Ačkoliv náš voják bojoval po boku dohodových vojsk již od roku 1914 a účastnil se nejedné velké bitvy na evropském válčišti, teprve v roce 1917 v poslední ofenzivě ruských vojsk mohl vystoupit ve vlastní bojové jednotce, pod svým jménem a na vlastním úseku fronty. Toto nové uplatnění československého vojáka vyplynulo z ohromného převratu, který byl způsoben ruskou revolucí. Špatně pochopená hesla o svobodě, celková únava ruského vojska a radikální protiválečná agitace bolševická rozvrátily starou carskou armádu dříve než došlo k připravované ofenzivě na ruské jihozápadní frontě podle plánů a ujednání v koalici dohodových států. A protože za těchto poměrů nebylo mnoho naděje, že bojová schopnost ruského vojáka se ukáže na výši, nutné pro zdar ofenzivy, začaly se tvořit na ruské jihozápadní frontě zvláštní jednotky, zvané úderné. Těmto jednotkám měl připadnout v chystaných bojích hlavní úkol, měly svým příkladem strhnout masu ruských armád. A zůstane navždy krásným dokladem poctivé oddanosti k dobrovolně přijatému závazku vojenské služby našich vojáků, že československá brigáda byla mezi prvními útvary, které se na výzvu vrchního velitele jihozápadní fronty generála Brusilova samy přihlásily.
V této přihlášce bylo arci hodně romantiky. Vždyť československá brigáda nebyla do té doby ještě nikdy soustředěna, jejím rotám se nemohlo dostat nutného výcviku v plucích ba ani v praporech, které byly utvořeny teprve v době příprav k ofenzivě. Speciální výcvik granátnický měli pouze jednotlivci, oddíly kulometů a bombometů byly v počátcích, stejně jako bylo zapotřebí teprve organizovat oddíly různých technických služeb. Rovněž výstroj i výzbroj byla velmi nejednotná, podle toho, u kterého štábu roty a půlroty našich rozvědčíků právě sloužily, a vcelku ovšem nedostatečná.

Z tří ruských armád, určených na jihozápadní frontě k útoku proti Němcům, Rakušanům a Turkům, totiž 11. armády generála Erdelliho, 7. armády generála Bělkoviče a 8. armády generála Kornilova, hlavní úder ofenzivy byl svěřen 7. armádě, která stála v prostoru u Brzezan proti hlavním silám ústředních mocností na haličském válčišti. Proto byla také československá brigáda, jíž velel plukovník Trojanov, původně určena do této armády, kde měla být zařazena do VII. armádního sboru sibiřského. Ale dříve než mohlo dojít k soustředění brigády v rayonu brzezanském, byla pro nedostatky svého výcviku i výzbroje přemístěna novým velitelem jihozápadní fronty generálem Gutorem na severnější frontu 11. armády do prostoru zborovského. V tomto prostoru zamýšlelo ruské velitelství pouhou demonstraci, popřípadě pomocnou akci hlavnímu úderu brzezanskému. Ale i na této vedlejší frontě, položené proti IX. rakousko-uherskému sboru 2. armády generála Böhm-Ermolliho, byla československá brigáda úmyslně zasazena na místo nejklidnější, jak svědčil již sám úsek, 6,5 kilometru dlouhý, zcela neúměrný pro útok jediné brigády, mající jen osm, v boji samém dokonce jen sedm praporů. Počet čsl. bodáků při útoku dne 2. července 1917 nepřesahoval 3500. Počet nepřátelských sil 19. a 32. rakousko-uherské divize, jakož i německých záloh, s nimiž se československá brigáda v boji utkala, byl naproti tomu asi o třetinu větší.

Podle nových dispozic byla československá brigáda přidělena na zborovské frontě k XLIX. armádnímu sboru, jemuž velel generál Selivačev. Tento armádní sbor byl jednotka poměrně silná; tvořily ji tři divize: 4. finská (velitel generál Šilling), 6. finská (velitel generál Bredov) a 82. (velitel generál Novickij). Pravou, severní polovinu fronty tohoto sboru západně a jihozápadně od Zborova zaujímala 4. finská divize, levou, jižní polovinu 6. finská divize, kdežto 82. divize byla v záloze. Pro československou brigádu určil generál Selivačev místo ve středu svého armádního sboru, kde byly do té doby dva pluky finské; 13. pluk ze 4. divize na severu a 22. pluk z 6. divize na jihu.
Výměna obou těchto pluků, které byly již silně zachváceny bolševickou propagandou, byla velitelstvím sboru uvítána radostně, zvláště když na jejich místo přišla brigáda československých rozvědčíků, o jejichž schopnostech a bojové činnosti se generál Selivačev přesvědčil sám již roku 1916. Tehdy jako velitel 3. divize, operující na řece Lugu, poznal Čečkovy rozvědčíky z 1. roty 1. pluku a od té doby měl k československým vojákům plnou důvěru, kterou znovu osvědčil při vřelém přijetí poručíka Čečka v svém štábu v Jezerné. Tenkrát také zhruba načrtl bojový úkol, který očekával naši brigádu v chystané ofenzivě.

XLIX. armádní sbor měl provést na své frontě hlavní úder oběma křídly: 4. finskou divizí na severu a 6. finskou divizí na jihu. A teprve po úspěchu těchto křídelních úderů, zvláště po dobytí opevněné výšiny Mogily západně od Zborova, která ovládala celé bojiště, měla se k útoku připojit i československá brigáda. Ne však najednou, nýbrž podle ustáleného ruského schématu postupně, podle praporů, počínajíc od severu k jihu. Úkolem brigády bylo dobýt výšinu 391 na jih od Mogily, přitom hlavní úder měl být veden na výběžek této výšiny, pojmenovaný generálem Selivačevem „Český nos“.
S tímto plánem bylo obecně počítáno až do prvního dne ofenzivy, která byla zahájena 1. července útokem 7. armády u Brzezan a rozšířila se ještě téhož dne i na sousední jižní křídlo 11. armády, na VI. armádní sbor a na 6. finskou divizi z XLIX. sboru. A protože nikoliv u Brzezan, nýbrž na tomto jižním křídle 11. armády se podařil částečný průlom nepřátelské fronty v opevněném prostoru u Koniuch, měl být tento úspěch následujícího dne, 2. července, rozšířen i na další frontě 11. armády. Tam měl útočit XLIX. sbor západně a jihozápadně od Zborova, a severněji položený XVII. sbor podél silnice, spojující Zborov se Zloczówem. Se zřetelem na novou situaci a zvláště asi na skutečnost, že 6. finská divize zasáhla do boje již 1. července, se útočný plán XLIX. sboru v noci na 2. červenec poněkud změnil. Hlavní úder na obou křídlech XLIX. armádního sboru byl v zásadě zachován (ač ovšem těžiště tohoto úderu se přesunulo z největší části jen na 4. finskou divizi, umístěnou na sever proti Mogile), bojový úkol československé brigády byl však přitom ve srovnání s původními dispozicemi značně ztížen. Jak obě finské divize na křídlech, tak také celá skupina v severní polovině úseku československé brigády, složená z 1. pluku a z I. praporu 3. pluku za velení plukovníka Mamontova, měla totiž vyrazit k útoku současně v 9 hodin ráno, nečekajíc na dobytí Mogily; jenom jižní polovina brigády (2. pluk a II. prapor 3. pluku) měla zatím vyčkávat v obraně a připojit se k útoku na daný rozkaz teprve později.

Útok československé brigády v rámci útoku XLIX. armádního sboru byl tedy zahájen 2. července v 9 hodin ráno celou její severní polovinou, k níž se pak postupně, a to ponejvíce z vlastní iniciativy, připojovaly jednotky z poloviny jižní. Průběh tohoto útoku, který byl asi po šesti hodinách v podstatě již vítězně skončen, byl však zcela jiný, než se od ruských velitelství původně očekávalo. Hlavní úder XLIX. sboru, vedený proti Mogile, musil být totiž hned zpočátku zastaven, zatímco se nadšenému bojovému zápalu československých dobrovolníků podařilo v podivuhodně krátké době asi dvou hodin prorazit hlubokým klínem téměř celé první nepřátelské postavení, složené ze tří mohutně opevněných zákopových linií, které patřily, jako vůbec celá zborovská fronta, k nejlépe vybudovaným nepřátelským pozicím na ruském válčišti. Jen pravé křídlo československé brigády se octlo pod Mogilou, právě pro neúspěch 4. finské divize, dočasně ve vážném nebezpečí, že bude napadeno z boku. Pomocí našich i ruských záloh bylo však tomuto nebezpečí včas zabráněno a zdařilým protiútokem od jihu a pak též od jihozápadu byla obchvácena i Mogila. Bojovým úspěchem československých dobrovolníků nadchly se však také finské pluky 4. divize k novému útoku na Mogilu, a protože ji současné obchvacovala také 35. ruská divize od severu a severozápadu, byl osud této nejlepší rakouské pevnosti na zborovské frontě asi o 14. hodině definitivně rozhodnut.
Ruským jednotkám se tím uvolnila přímá cesta na západ, kde již smíšené roty všech pluků naší brigády bojovaly o druhou rakouskou pozici, odrážejíce místní protiútoky rakousko-uherských i říšskoněmeckých posil. Nepřítel, vyklidiv úplně svou druhou pozici, stáhl se zatím do pozice třetí, ponechávaje tak v rukou československé brigády a ruských jednotek celé území získané toho dne, v šíři 12,5 kilometru a v hloubce asi 5 kilometrů. Fronta byla tedy prolomena až k druhé pozici nejdříve na úseku československé brigády, která ztratila přitom asi čtvrtinu svého bojového počtu, a pak teprve na obou křídlech XLIX. armádního sboru. Bojový duch československých dobrovolníků to byl, který nejen sám vítězil, nýbrž působil povzbudivě i na ruské spolubojovníky a pomáhal tak velkou měrou k vítězství celkovému.

Ruské velení, překvapeno tak velkým úspěchem, jakého nečekalo, a nemajíc po ruce záloh, s jejichž pomocí by mohlo zborovského vítězství využít, octlo se samo zanedlouho potom, v druhé polovině července, v obraně proti německé a rakousko-uherské protiofenzivě. A protože neúspěch 7. armády u Brzezan 1. července vnesl opět nový rozvrat do ruských vojsk jihozápadní fronty, který nakonec zachvátil i nejlepší z těchto armád, 8. armádu generála Kornilova, dosáhnuvší v jihovýchodní Haliči vlastně největšího úspěchu, musil být zahájen všeobecný ústup na celé frontě. Československá brigáda, chráníc řadou ústupových bojů mezi Zborovem a Tarnopolem tuto žalostnou likvidaci poslední ruské ofenzivy, projevila v prostředí již zcela rozvráceném poraženectvím znovu vysokou mravní úroveň i nadprůměrnou bojovou zdatnost. Stejně dobře se osvědčila i zvláštní rota československých kornilovců, účastnivší se ofenzivy v 8. armádě Kornilovově.

Ačkoliv vítězství 2. července u Zborova zůstalo v dějinách ruské fronty jen malou epizodou, přece z našeho hlediska a pro náš osvobozenský boj i pro všechnu další budoucnost má historický význam ceny trvalé. U Zborova se znovu objevil na jevišti dějin československý voják jako rovnoprávný spolubojovník dohodových států, jako živý protest proti válečné politice rakousko-uherské i jako první představitel nového státního života československého. Pro ducha naší obnovené národní brannosti je pak jistě příznačné, že tohoto vítězství nebylo dosaženo drtivou převahou výborně ozbrojené masy, nýbrž bezpříkladnou odvahou a obratným manévrováním drobných hloučků a skupin našich vojáků, vycvičených předchozí činností v přezvědných hlídkách k značné samostatnosti a mravně odhodlaných k největší osobní oběti ve prospěch celku. Důstojníci pak byli v útoku nejen veliteli svých útvarů, nýbrž namnoze i živými příklady osobní statečnosti a hrdinství.
První a vítězná bitva našich legií, obnovující opět po třistaleté přestávce válečnou slávu československých zbraní, nepostrádá však také rysů tragických. Na zborovském bojišti stáli v nepřátelských zákopech proti naší brigádě nejen příslušníci národů, kteří svou nešťastnou politikou a národnostními útisky přivodili vnitřní rozvrat habsburské říše a uspíšili její zánik ve světové válce, nýbrž i příslušníci národů ovládaných, nevinných obětí vídeňské a pešťské politiky. A protože u Zborova stála na rakouské straně vedle 32. maďarské divize hlavně 19. divize plzeňská, složená z pluků 35. a 75., které se doplňovaly ponejvíce z českých krajů, došlo na velké části zborovské fronty k boji Čechů s Čechy.

Že se toto střetnutí neskončilo katastrofální řeží ve velkém měřítku, za to lze děkovat ne snad zradě českých vojáků v rakouské armádě, jak se z některých stran tvrdilo, popřípadě stále tvrdí, nýbrž především onomu bleskovému úderu naší brigády na rakouské zákopy a rychlému a obratnému manévrování v spletité síti dalších linií, takže překvapený protivník, ať náležel již k jakékoli národnosti Rakousko-Uherska, neměl namnoze ani čas, aby se vzchopil k řádné obraně. Tím hlavně si lze také vysvětlit onen vskutku překvapující počet zajatců (celkem asi 3200 mužů s 15 děly a množstvím jiných zbraní), o který nepřítele ochudila československá brigáda. Naši lidé v rakouských uniformách neměli ovšem žádného důvodu obětovat se pro ústřední mocnosti, jejichž vítězství by bylo nepochybné znamenalo novou pohromu pro celý československý národ. Proto si lze snadno vysvětlit určitou pasivnost obou českých pluků, 35. a 75., na ruské frontě, která se ovšem stupňovala, když se místo Rusů objevili v dobytých zákopech k všeobecnému údivu dobrovolníci českoslovenští...

Působilo-li zborovské vítězství naší brigády za hranicemi Ruska nejvíce, ne-li výhradně, jen po stránce politické, upozornilo vedoucí činitele ruské Zatímní vlády i na čistě vojenské kvality našich dobrovolníků, na kvality, které v tehdejších vojenských poměrech na Rusi patřily k nejlepším, jež mělo nové revoluční Rusko k dispozici. Zborovský úspěch přesvědčivě dokázal, že naši dobrovolníci nebyli jen výbornými rozvědčíky, uznávanými od všech velitelů, kteří se s nimi na frontě stýkali, nýbrž že dovedou být stejně výbornými vojáky i v útočných operacích. A téhož mínění nabyli ruští vyšší velitelé, jejichž vřelá a pochvalná slova uznání jsou dostatečně známa též o československých důstojnících, na nichž spočinula vlastně všechna péče o podrobné vypracování útočného plánu i vlastní vedení čet, půlrot, rot a praporů v boji. Zvláště sluší vzpomenout dvou československých poručíků, velitele I. praporu 1. pluku poručíka Čečka a velitele II. praporu téhož pluku poručíka Husáka, kteří vypracovali za součinnosti ostatních důstojníků pro své prapory detailní plány útoku a promyslili, každý po svém, i celkový útočný plán československé brigády. V průběhu boje se skvěle osvědčila zejména myšlenka poručíka Husáka, nejlépe obeznámeného se zborovským bojištěm: nespoléhat na sousední ruské jednotky, nýbrž prorazit nejdříve středem brigády, zabezpečeným z obou boků účinnou pomocí sousedních československých útvarů, a dílčími obchvatnými manévry v rakouské pozici pomáhat pak hlavnímu útoku frontálnímu. Jen tím bylo také umožněno, že brigáda pronikla mnohem dále, než bylo původně zamýšleno.

Z uvedených důvodů změnilo se po Zborovu nepříznivé stanovisko ruské Zatímní vlády k naší branné akci a sám ministr vojenství Kerenskij povolil ihned všeobecný nábor nových československých dobrovolníků ze zajateckých táborů, čímž bylo Masarykovo úsilí o postavení autonomního armádního sboru na Rusi v krátké době zabezpečeno a umožněno také pozdější příznivé vyřešení otázky naší autonomní armády u vlády francouzské.
Nejmocněji zapůsobil ovšem vojenský úspěch Zborova do vlastních řad a na masy českých a slovenských zajatců v ruských zajateckých táborech. Dodal sebevědomí, vnukl sílu těm, kteří ještě váhali, a ukázal jim příklad, hodný následování. Pozdvihl bojového ducha tvořícího se československého vojska a dal mu mravní základ pro celou jeho další činnost. Tak vedla zborovská tradice hned v roce 1918 k novým, neméně překvapujícím úspěchům a vítězstvím na rusko-sibiřském válčišti, jimiž naše branná osvobozenská akce vyvrcholila.
Konečně sloučením legionářských jednotek s jednotkami domácími v dnešní brannou moc Československé republiky stal se odkaz Zborova součástí ideových zdrojů, jimiž je živena také soudobá obrana a nezbytné vojenské zabezpečování našeho národního a státního bytí.

Dr. František Šteidler
(Sborník k dvacátému výročí bitvy u Zborova, červen 1937)