Když jsme byli ještě rozvědčíky, byli jsme roztroušeni na ruské frontě od Baranoviců až po Černovice. Stejně byly roztříštěny i naše sebevědomí a víra v konečný úspěch naší činnosti. Byli jsme kapkou v moři velké ruské armády a toužili jsme po velkém československém vojsku, protože jsme svůj účet s Rakousko-Uherskem nechtěli vyřizovat po částech. Bylo v nás dost pevné vůle a odvahy vyřídit jej rázně. To nám umožnil Zborov.
Příprava na tento boj, to bylo jako chystání před velkým svátkem, a naše víra ve vítězství byla vírou dítěte v účinek modlitby. Československá brigáda nemohla být poražena: byla ovládána jedinou vůlí, jedinou vírou a jedinečnou odvahou a chrabrostí.

Václav Hladůvka

Denně před soumrakem jsme vystupovali se zákopníky s lopatami na zádech, následováni prapory zálohy, úzkým úvozem kolem stanoviště Müllerova, pak Husákova, rozdělujíce se do úzkých zákopů, jimiž jsme se prokopávali vždy blíže a blíže k nepříteli. Přikryti noční tmou, vystupovali jsme v řadě do terénu a zakopávali se, tvoříce tak rovnoběžky, z nichž měl vyrazit v toužebně očekávaný den náš útok, o jehož úspěchu jsme nikdy nepochybovali.
S ranní mlhou jsme se opět ztráceli v zákopech, zanechávajíce užaslému nepříteli s rozedněním stopy své práce před frontou. Naše bdící stráže se s námi ráno loučily slovy: „Na shledanou večer, vy komáři!“ Naše práce byla tichá, ale našim kamarádům zkrátila nástupní pole o několik set metrů.
O hudební doprovod v nočním tichu se postaral rakouský hejtman, který nám chtěl práci překazit a dal švihat kulometnou palbou za soumraku po místech, o nichž se domníval, že z nich večer vystupujeme. Proto jsme tato místa častěji měnili. Jednou nás však přece nachytal. Jeho silná hlídka nás očekávala na jednom takovém místě a počastovala nás ručními granáty. Zahnali jsme ji a vzali jí její zásobu: byly to granáty, jimiž v den zborovské bitvy naši bratři z Ševcovy roty dobývali druhou nepřátelskou linii.

Jaroslav Untermüller

Když jsme vystřídali v zákopech finský pluk, chodili jsme na polní stráže a netrpělivě čekali na den, který uvolní stále rostoucí nervové napětí, na den útoku. Konečně přišel z velitelství praporu rozkaz: každá rota vyšle po skončení dělostřelecké přípravy rozvědku, která zjistí, je-li první nepřátelská linie ještě obsazena. V našem vojsku nebylo zvykem v takových případech přísně rozkazovat. Také náš velitel nechal rozhodnutí nám a mlčky pozoroval, jak se my čtyři velitelé čet dohadujeme několik vteřin jen pohledy.
Být velitelem první čety, to zavazuje. Vybírám si tedy svých patnáct chlapců pro rozvědku, totiž vracím mnohé ze své čety, abych mohl přibrat také bratry z čet ostatních; vždyť i oni mají právo na účast. Je to těžká volba a nejeden z bratří, kterého jsme nevzal, hledí na mě vyčítavě.
Krátká příprava, rozmístění, není třeba mnoho slov, a ve stanovené době vyrážíme. Jak se dostáváme před naše neporušené drátěné překážky, ani nevíme. Běžíme několik desítek kroků, dokud nás pekelná palba z pušek, kulometů a děl nepřinutí, abychom ulehli. Ještě několik přískoků a v málo minutách mám pět raněných, z nichž dva jsou raněni těžce.
Tím rozvědka svůj úkol vlastně již splnila, neboť podle rozkazu zjistila, že první linie rakouských zákopů je ještě obsazena. Je však nesnadné přimět rozvědku k návratu, ale konečně se podaří i to. Vracíme se k našim, kteří s napětím sledovali náš postup a obětavě se věnovali raněným.

Josef Jedlička

V časných hodinách ranních jsem byl probuzen tichým vzlykotem nejmladšího vojáka naší části, Toníka. Ptám se ho, proč pláče, a on mi vypráví svůj sen a předtuchu, že večera dnešního dne nepřečká. Marně jsem mu vysvětloval naši úlohu a náš cíl, který jsme si vytkli a kterého musíme dosáhnout i za cenu nejtěžších obětí, marně jsem ho těšil, že každá kule nezabíjí, marně jsem mu vyprávěl rozmarné historky, abych jeho mysl odvrátil jinam. Nebyl k utišení.
Byl to mladičký, velmi milý chlapec. Seznámili jsme se u mého ruského strýce, na jehož velkostatku praktikoval a kde jsem já trávil svou zdravotní dovolenou, a stali jsme se přáteli. V kabátě československého vojáka-dobrovolce byl sice již téměř půl roku, avšak duch a tradice našeho revolučního vojska jím dosud cele nepronikly. Děs války mu byl cizí a neznámý, nervy měl nezocelené, byl to nováček.
Bylo mi ho upřímně líto. Aby se necítil tak opuštěným, ztrávil jsem u něho zbytek noci. Těšil jsem ho, avšak marně. V mé duši začalo klíčit přesvědčení, že jeho předtucha se splní. A v zápětí se ozvala výčitka, že i já jsem vinen tím, že Toník je s námi. Cit přátelství mě nutil, abych přemýšlel o východisku. Mám poprosit svého bratra Karla, velitele roty, aby mu dal nějaký úkol vzadu? Nebo mám poradit Toníkovi, aby zůstal ležet a teprve po útoku se připojil k rotě? Znaje bratrovy zásady, nemohl jsem se odhodlat pro první cestu. A druhá se mi příčila. Bojoval jsem těžký boj a toužebně jsem čekal na chvíli, kdy se vyřítíme do útoku.
S jitrem památného dne 2. července rozproudil se život v rotě zvýšeným tempem plným nedočkavosti. Zdálo se, že se v něm i můj přítel uklidnil. Když však přišel rozkaz k nástupu, Toník se začal nervosně chvět. Pomohl jsem mu při oblékání a vyběhl jsem spojovacím zákopem k východišti. Po několika skocích slyším výkřik. Ohlédnu se a vidím, jak Toník klesá k zemi: byl zasažen kulí přímo do čela.

Václav Vašátko