Noc. Opouštíme zákopy proti Travotlukám a sestupujeme do údolí směrem k týlu. Před čtyřmi dny jsme dobyli Mohyly u Zborova a protrhli nepřátelskou frontu; tohoto úspěchu nebylo využito. Nás bylo málo a naděje skládané v ruskou armádu, se nesplnily. Včera jsme byli náhle posláni sem, abychom obsadili zákopy, které ruští vojáci opustili; obsadili jsme opuštěný úsek, chystali jsme obranu a hledali připojení na křídlech. Než vpravo i vlevo od nás nikdo; sem tam hlouček nejvěrnějších, několik jednotlivců, a i ti odcházejí; vojska není, všude pusto, prázdno. Jsme sami, opuštěni, jsme jako na výspě pohlcované mořem.
Nelze otálet. S tesknotou v srdci, s hořkostí v duši a plni zklamaných nadějí jdeme jen zvolna a těžce rozbrázděným terénem dolů, přes rozbité zákopy a jámy, hložím, změtí ostnatých drátů, překážek a celou tou spouští nedávného bojiště; jdeme zamlkle pod příkrovem noci; odcházíme ze zákopů, z boje, odcházíme z rusko-německé fronty. Cesta povede na západní frontu do Francie. Těm, které zde zanecháváme, věčnaja pamjať!

Mikuláš Číla

Čsl. střelecká brigáda prolomila u Zborova frontu a navzdory očekáváním a plánům ruského velení pronikla až za třetí nepřátelskou linii. Čechoslováci postoupili o 4 až 5,5 kilometru a v průběhu bitvy zajali asi 3300 nepřátel. Tohoto úspěchu bohužel ruské velení nevyužilo a poté, kdy byla 19. července 1917 zahájena protiofenzíva německých a rakousko-uherských vojsk, byli čechoslováci nuceni ustoupit směrem na Tarnopol.
Od chlapeckých let jsem trpce cítil a těžce nesl ponížení, že jsem příslušníkem národa nesvobodného, a nenáviděl jsem ty, kdož z nás učinili národ sluhů. Mojí nejžhavější touhou bylo postavit se v otevřeném boji proti všemu, co ztělesňovalo nepřítele svobodného rozvoje našeho národa a lidského pokroku vůbec. Přál jsem si války a těšil jsem se na ni, neboť jsem byl přesvědčen, že naše svoboda může vyrůst jen z trosek Rakousko-Uherska.
Účast pod československým praporem v první velké bitvě proti Rakousku, jaké štěstí! V nebezpečí před útokem a za útoku jsme nemysleli na smrt a nebáli jsme se jí. Od Zborova jsem si odnesl nezlomné přesvědčení, které mne doprovodí až do posledního z mých dnů, že v životě lidstva rozhoduje ideál a ne hmota.

František Kurfürst

Zborov pro mne znamená především ztrátu mého drahého bratra Františka, který padl v 2. rotě 1. pluku, vedené praporčíkem Vašátkem. Ztratil jsem v něm nenahraditelného kamaráda a vlastně dvojnásobného bratra a každá vzpomínka na něho je zároveň spojena se Zborovem. Sám jsem byl raněn průstřelem pravého ramene a proto nosím trvalou upomínku na zborovské zákopy.
Nejsilnější a nezapomenutelný dojem však ve mně zanechává ono časné letní jitro, kdy nad hlavami československé brigády proletěly první těžké granáty vlastní dělostřelecké přípravy. Jejich ostrý, řezavý zvuk pozdravili hoši mé roty spontánním a radostným „Nazdar!“ a veselým házením čepic do vzduchu. Ač mnozí tak vlastně zdravili svou smrt, byl to přece jenom pravý a přirozený projev nálady a ducha, s jakým jsme stáli v zákopech a s nímž se šlo do útoku.
Naše brigáda u Zborova byla otrhaná, vcelku také málo vyzbrojená, ba ani její vojenský výcvik nebyl zvláštní. Avšak svou duchovní stmeleností a odhodláním zemřít vyhrála. Dokázala prakticky, co tak krásně řekl Masaryk: „Československý voják musí mít ideu“. Ideu jsme měli, cíl byl jasný a proto byl také výsledek tak jasný a určitý. V tom je trvalá cena Zborova, snad ještě větší než v jeho významu vojenském. Vzpomínáme proto na Zborov stejně radostně, jak radostně jsme u Zborova bojovali.

Karel Kutlvašr

U Zborova naše vojsko poprvé vystoupilo v poli jako bojující jednotka. Do té doby naši hoši vykonávali na ruské frontě službu výzvědnou; u Zborova vystoupili jako jednotka bitevní. Svou chrabrostí a svou disciplinovaností získali si sympathie a obdiv Rusů, ale také nepřítele. A totéž platí i o ústupu od Tarnopole; Rusové, jak známo, opustili frontu, naši hoši chránili tento ústup proti přesile nepřátelské. Ruské nejvyšší komando uznalo heroism našeho vojska nejpochvalnějšími slovy. Sám si připomínám scénu v hlavním stanu ruském v Mohylevě. Jednal jsem, provázen tajemníkem Klecandou, s generálem Brusilovem o formaci našeho korpusu. Generál slíbil podporovat náš plán. Přitom povstal, vzkázal srdečný pozdrav našim vojákům a dodal: „Řekněte jim, že se před nimi hluboce skláním“.
Zborov a Tarnopol otevřely nám brány ruského generálního štábu, který podle starých svých tradicí neochotně nás přijímal do své armády. Zborov a Tarnopol získaly nám také sympathie socialistických a liberálních stran ruských, vidoucích v našem hnutí nacionalistický šovinism a imperialism. Ministr Kerenskij po Zborovu odvolal svůj rozkaz, nařizující rozformování československých částí. Zborov a Tarnopol upozornily konečně na naše revoluční hnutí za hranicí a doma. Rakouská vláda a podle ní také německý tisk zamlčovaly naše hnutí. Po Zborovu to již nebylo možné. Boje u Zborova a Tarnopou se staly mravním základem pro formování našeho korpusu: tradice zborovská stala se programem našeho vojska a všech, kdo pro toto vojsko pracovali.

T. G. Masaryk (červen 1919)

Vlevo: Dobová legionářská propagační pohlednice karikující symboly habsburského mocnářství – dvouhlavou orlici a iniciály Františka Josefa I., které nosili rakouští vojáci jako znak na polních čapkách.
Vpravo: V květnu 1917 přijel do Ruska prof. T. G. Masaryk; jeho autorita významně napomohla tamnímu čsl. hnutí při jednáních s ruskou stranou.
(c) Codyprint 2011