Již několik dní před bitvou u Zborova bylo na našem obvazišti rušno, zejména v noci, kdy nám donášeli vojáky, kteří byli zraněni při zákopnické práci. V den zborovské bitvy jsem pracoval s kolegy Bieblem a Měšťanem v Cecové, na pravém křídle naší brigády, které tvořily 1. pluk a I. prapor 3. pluku; práce byla od rána do večera. Jedni z prvních byli raněni bratři Husák a Syrový; granát, který padl u jejich krytu, je vyřadil ještě před útokem brigády. Lehce raněné jsme ošetřovali pod přístřeškem na dvoře, těžce raněné jsme obvazovali v chalupě u silnice, v níž byla naše ošetřovna v jedné světnici.
Naši vojáci přivedli také několik zajatců. Mezi nimi byl dělostřelec Sojka, který u nás hned zůstal, medik Chudáček, který nám několik dní pomáhal, dále nadporučík Vrtal, který za dva dny odjel do zápolí a jeden „Oberarzt“, německy mluvící Žid, kterého jsem poslal do zápolí hned po rozmluvě, v níž jsem mu vysvětlil, že by mu práce mezi námi nebyla příjemná. Byli jsme hrdí na to, že my, čeští lékaři, dovedeme ošetřit své raněné bratry sami, bez cizí pomoci.
Vzpomínám na pohřeb bratří v Cecové. Vrátil jsem se právě ze zákopů do Cecové, když náš vojenský kněz, bratr Němeček, začal pravoslavné církevní obřady. V prostranném hrobě ležela těla našich mrtvých hrdinů, jedno vedle druhého, klidně, usmířeně... Zazpívali jsme jim naši národní hymnu a mohylu jsme zasypali.
(Vzpomínka MUDr. Vladimíra Haeringa z roku 1937)