Mikuláš Číla
František Kurfürst
Zborov pro mne znamená především ztrátu mého drahého bratra Františka, který padl v 2. rotě 1. pluku, vedené praporčíkem Vašátkem. Ztratil jsem v něm nenahraditelného kamaráda a vlastně dvojnásobného
bratra a každá vzpomínka na něho je zároveň spojena se Zborovem. Sám jsem byl raněn průstřelem pravého ramene a proto nosím trvalou upomínku na zborovské zákopy.
Nejsilnější a nezapomenutelný dojem však ve mně zanechává ono časné letní jitro, kdy nad hlavami československé brigády proletěly první těžké granáty vlastní dělostřelecké přípravy. Jejich ostrý,
řezavý zvuk pozdravili hoši mé roty spontánním a radostným „Nazdar!“ a veselým házením čepic do vzduchu. Ač mnozí tak vlastně zdravili svou smrt, byl to přece jenom pravý a přirozený projev nálady
a ducha, s jakým jsme stáli v zákopech a s nímž se šlo do útoku.
Naše brigáda u Zborova byla otrhaná, vcelku také málo vyzbrojená, ba ani její vojenský výcvik nebyl zvláštní. Avšak svou duchovní stmeleností a odhodláním zemřít vyhrála. Dokázala prakticky, co tak
krásně řekl Masaryk: „Československý voják musí mít ideu“. Ideu jsme měli, cíl byl jasný a proto byl také výsledek tak jasný a určitý. V tom je trvalá cena Zborova, snad ještě větší než v jeho významu
vojenském. Vzpomínáme proto na Zborov stejně radostně, jak radostně jsme u Zborova bojovali.
Karel Kutlvašr
U Zborova naše vojsko poprvé vystoupilo v poli jako bojující jednotka. Do té doby naši hoši vykonávali na ruské frontě službu výzvědnou; u Zborova vystoupili jako jednotka bitevní. Svou chrabrostí a
svou disciplinovaností získali si sympathie a obdiv Rusů, ale také nepřítele. A totéž platí i o ústupu od Tarnopole; Rusové, jak známo, opustili frontu, naši hoši chránili tento ústup proti přesile
nepřátelské. Ruské nejvyšší komando uznalo heroism našeho vojska nejpochvalnějšími slovy. Sám si připomínám scénu v hlavním stanu ruském v Mohylevě. Jednal jsem, provázen tajemníkem Klecandou, s
generálem Brusilovem o formaci našeho korpusu. Generál slíbil podporovat náš plán. Přitom povstal, vzkázal srdečný pozdrav našim vojákům a dodal: „Řekněte jim, že se před nimi hluboce skláním“.
Zborov a Tarnopol otevřely nám brány ruského generálního štábu, který podle starých svých tradicí neochotně nás přijímal do své armády. Zborov a Tarnopol získaly nám také sympathie socialistických a
liberálních stran ruských, vidoucích v našem hnutí nacionalistický šovinism a imperialism. Ministr Kerenskij po Zborovu odvolal svůj rozkaz, nařizující rozformování československých částí. Zborov a
Tarnopol upozornily konečně na naše revoluční hnutí za hranicí a doma. Rakouská vláda a podle ní také německý tisk zamlčovaly naše hnutí. Po Zborovu to již nebylo možné. Boje u Zborova a Tarnopou
se staly mravním základem pro formování našeho korpusu: tradice zborovská stala se programem našeho vojska a všech, kdo pro toto vojsko pracovali.
T. G. Masaryk (červen 1919)