Vašata: Budu muset asi začít prvním krokem do odboje, jak to vlastně vzniklo. Upřímně řečeno, dostal jsem se k odboji jako slepý k houslím. Dne 14. března 1939 ke mně přišel můj přítel redaktor Jan Hajšman a povídá mi: „Němci
jsou už v Ostravě, musíme proti nim něco dělat, pojď se mnou.“ Namítal jsem: „Co já bych u toho mohl dělat?“ Ale Hajšman mi odpověděl významným: „To uvidíš!“ Sebral mě a šli jsme do Mikulandské ulice, a tam v čísle 13 na
Hajšmana už čekal generál Jan Bílý, kterého jsem znal z vojny jako zemského velitele v Čechách. Mluvili jsme obecně o situaci a Bílý mi řekl, že ode mne nebudou chtít nic jiného nežli hospodářské zprávy. Zdrželi jsme se v
bytě u generála asi do dvou hodin v noci. Druhý den přišli nacisti do Prahy a my jsme se od té doby denně, někdy i dvakrát denně scházeli.
Prvních čtrnáct dní u Bílého v bytě, později v ordinaci prof MUDr. Jana Lewita v Ječné ulici, kde jedna skupina, jak jsem se později dověděl, se jmenovala Obrana národa. Tato skupina vydržela v Lewitově bytě dva roky, až do
jeho zatčení. Tak jsem se bez vlastního přičinění dostal do vojenské skupiny Obrana národa. Tam jsem se hned v prvních dnech seznámil s lidmi, na jejichž přátelství a důvěru budu po celý život hrdý. Byli to podplukovník
Balabán, podplukovník Mašín, štábní kapitán Morávek, a samozřejmě především generál Bílý, který byl velitelem Obrany národa a byl zastřelen nacisty v Ruzyni za první heydrichiády.
Herben: A jakou činnost jsi v té skupině vyvíjel? Pokud já vím – a protože vím, že bys to sám neřekl – ty jsi tuto skupinu do značné míry nebo docela financoval. Stejně jako jsi financoval desítky a desítky manželek a rodin těch, kdo byli zatčeni nebo dokonce popraveni. Kolik jsi za války vydal na odbojovou činnost peněz?
Vašata: To dnes není důležité. Zpočátku byl pochopitelně chaos a šlo o to získat někoho, kdo by měl spolehlivé spojení ke gestapu. A k tomu bylo třeba peněz. Kupovali jsme například kopie výslechů našich lidí. Dostávali jsme včas varování, že ten a ten bude zítra zatčen, a mohli jsme zařídit, aby zmizel, popřípadě jsme obstarali spolehlivou cestu do zahraničí. Nebo bylo třeba koupit nové nákladní auto – desetitunu – pro ilegální vysílačku atd. No, pravda, nebylo moc lidí, kteří byli ochotni dávat peníze, a tak jsem zatím dával svoje. Ale bylo to s vědomím ředitele banky, s kterou jsem pracoval, a ten mi řekl: „Na tom nezáleží. Na několik milionů korun máte u nás úvěr k tomuto účelu.“ Byla to Česká diskontní banka a jejím ředitelem byl Ivan Petr, který brzy přistoupil do naší odbojové skupiny a přivedl s sebou Jiřího Sedmíka, bývalého osobního tajemníka ministra Edvarda Beneše v ministerstvu zahraničních věcí.
Vašata: To jsem nevozil já. To vozil Mašín mým automobilem a já jsem se o tom dověděl čirou náhodou. Mašín si ode mne občas vypůjčil Packarda a řekl, že mi ho vrátí za dva nebo za tři dny. Jednou přišel a povídá mi: „Člověče, to ti byla legrace! Zastavili provoz na Havlíčkově náměstí a esesmani kontrolovali vůz za vozem. Dva vozy přede mnou přestali – a já měl vůz plný dynamitu!“ Ptal jsem se ho, co by byl dělal, kdyby nebyli přestali s kontrolou. Na to mi odpověděl podplukovník Mašín: „No, vytáhl bych tuhle bouchačku, zastřelil bych je, vyskočil a utekl.“ Na to jsem mu řekl: „Ale zapomínáš, že na tom autu je evidenční číslo a že by gestapo snadno našlo, čí je to auto!“ Mašín jen prohodil: „Jo, milej hochu, to už je holt riziko!“
Herben: Tys mi, Jaroslave, jednou vypravoval o své podivuhodné a dobrodružné cestě do Berlína k soudu, kde byl prezidentem pověstný Thierack, pozdější nacistický ministr spravedlnosti. A kde jsi svým vlivem a svým zásahem pomohl mnoha kamarádům. To by přece stálo za to, abys o tom pověděl pár slov.
Vašata: Rád bych tě opravil. To nebyla pomoc mnoha kamarádům a také nikoli mým vlivem – ale za úplatek! Naštěstí nacisté i na vysokých místech byli úplatní. Ale napřed bych se ještě rád vrátil k tomu Semtínu. Mašín jezdil
pro třaskaviny k doktoru Manovi, který tam byl knihovníkem. Záměrně neměl s výrobou co dělat, ale s ohromnou šikovností obstarával všechny třaskaviny, kterých bylo třeba. Pokud jde o tu cestu do Berlína, to bylo tak: skupina
našich spolupracovníků, nejbližších spolupracovníků, čítala třináct lidí. Byli všichni gestapem označeni jako „R. U.“, což znamenalo „návrat nežádoucí“. Přišlo to před soud do Berlína, před první senát, jehož předsedou byl
Thierack. Nevěděl jsem si už jiné rady – byl mezi nimi také můj mladší bratr – nežli sebrat se a jet do Berlína a nějakým způsobem to dostat od Thieracka pryč. Dověděl jsem se, že procedura u berlínských soudů je stejná jako
u německých soudů u Praze, to jest, že vedoucí úředník toho oddělení připravuje předsedovi senátu každý případ a předseda že bere jeden za druhým. Tak jsem sebral jednoho pražského advokáta, jmenoval se Babáček, a vydal jsem
se do Berlína se špatnou němčinou.
Šli jsme rovnou do Thierackova oddělení, které bylo u prvním poschodí. V polovině schodů se mi ten Babáček zhroutil a povídal, že tam nemůže jít a že tam nepůjde. Šel jsem tedy sám, šel jsem k úředníkovi, který měl napsáno
na dveřích, že je přednosta oddělení, a zeptal jsem se ho, jestli je tam ten a ten spis. Znal jsem všechna čísla a pro jistotu jsem je měl napsána. Ten úředník celkem ochotně se mnou šel, ukázal mi spis a řekl mi, že to má
přednosta senátu dr. Thierack a že to přijde na řadu asi za dva nebo tři měsíce. Otevřel jsem aktovku a ukázal mu sto tisíc marek – to byl milion korun – a řekl jsem mu, že ve stejné ceně bych měl zboží, jako koňak, kávu,
čaj, různé likéry, čokoládu a cokoli by chtěl, že bych mu dal, kdyby ten případ mohl nějakým způsobem zmařit. On se roztřásl a řekl mi – pořád se přitom díval do té aktovky –, že o tom se mnou nemůže mluvit u kanceláři, ale
abych k němu přišel ve tři čtvrti na čtyři odpoledne do bytu. A dal mi svou adresu...
Myslím, že jsem v životě neměl delší den, než byl tento den u Berlíně – od půl desáté do čtyř odpoledne! Protože jsem nevěděl, jestli ten chlap bude sám, nebo tam bude mít gestapáka, který mě sebere. A já se už z Berlína
nevrátím! Naštěstí byl sám v dost velkém rozčilení a řekl, že „ta věc by se dala dělat“. Řekl mi také, že zatím prohlédl spis, ale že nemůže z obžaloby vyjmout mého bratra – tedy věc, kvůli které jsem jel do Berlína hlavně.
Zároveň mi řekl, že nemůže celý případ zmařit, ale že po dlouhém přemýšlení přišel na myšlenku přeložit všech třináct obžalovaných k nějakému jinému soudu. S tím jsem předem počítal a měl jsem smluveno u soudu u Litoměřicích,
že když případ přijde do Litoměřic, budou všichni mírně potrestáni. Nakonec jsme smluvili, že přijede do Prahy, kde ujednáme, kam soudní případ přidělí. Zatím slíbil, že spis dá Thierackovi dospodu celého stohu žalob, aby na
něj hned tak nepřišel.
Za pár dní, za pár velmi dlouhých dní pro mne, přijel ten chlapík do Prahy, ne tak, jak jsem ho poznal u Berlíně, v bílém plášti. Ale přijel u uniformě, samé zlato, samá zář... Hned na začátku rozhovoru mi řekl, že se cestou
do Prahy zastavil u Drážďanech a že by celý případ přeložil do Drážďan, kde by byl nejvyšší trest deset let vězení. To že mi může zaručit. A teď se mě zeptal, jak bych mu to zboží, které také chtěl napřed vidět, jak bych mu to
doručil do Berlína. Viděl jsem, že je pro tuto věc nadšen, a řekl jsem mu, že bych zboží samozřejmě do Berlína dostat nemohl. Ale hned jsem mu dal tip: „Sežeňte si nějaké SS nákladní auto, přijeďte si pro to, nebo tím někoho
pověřte. My zboží naložíme na auto – a co s tím bude dál, to už bude vaše věc. Ale! Prosím vás, moc se s tím nechlubte, moc ten koňak nerozdávejte nebo neprodávejte, aby to neprasklo!“ On mi slíbil, že si to nechá všechno pro
sebe, protože až válka skončí, bude o toto zboží stejně velká nouze a teprve pak že to výhodně prodá... A tak skutečně přijeli dva esesmani s nákladním autem, zboží si odvezli.
Ale ten chlapík přijel asi za čtrnáct dní znovu do Prahy, aby mi oznámil, že zboží v pořádku dostal, že už případ přeložil k soudu do Drážďan. A chtěl ještě ode mne dámskou kabelku pro svou ženu. Bylo mi to trochu směšné, ale
za dva dny jsem mu sehnal pěknou dámskou kabelku. Skutečně asi za tři týdny jsme se dověděli od advokátů, že případ byl jako „méně významný“ přeložen do Drážďan a že všichni obžalovaní byli už do Drážďan odtransportováni.
Spisy také dostaly nové desky bez poznámky gestapa „R. U.“. V Drážďanech dostalo všech třináct obžalovaných hned povolení k návštěvě svých příbuzných. Považoval jsem to za velký úspěch, ale dokud nebyl rozsudek, pořád jsem
se bál. Abych to zkrátil: do Drážďan jsme několikrát jeli se ženami těch vězňů, vždycky jsme tam samozřejmě přivezli spoustu jídla. Zkrátka dopadlo to tak, že nejvyšší trest dostal Ladislav Nikendey, dostal patnáct let
káznice, a můj bratr dostal dva roky vězení.
Vašata: Já jsem nebyl zapleten do atentátu, ale zapletl jsem se do toho před atentátem. Když přišli nějací parašutisté do středních Čech, tak vždycky jeden z nich přišel do Prahy s heslem, které jsme měli smluveno s Londýnem.
Dostal ode mne oblečení pro dva nebo tři muže, dostal potravinové lístky a protektorátní peníze. Krom toho jsme potřebovali pro parašutisty nějaké protektorátní legitimace, a to jsem měl zas kamarády na české policii a ti mi
legitimace opatřili. Tak se také jednou stalo, že ti hoši, kteří přišli na Heydricha, což jsem já nevěděl, přišli ke mně a řekli, že nemají kde spát. Tak jsem je nechal spát – ale řekl jsem jim, že ne déle než čtyři pět dní –
za varhanami ve Smetanově síni v Reprezentačním domě. Ale prosil jsem je, aby nekouřili, protože tam chodí v noci kontrola, osvětlovači, správce, noční hlídač atd. A dal jsem jim klíč od Reprezentačního domu z Pařížské ulice.
Toho vchodu se málo užívalo, tak jsem jim dal klíč nejen od vchodu, ale také od zdviže. A prosil jsem je znovu, aby nekouřili.
Třetí den, co tam byli, přijde ke mně do bytu v noci osvětlovač pan Tejček a říká: „Pane šéf, máme za varhanami nějaké chlapy, kteří tvrdí, že jsou tam s vaším povolením. Ale já vás chci upozornit na to, že je to hrozně
nebezpečná věc.“ Samozřejmě jsem zbledl a prosil jsem pana Tejčka, aby o tom nikomu nic neřekl, což mi Tejček sice slíbil, ale hned prohlásil, že to musí hlásit panu Mildorfovi. To byl obecní zaměstnanec, správce
Reprezentačního domu. Byl to Němec, ale slušný člověk. Bývalý sociální demokrat, nikdy jsem s ním jako nájemce neměl žádných potíží. Tohle však byla věc, v které jsem se bál mu věřit. Prosil jsem Tejčka, pak jsem se oblékl
a šel jsem za ním do bytu, abych prosil paní Tejčkovou, aby ona přemluvila svého muže atd. Oba Tejčkovi mi slíbili, že zachovají mlčenlivost, ale že ti hoši za varhanami musí do rána pryč. Tejček se bránil dlouho, že prý
musí tu věc hlásit, protože není vyloučeno, že také pan Mildorf půjde na obchůzku, anebo náš noční hlídač že to bude Mildorfovi hlásit. A že by v takovém případě on, Tejček, přišel o místo. Nakonec jsem mu řekl: „Pane Tejčku,
vás by to stálo nepříjemnosti nebo místo – ale mne by to mohlo stát krk!“
Herben: Opakuji pro přesnost, že to bylo ještě před atentátem.
Vašata: Ano, před atentátem. A jeden z nich, jak jsem si živě zapamatoval, se jmenoval Valčík. Potřeboval oblek. Tak jsem mu dal svůj hnědý oblek s proužkem, dosti nápadný. Samozřejmě, že jsem z něho vypáral firmu krejčího pana Havlíka, svoje jméno atd. Ty šaty byly na Valčíka jako ulité. Požádal jsem svého příbuzného pana Josefa Kasala, který byl ředitelem Anglobanky v Pardubicích, aby pro ty parašutisty v Pardubicích něco našel. Pro všechny čtyři našel místo u kolegy Košťála, majitele hotelu Veselka.
Herben: Košťál byl zeť ministra Františka Udržala.
Vašata: Ano, a švagr doktora Kaňkovského, o kterém bych rád také někdy něco řekl. Všechno u Košťálů v hotelu Veselka šlo dobře a já nevím, kdo to potom prozradil. Myslím, že to byl parašutista Čurda, který je nakonec zradil všechny, a Košťál byl pak pro přechovávání parašutistů popraven. To je smutné na této parašutistické epizodě. Ale abych se vrátil k tomu svému hnědému obleku s proužkem. Když nakonec Němci všechny ty parašutisty zabili, zastřelili Valčíka v těch mých proužkovaných šatech. A naneštěstí ty šaty byly vystaveny ve výkladní skříni firmy Rolný, což bylo hned vedle mé restaurace na Václavském náměstí. A já jsem se chodil třikrát za den dívat, jestli tam ty šaty ještě jsou. Byla u toho výzva, aby kdokoli pozná šaty nebo zná toho, kdo je nosil, aby to hned oznámil na gestapu nebo na české policii...
Herben: A odměna byla, myslím, vysoká.
Vašata: Jestli se pamatuji, bylo to sto tisíc. Rád bych dnes řekl a pro budoucnost zachoval a rád bych i poděkoval všem svým zaměstnancům: v té době jsem měl šest set spolupracovníků. Pravděpodobně všichni, nebo aspoň podstatná část z nich, viděli ty šaty na mně. Trnul jsem, aby se nenašla nějaká krysa, která by mohla být zlákána odměnou sto tisíc korun a která by mě udala. A bál jsem se i toho, aby lidé v dobré vůli o tom nemluvili, až by se jejich řeči dostaly k nepovolaným uším. Také svého krejčího pana Havlíka jsem se bál, protože ten ty šaty určitě poznal na první pohled. Ke chvále svých bývalých zaměstnanců bych chtěl říci, že nikdo z nich (i když se mi zdálo, když jsem některé z nich potkal, že mají smutek v očích), že nikdo z nich neměl nápad jít a udat mě. To bych rád zdůraznil, protože tak, jak se chovalo šest set mých zaměstnanců, tak se v podstatě na 99 % choval celý národ.
Herben: Skutečnost, že tě nikdo nezradil, je jistě povznášející...
Vašata: Máš pravdu. Ale to mi připomíná ještě jednu historku, která se udála až po válce, když se prezident Beneš vrátil do Prahy. Mně se dostalo za moji činnost za války nejvyššího vyznamenání. Dne 27. května 1945 byl u nás
v Reprezentačním domě a na zemském výboru, jehož jsem byl členem, ohromný poprask. Protože asi desetkrát volali z Hradu Vašatu a pořád chtěli vědět, jestli budu večer doma, to jest v Reprezentačním domě, kde jsem bydlel.
Ujistil jsem je, že budu doma, a tu mi jeden úředník řekl, že večer přijede do Reprezentačního domu pan prezident. Nevěděl jsem, jestli na recepci nebo na koncert, ale samozřejmě jsem čekal hodinu před prezidentovým příjezdem,
oblečený do smokingu, abych pana prezidenta uvítal při jeho první návštěvě Reprezentačního domu. Byl jsem ovšem nesmírně překvapen – a třásla se mi kolena –, když prezident řekl: „Já k vám přicházím dneska, abych vám poděkoval
za vaši činnost za války... Máte zde nějakou místnost, kde bychom si mohli soukromě pohovořit?“ Řekl jsem panu prezidentovi, že tu bydlím, a on přijal moje pozvání k nám do bytu. Musím se přiznat, že po celou cestu ve výtahu i
na schodech se mi třásla kolena rozčilením.
„Já přicházím, abych vám poděkoval za vaši činnost za války,“ zahájil prezident rozhovor u nás v bytě. Byl jsem překvapen. A řekl jsem panu prezidentovi, aby mi za nic neděkoval, a to proto, že nikdy v budoucnosti bych něco
podobného nedělal. Že jsem se do odboje dostal jako řadový voják, a pokud na mou hlavu později, po atentátu na Heydricha, spadly jiné funkce, že jsem je vykonával jako povinnost. Pan prezident mě přerušil otázkou, proč že bych
to už nikdy nedělal. Odpověděl jsem mu podle pravdy: „Protože jsem zažil strašně moc strachu!“ Pan prezident se dal do smíchu a řekl mi: „Tak já se vám na revanš přiznám, že jsem při bombardování Londýna – ač jsme bydleli
patnáct mil od Londýna v Putney – zažil také moc strachu. Ale vy jste první občan, který se mi přiznává, že měl za okupace strach. Setkal jsem se s mnohými, kteří mi řekli, že chodili na gestapo jako domů.“ Na to jsem řekl
prezidentovi – už jsem se vzchopil a už se mi kolena netřásla – velmi důrazně: „Pane prezidente, těm se vyhýbejte!“
Prezident mi pak řekl: „Já mám pro vás překvapení. Všechna vyznamenání z mého rozkazu uděluje ministr národní obrany, ale vám bych je rád připjal osobně. A proto vás zvu, abyste přišel do mé kanceláře a tam vyznamenání z mých
rukou přijal.“ Odpověděl jsem: „Pane prezidente, v tom vám nemohu vyhovět, protože všechna ta vyznamenání patří jen těm, kteří v bojích s nacismem padli.“ Na to prezident řekl: „Ale málo lidí se za doby okupace chovalo tak
statečně, jako jste se choval vy. Slyším, že bylo mnoho zrádců.“ V tom okamžiku dostal náš rozhovor dramatický spád. Na jeho poznámku o zrádcích jsem reagoval slovy: „Pane prezidente, nebylo zrádců v českém národě. Národ
jako celek se choval znamenitě. A pokud byli nějací zrádci, tak je to tak nepatrný počet, že se to nedá percentuálně ani vyjádřit.“ „To je dobrý nápad,“ opáčil Beneš, „vyjádřete to percentuálně.“ Vtom jsem se ukvapil a řekl
jsem: „Pane prezidente, jestli byla dvě procenta zrádců, tak to bylo moc.“ Ale hned jsem se opravil a dodal jsem: „Ale ani to není možné, maximálně jedno procento, pokud se to vůbec percentuálně dá vyjádřit. Já vám to řeknu
jednoduše: kdykoli jsem kohokoli potřeboval a neměl jsem po ruce nikoho ze svých spolupracovníků, koho jsem zastavil na ulici a mluvil česky, hned jsem ho pověřil nějakým úkolem. Některý mi řekl, abych se nezlobil, ale že to
nemůže dělat, protože má několik dětí a ženu a bojí se. Anebo ten úkol přijal a vůbec se neptal proč a jak. Prostě národ se choval znamenitě.“
Protože prezident vyslovil ještě nějaké pochybnosti, řekl jsem mu: „Národ se choval znamenitě až do 27. dubna letošního roku, do roku 1945.“ Prezident se zeptal, proč vyslovuji právě toto datum. Na to jsem mu odpověděl:
„Protože 27. dubna se začali do odboje tlačit komunisté. V té době skuteční odbojoví pracovníci věděli, že odboje už není třeba a přestávali pracovat. A teprve tehdy začali komunisté dělat odboj!“ Vida Benešovo překvapení,
řekl jsem ještě, že ovšem se komunisté začali tlačit do odboje už roku 1939 a že generál Bílý mi řekl, že s nimi musí udržovat styk, protože jednak jsou komunisté schopni každé zrady a jednak popřípadě z takové zrady politicky
těží. Já osobně musím říci, že jsem se za celé čtyři roky své odbojové činnosti se žádným komunistou, natož s komunistickým odbojářem nesetkal.
Prezident byl překvapen, když jsem mu přiznal, že bych odboj už nikdy nedělal, protože jsem se moc bál. Využil jsem toho k tomu, abych mu řekl: „Pane prezidente, když myslíte, že bylo moc zrádců a že národ byl zkažený, je mi
z toho jasné, že jste špatně informován. A hned mám pro to vysvětlení. Myslím, že jste buď obklopen lidmi, kteří s vámi přišli z Londýna, nebo přišli z koncentráků. Ti lidé o tom, jak se národ choval doma, vůbec nic nevědí.“
Do této řeči mi skočil Jaromír Smutný a řekl dosti byrokraticko–arogantním tónem: „Pane Vašata, upozorňuji vás, že mluvíte s prezidentem republiky.“ Na to jsem odpověděl: „Pane doktore, já vás překvapím svou inteligencí, ačkoli
jsem pouhý hostinský. Vy zřejmě myslíte, že považuji doktora Beneše za advokáta ve Slaném. Budete se divit, já vím bezpečně a přesně, že je prezident republiky.“ To rozesmálo paní Benešovou i prezidenta a paní Benešová mi
řekla: „Pan Smutný není doktor. Když ho chcete titulovat, tak jeho poslední titul je velvyslanec.“ Prezident se mě ptal na různé společné známé a konečně mi řekl: „Já vám musím poděkovat u neposlední řadě za to, že jste
zachránil život mému bratru Vojtovi.“ Odpověděl jsem jen, že to bylo u rámci situace, a prezident k tomu dodal: „Já vím, že šel cestou, kterou šlo mnoho jiných lidí, ale já mám dnes příležitost, abych vám za to poděkoval.“
Asi po půl hodině se prezident omluvil, že má ještě povinnost jít na koncert, a dodal: „Ale já bych si s vámi o domácím odboji rád pohovořil, protože vy máte docela jiné názory než lidé, kteří mě doposud informovali.“
Odpověděl jsem: „Pane prezidente, snad je to proto, že s vámi mluvím jako člověk nezávislý, který od vás nikdy nebude nic chtít. Jestliže vás někdo informuje, že ministerský rada ten a ten byl zrádce, tak se asi chce dostat
na jeho místo. A jestliže ten rada tvrdí, že vrchní rada nebo prezidiální šéf nebo sekční šéf byli zrádci, pak asi chce být sekčním šéfem. A já vás ujišťuji, že od vás pro sebe nikdy nic nebudu chtít. Jsem nezávislý občan
– naštěstí svobodné, demokratické Československé republiky. A to je pro mne dost.“ Prezident se usmál a opakoval, že by si se mnou o tom rád někdy pohovořil, a zeptal se rovnou, kdy mám čas. „Pane prezidente,“ odpověděl
jsem, „jako prostý občan pro prezidenta republiky mám čas stejně ve čtyři ráno jako ve tři odpoledne – prostě kdykoliv. Když mě váš tajemník zavolá, za čtvrt hodiny jsem na Hradě k vaší dispozici.“
Herben: A jestlipak tě pan prezident na tento rozhovor někdy pozval?
Vašata: Prakticky nikdy. Nauštívil jsem pana prezidenta čtyřikrát nebo pětkrát ve věci našeho spolupracovníka z Obrany národa Peťury, kterého sovětská armáda odvlekla do SSSR, a já jsem se pokoušel přes prezidentovu Kancelář
i osobními intervencemi u pana prezidenta, aby se o Peťuru postaral, ale nakonec mi Jan Masaryk, kterého jsem také prosil o pomoc, řekl: „Dej mi s tím už pokoj – my od Sovětů nedostaneme ani odpověď!“ Také jsem byl u prezidenta
třikrát nebo čtyřikrát ve funkci člena zemského národního výboru, kde jsme se mu šli představit jako zemská vláda. Pan prezident si mě nechal vždy až na konec a říkával: „My si, pane Vašata, máme ještě o něčem pohovořit.“
Já jsem vždycky opakoval, že jsem kdykoli k dispozici, ale když se to stalo naposled u červenci 1947, bylo mi už jasné, že prezident nechce o domácím odboji hovořit a že to hlavně nechce jeho okolí.
Když mi to tehdy opakoval, v tom červenci 1947, odpověděl jsem mu přímo: „Pane prezidente, já myslím, že o ničem už hovořit nebudeme. Protože vám se to, co já vám říkám, nelíbí. Jinak byste si mě byl už dávno zavolal a mohli
jsme o tom v klidu hovořit.“ Byl bych rád řekl prezidentovi například, jak znamenitě se choval prof. MUDr. Jan Lewit. To, že odbojová skupina Obrana národa vydržela po dva roky v jeho ordinaci, a to za vydatné pomoci jeho
spolupracovnic sestry Luisy a sestry Anežky, to samo byl div. Například generál Bílý bydlel půl roku v Anežčině bytě a Anežka bydlela v ordinaci dr. Lewita. Ale to, že dvakrát denně se tam mohl výbor Obrany národa sejít,
jednou dopoledne, jednou večer, to samo ukazuje, jak statečně se dr. Lewit choval.
Také bych byl rád prezidentovi řekl, jak statečně se chovaly naše ženy, české ženy. Jen tak namátkou vzpomínám několika jmen těch, které ochotně přebíraly práci někoho, kdo padl do spárů gestapa nebo musel odejít do zahraničí:
Mařenka Hajšmanová, Anička Zeltnerová, Ludmila Nikendeyová, její sestra Hanica, paní Mašínová, paní Truhlářová, Luisa Snížková, Anežka z ordinace dr. Lewita, paní Maruška Pražanová z Poličky, paní Anička Nováková, žena letce
Františka Nováka, a konečně moje žena Linda. Dvakrát mě úplatky vysvobodila z gestapa, když jsem byl podvakrát zatčen. A když šlo s parašutisty do tuhého, jen se ptala: „Zabijí také naše děti, kdyby to prasklo? Nebo kdyby nás
někdo zradil?“ – Mnozí naši kamarádi padli, byli popraveni, při zatýkání zastřeleni nebo při výslechu utlučeni, ale NIKDO NEZRADIL. Čest jejich památce!
Herben: Ty ses v roce myslím 1946 v procesu proti protektorátní vládě přihlásil dobrovolně jako svědek ve prospěch předposledního ministerského předsedy dr. Jaroslava Krejčího. Z toho soudím, že jsi s protektorátní vládou měl nějaké styky a že jsi o její činnosti něco věděl.
Vašata: Krejčí se stal ministerským předsedou po generálu Eliášovi a ještě za jeho vedení vláda něco znamenala. Já jsem měl s protektorátní vládou styky prakticky od roku 1939 nebo 1940, to už přesně nevím. Také ovšem s
generálem Eliášem. Eliáš se dopustil jedné chyby: já jsem mu nesl právě od toho Peťury, o kterém jsem mluvil, falešný slovenský pas, na který měl Eliáš odjet do ciziny. A protože spojka, která měla přijít a vyřídit Eliášovi,
že mu někdo přinese pas s takovým a takovým heslem, se někde zdržela, přišel jsem k Eliášovi na Hanspaulku do vily bez ohlášení. Odevzdal jsem mu ten pas, on se na něj podíval a vyzval mě, abych se posadil. Sám odešel do
vedlejší místnosti. Když to trvalo asi pět nebo sedm minut, tak se mi to zdálo podezřelé – a jednoduše jsem utekl.
O dva dny později jsem se dověděl, že Eliáš to považoval za provokaci, a proto zavolal gestapo. Později mi přišel Eliáš sám poděkovat a řekl mi: „Děkuji ti za to, žes měl tak výborný nápad a že jsi utekl! Já jsem se teprve
potom odpoledne dověděl, že má někdo přijít s heslem, s kterým ty jsi přišel dopoledne. Prosím tě, nezlob se na mne a nevykládej si to jako zlý úmysl proti sobě.“ I Eliáš i Krejčí se jako předsedové vlády chovali výborně.
To mohu říci také o všech členech protektorátní vlády – ovšem s výjimkou Emanuela Moravce. Na toho mám osobně také špatné vzpomínky, ale to sem konečně nepatří. Rád bych konstatoval, že kdykoli jsem se prostřednictvím
Eliáše nebo Krejčího obrátil na některého člena protektorátní vlády, aniž jsem musel moc vysvětlovat, ochotně mi dali všechny informace, které jsem ovšem posílal do Londýna. Dávali je nezištně, dávali je s vědomím
velkého rizika. Zkrátka: byl bych rád, kdybych byl mohl říci panu prezidentovi, že protektorátní vláda se chovala znamenitě. Nakonec bych chtěl říci, co říkám už od roku 1948, že vláda protektorátu se vůči okupantům v
okupované zemi chovala daleko statečněji, nežli se chovala většina členů takzvané vlády Národní fronty v takzvaně nezávislém státě mezi rokem 1945 až 1948 vůči Velkému spojenci a bratru, vůči Sovětskému svazu.