Dolní Bezděkov

Úsek Pražské čáry v prostoru Slaný–Nová Huť pod Nižborem byl intenzivně opevňován již od roku 1936. V roce 1938 zde byla pevnostní linie zesílena dalšími 18 řopíky, situovanými většinou do 2. sledu s možností dalekých čelních paleb do předpolí nebo k uzavření lesních cest. Kromě důležitých palebných úkolů byly některé navíc určeny jako stanoviště velitelů čet bojujících v daném úseku lehkého opevnění. Bunkry byly původně číslovány dvoumístně, později se označení změnilo na trojmístné (101 až 118), aby ve vojenských mapách nedocházelo k záměnám s řopíky vybudovanými v předchozím roce. Posilové řopíky byly realizovány v rámci stavebního úseku 112 Slaný a po první vlně odstřelů v červenci 1939 se 18 realizovaných bunkrů dochovaly jen dva.

Původně zabetonovaný řopík 112/107/B1-80 v zesíleném provedení u Schoellerova dolu však byl zničen při druhé vlně odstřelů ještě za okupace, a tak z úseku 112 zůstal jediný bunkr č. 113 typu D2-zesílený na výrazném návrší nad Dolním Bezděkovem. Na levém snímku je zachycen jeho neutěšený exteriér v roce 1987, vpravo je vidět stav při zahájení rekonstrukce v roce 2000. Maskování bylo provedeno ještě před vyrubáním interiéru podle kamuflážního schématu používaného v roce 1937 (pestré ostře ohraničené skvrny). Pozdější výzkum dobových fotografií i nálezy fragmentů omítek z odstřelených bunkrů stavěných v roce 1938 prokázal, že v tomto roce došlo ke změně maskování řopíků. Namísto nátěrových barev byly stavby omítány buď hrubou barvenou cementovou omítkou, nebo byly natírány barveným cementovým pačokem, jako tomu bylo i v případě bunkrů v úseku 112 Slaný.

Vchod do bunkru byl chráněn kamennou předprsní, a proto byl skluz na vypouštění ručních granátů osazen pod nezvyklým úhlem a jeho vyústění bylo navíc zalomeno směrem do týlu. Snímky zachycují stav interiéru po vyrubání při zahájení instalace repliky výdřevy v červnu 2004. Napojení na elektřinu i další výpomoc při rekonstrukci poskytoval amatérskému muzejníkovi nezištně majitel bezděkovské hospody, nacházející se na pozemku pod řopíkem. Majitel sousedního pozemku si však začal dělat na bunkr právní nárok (pozdější geodetické zaměření paradoxně ukázalo, že zcela bezdůvodně), a tak byl muzejník po několika úspěšných sezónách nucen ukončit činnost. Veškeré vnitřní vybavení bylo odvezeno a replika vnitřní výdřevy v březnu 2006 vypálena, aby údajný nový „majitel“ nepřišel bezpracně k hotovému.

Zajímavostí bezděkovského jednostřílnového „déčka“ je jeho využití pro čelní palbu, kterou zpravidla plnily řopíky typu E. Ochranné křídlo v tomto případě chránilo střílnu proti dalekým protipalbám nepřítele z prostoru od silnice směrem na Družec. Zimní snímek názorně zachycuje umístění bezděkovského „déčka“ v terénu – jeho pozici zde prozrazuje pouze svislá hrana krycího křídla, která by v bojových podmínkách byla rozbita přírodním materiálem, zavěšeným na hácích u stropu bunkru.

Vyznačený palebný vějíř na leteckém záběru Dolního Bezděkova ilustruje palebné úkoly posilového bunkru č. 113 – uzavírat přístupovou komunikaci od Lhoty s možností postřelování otevřeného terénu v předpolí pevnostní linie, vedené údolím Kačického potoka. Vpravo je vidět záběr na bezděkovskou náves, který byl pořízen za okupace přímo od zabetonovaného řopíku č. 113. Je zde zachycena i část postřelovaného prostoru; pravá hrana palebného vějíře prochází přibližně středem snímku.