusji. Do boje šla v úderné vlně I. praporu 1. pluku. Vedl jsem do útoku první polovinu roty. Po dobytí druhé linie přišel ke mně poručík Čeček, velitel I. praporu, a sdělil mi, že praporčík Nikiforov je raněn a zároveň mi rozkázal, abych převzal velení celé 3. roty.
V útoku jsem měl stále po svém boku Starodružinníka Mansfelda, který byl raněn do levé ruky již při útoku na první linii. Levý rukáv měl utržený a ačkoliv měl ruku zatímně obvázánu, přece silně krvácel. Několikrát jsem ho posílal nazpět, ale on nechtěl rotu opustit, vymlouvaje se, že může ještě dobře házet pravou rukou granáty, a šel s námi do dalších útoků. Naše řady rychle řídly; doplňovali je bratři z jiných rot, později také ruští vojáci, kteří nám přišli na pomoc. Můj oddíl byl na počet silný, ale z vojáků 3. roty jsem měl u sebe už jen raněného Mansfelda a starého Balvína. Když jsme prováděli poslední útok, padl vysílením a ztrátou krve i Mansfeld, kterého jsem dal odnést, a tak mi z mé roty zůstal jen Balvín.

Alois Janotka

Z šestnáctičlenné úderné skupiny 11. roty 2. pluku, vedené podporučíkem Kopalem, zbylo nás šest, kteří jsme se pohromadě přikradli až k zákopu první nepřátelské linie. Naším úkolem bylo dobýt silně opevněnou polní stráž, která ovládala jihovýchodní svah kóty 383. V burácení uzavírací palby nepřítele jsme úkol provedli, a uvědomili o tom velitele 11. roty poručíka Krejčiříka smluveným signálem tří světelných raket. Mimo to byli jako spojky posláni: Zajíček, který, ač těžce raněn, hlášení odevzdal, a Hrubý, který byl zabit v palebné přehradě. Nevěděli jsme, že jsme od našich odříznuti uzavírací palbou a také jsme se o to nestarali. Podporučík Kopal, Lojza Štech, Ota Novotný, Ptáček, Holubík a já, ukryti ve vysoké trávě, za zády majíce šest širokých řad nepřátelských drátěných překážek, odstřelovali jsme jednotlivce v zákopu první linie, vzdálené pouhých třicet metrů. Hromový rachot dvou kulometů a desítek pušek nepřítele v našem nejbližším okolí kryl naše výstřely.
Náhle vytryskl nad hrůznou kakofonií bitvy děsný řev hurá! asi dvě stě metrů na sever od nás. Přehlušován bubnovou palbou a zuřivým stakatem desítek kulometů umlkal a znovu vybuchoval, jakoby umocněn strašnou silou. Horko a mráz nám šlehly páteří. Nemohli jsme již čekat na příchod roty. Vymrštěni silou tohoto nadšení, ozývajícího se ve válečném pokřiku našich bratří 1. pluku, který útočil, vyskočili jsme jako jeden muž a zařvali i my svou válečnou výzvu smrti. Ruční granáty, které jsme vrhali, zásahy našich pušek i Kopalova revolveru zlomily odpor překvapeného nepřítele.
A najednou vidíme, že nejsme sami. Pilný, Dub, Uhlík, Hruška, Vávra a jiní z rozvědky řvou a odzbrojují vyděšené pětatřicátníky. Dva kulomety, světlomet, asi osmdesát zajatců a zákop okolo ústí spojovací chodby je v našich rukou. Přibíhá několik neznámých našinců; jsou to hoši od Ševcovy roty z 1. pluku, kteří útočili na kótu 383 ze severu. Zajatci byli posláni dozadu a skupina Kopalových úderníků, nevyčkavši příchodu své roty, vyrazila jako vlci na další výboje toho dne.

Bohuslav Veselý

Noc z 1. na 2. července záloha naší brigády prochodila; byla povolána z Cecové do vesnice Choroščec na pomoc 2. pluku; ukázalo se však, že zbytečně. Jako ve dny před bitvou, tak hlavně v den bitvy, jsme stále sledovali československý úsek s úzkostí o bojující bratry. Sousední finská divize nevyšla ze svých zákopů a Maďaři, obránci úseku Mohyla, odolávali jejím matným útokům palbou. Na pravém křídle zůstalo v rakousko-uherských zákopech první a druhé linie, které jsme dobyli, jen málo našich obránců. Mnozí byli strženi neodolatelným útokem směrem na Jezeřanku a Travotluky. Toho využili Maďaři, ovládli zákopy palbou kulometů a začali je dobývat ručními granáty.
Byl jsem ve dvě hodiny poslán plukovníkem Mamontovem, abych se svou rotou tento postup zastavil. Celkem bez ztrát jsem převedl část roty do první nepřátelské linie. V ní jsem podle rozkazu poručíka Čečka obě linie zesílil, sám pak jsem šel s posilou do druhé linie. Vyskočili jsme na zákopy a snažili jsme se umlčet protivníka palbou a tak zastavit jeho postup. To se nám podařilo; měli jsme však šestnáct raněných.
Asi o půl jedné jsme dostali posilu, jednu rotu ruského úderného praporu, jehož vojáci byli ověšeni ručními granáty. Nařídil jsem jejich veliteli, praporčíkovi, aby dobýval zákopy granáty, a sám jsem vedl část své roty do nepřítelova boku a týlu. Rychlým postupem jsme brzy dosáhli zákopu, v němž bylo opuštěné pěchotní dělo. Zároveň jsme se dostali do ohně ruského dělostřelectva. Zelenou raketou jsme tuto palbu zastavili. Mnoho ruských úderníků se dalo strhnout naším elánem. Nadšení bylo nepopsatelné: „Vperjod za svobodu vašu i našu! Kupředu, bratři! Hurá!“.
Pot se s nás řine a na tváře nám usedá země zvířená výbuchy. Rozradostněný ruský voják mi v běhu líbá černou ruku, v zápětí poklekám a vracím jeho polibek padlému Rusovi. Měl malinkou krvavou hvězdičku uprostřed čela. Dobíháme na návrší nad řekou Malou Strypou, které je skoro v stejné výši s Mohylou. Ohlížím se. Vidím, že manévr, jímž měl být zlomen odpor obránců Mohyly, se daří. I Finové se začínají hýbat. Před námi jsou dva mosty přes Malou Strypu. Z vesnice Koršilov na vyvýšeném břehu za řekou nás ostřelují dva kulomety. Vpravo od mostu na našem břehu je modro. Jsou to Rakušáci. Rozhoduji se dobýt vesnici, zlomit poslední odpor a zamezit ústupu velkého počtu nepřátel. Za mostem jsme zajali celé obvaziště s čtyřmi důstojníky a asi patnácti vojáky. Dva bodáky rozzuřených ruských vojáků jsem strhl s těl zajímaných důstojníků. Kryti břehem, uspořádali jsme se trochu. Mezitím, co jsem dával rozkazy k dobytí vesnice, vojáci mé roty mi nabízeli vodu, kterou nabrali z řeky.
Úvozem jsme se dostali na západní okraj vsi, obsadili krásně vybudované nepřátelské zákopy, a pak teprve jsme vzali zezadu oba kulomety, které střílely do poslední chvíle. Jeden kulomet obrátil střelec Kužela ihned za utíkajícími. Zařídil jsem obranu a čistku prostorného krytu hlubokého pět metrů. Poslední naše rány na tomto úseku patřily Rakušanům, kteří nám poslali dvě série šrapnelů. Střepinka se mi zabodla do nártu, a plochá rána do holeně mne posadila na zem. Vesnice Koršilov padla asi o půl druhé a teprve o půl páté nás přišli vystřídat Finové. Předtím jsem se od spojky dověděl, že Čechoslováci se mají stáhnout do Cecové.

Karel Voženílek

Při pronásledování nepřítele pronikl jsem s několika bratry daleko za vesnici Travotluky. V jedné jámě po granátu jsme našli těžce raněného rakouského poručíka, kterého obvazoval voják. Oslovil jsem je, oba byli Češi. „Pan leutnant je těžce raněn,“ řekl mi voják. Smrtelně bledý mladý poručík obrátil ke mně oči plné údivu a ptal se: „Vy jste Češi?“ Odvětil jsem, že je nás celá armáda, na což odpověděl slabým hlasem s námahou: „Myslel jsem si, že nejste Rusové, ale jak to, že jste Češi?“ Nebylo času na vysvětlování, neboť bratři mi hlásili, že jsme příliš vpředu, nemáme spojení na strany a proti nám postupuje silný řetěz nepřítele, který také již vpravo vzadu vniká opět do vesnice. Vtom už na nás nepřítel zahájil palbu. Nezbylo, než ustoupit k našim, kteří zůstali na návrší před vesnicí. Na okraji jámy ležela brašna na mapy a pistole raněného poručíka. Vzal jsem oboje. Raněný poručík nespustil se mne oči a slabým hlasem pravil: „Jen si je vezměte, jen si je vezměte“. Přitom těžce zvedal svoji zesláblou ruku, jako by mi chtěl věci podat. Pochopil jsem a instinktivně jsem vycítil, že nám chce aspoň v něčem prospět a že jen tragický osud mu zabránil, aby nebyl v našich řadách.

Josef Mašín