Poprava italského legionáře Bedřicha Havleny

Při ofenzívě na Piavě v červnu 1918 stála 16. střel. divize v zákopech u S. Dona di Piave. Velitelem jejím byl až do 18. června r. 1918 podmaršálek Exc. August Urbaňski, muž přísný, ale spravedlivý a všeobecně vážený, který proto, že veliteli XXIII. sboru Csicsericsovi v. Balcsány poctivě prohlásil, že pozice na Dolní Piavě nedá se udržet a že své mužstvo na jatky nepovede, byl dne 19. června 1918 poslán do Št. Hradce. Prozatímní velení po něm převzal generálmajor Friedrich v. Weisz.
Dne 21. června 1918 po 9. hodině ranní byl jsem velitelstvím 46. divize telefonicky zavolán, abych jako katolický kněz poskytl duchovní útěchu legionáři čsl. brigády Bedřichu Havlenovi. Odebral jsem se ihned na stanoviště 46. střel. divize, které bylo mezi vesničkou Bortolotto a obcí Davanzo, blíže Gnes. Tam jsou o samotě dva neb tři domy a v jednom z nich – a to v tom, který stojí u samé silnice – zasedal divizní soud. Před vchodem stáli dva polní četníci s puškami a nasazenými bodáky. Na moji otázku, kde jest ten italský legionář, řekl mi četník, že uvnitř, kde se s ním právě koná hlavní líčení. Vstoupil jsem tedy do světnice právě ve chvíli, kdy Bedřichu Havlenovi byl předčítán rozsudek soudu. Bedřich Havlena byl muž vysoké postavy, as 30letý, jeho obličej a krk byl od komárů tak poštípaný, že vypadal jako opuchlý; ruce měl silnými provazy (oprátkou) na zádech svázané.

Když byl rozsudek přečten, řekl podplukovník 16. stř. pl. Jan Slupski k Havlenovi: „Zde jest p. divizní farář, chcete-li, můžete s ním mluviti“; a hned nám také k rozmluvě nabídl svůj pokoj. Tuto nabídku jsem odmítl a řekl jsem, že s odsouzeným půjdu tam, kde dříve byl držen. Bylo mi sděleno, že byl v chlévě, který se nalézal za domem. Šli jsme tedy do chléva. Oni dva četníci doprovázeli nás až k chlévu a zůstali tam na stráži. U chléva dveří nebylo, byl úplně prázdný, jen v levém zadním koutě ležela rozbitá bedna, na niž Havlena usedl a já posadil se vedle něho. Vyptával jsem se ho nejprve na jeho rodinné poměry, odkud a čím je, má-li rodiče a sourozence a jak se na tato místa dostal.
Na tyto otázky vypravoval mi Havlena, že je synem hajného na panství knížete Švarcenberka v Nové Lhotě u Čáslavi, že vystudoval celé gymnasium v Čáslavi, a poněvadž rodiče jeho neměli dosti prostředků na jeho vyšší studia, věnoval se po maturitě berní službě; působil v Nymburku a posledně jako berní asistent v Žamberku. V roce 1914 byl odveden k c. k. pěš. pl. 98 a jako jednoroční dobrovolník – desátník upadl s celou setninou, jejímžto velitelem byl rodilý Němec, na Monte Michele u Gorice (28. listopadu 1915) do italského zajetí. V zajateckém táboře v Itálii tvořila se československá legie a Havlena byl jedním z prvních, jenž do ní vstoupil a stal se pokladníkem.
Před zahájením rakouské ofenzívy na Piavě v červnu 1918 zdržoval se Bedřich Havlena ještě s jinými legionáři v blízkosti rakouských zákopů, zvlášť v úseku, kde se nalézal 98. pěší pluk, a konal na frontě službu propagační. Pravil, že docházel téměř po tři týdny do rakouských zákopů a vybízel tam své krajany, aby odhodili zbraně a přešli na stranu italskou, že však čeští vojáci nereagovali na jeho nabídku z obavy o život, což dávali najevo tím, že ukazovali na krk, tím naznačujíce, že by byli oběšeni.
Bezprostředně před ofenzívou byl Havlena opět se svými druhy z italské legie přivezen automobily k rakouským zákopům, aby ještě v poslední chvíli vyvinuli zvlášť pronikavou agitaci. Bylo jim slíbeno, že v okamžiku, kdy ofenzíva začne a rakouské vojsko bude postupovat, že budou italské automobily zase připraveny, aby je do bezpečí zavezly. Když však ofenzíva začala, italský automobil nepřijel. Rakouské vojsko počalo postupovati a Havlena nemoha se již nazad dostat, skočil do Piavy, kde se pak poblíže S. Dona di Piave po tři dny skrýval, až byl vojíny stř. pl. 13 zpozorován, poněvadž byl svou italskou uniformou nápadný; byl chycen a přiveden jako zajatec k 46. střel. divizi.
Když vše vypověděl, tázal jsem se ho, má-li nějaké přání. Řekl, že si přeje, abych neoznamoval jeho rodičům, že byl popraven, poněvadž by tím byli nesmírně rozrušeni a považovali by takovou smrt svého syna za velikou hanbu, neboť, dodal, „jsou již staří a tomu nerozumějí“. Mimo to mne žádal, abych o jeho smrti vyrozuměl jeho švagra Antonína Pokorného, úředníka severozápadní dráhy v Mělníku, aby mu z jeho civilní gáže již žádných peněz neposílali – posílali totiž za ním do zajetí 50 K měsíčně. V té věci jsem Havlenovi radil, že by bylo lépe, kdyby on sám švagrovi onu zprávu napsal. Havlena se rozhodl, že tedy sám švagrovi lístek napíše.
Zavolal jsem ihned jednoho z četníků, kteří před chlévem na stráži stáli, a řekl jsem mu, aby Havlenovi z rukou provazy sňal. Četník (národnosti polské) tak ihned učinil a Havlena napsal na poštovním lístku, který jsem mu podal, svému švagrovi, aby mu peněz neposílali, připojil pozdrav a zakončil slovem „Na zdar!“ Lístek jsem vzal k sobě s ujištěním, že se o jeho odeslání postarám. Na další moji otázku, přál-li by si něco jísti (blížilo se již poledne), Havlena podotkl, že sice hlad má, poněvadž tři dni nic v ústech neměl, ale že si již jídla nepřeje a prosí jen o trochu vody. Vyšel jsem před chlév a rozhlížel, se, spatřím-li někoho, kdo by Havlenovi sklenici vody přinesl. Spatřil jsem podintendanta Neugebauera, zavolal jsem na něho a požádal ho, aby přinesl sklenici vody, což on ochotně učinil. Havlena naráz sklenici vody vypil, načež jmenovaný podintendant odběhl a přinesl Havlenovi ještě sklenici červeného vína.
Za dalšího čekání rozmlouval jsem s Havlenou opět o věcech duchovních a pak i o otázkách politických. Havlena mimo jiné se vyjádřil, že se smrti nebojí, že jeho smrt nebude marná, neboť jistě do konce roku Rakousko se rozpadne a Čechy budou svobodné; zmínil se totiž, že se zúčastnil sjezdu legionářů v Padule a jinde, kde se o těch věcech rokovalo, a že konec Rakouska lze „s matematickou jistotou očekávat“. Tak jsme rozmlouvali až do chvíle, když členové divizního soudu přišli ku chlévu a Havlenovi oznámili, že divizionář generálmajor von Weisz rozsudek divizního soudu potvrdil a že rozsudek bude nyní vykonán. Na otázku soudu, je-li Havlena na smrt připraven, odpověděl pevným hlasem: „Ano!“ Potom vyšel odsouzenec po boku divizního faráře z chléva, a střežen jsa četníky a vojíny od štábní setniny, ubíral se k popravišti. Divizní soud stanul blíže místa popravy.
U šibenice, která byla na telegrafní tyči primitivně zhotovena, čekal strážmistr 15. drag. pl., 4. švadrona, jakýs Němec od Vídeňského Nového Města jako kat, a u něho byli dva dragouni jako pomocníci. Na silnici a na poli přihlížel velký zástup vojínů. Havlena přistoupil zcela klidně k šibenici, postavil se na prázdnou bedničku od šrapnelů, sám si ovázal provaz kolem krku, odkopl bedničku a zůstal viset. Vtom však šibeniční ráhno pod tíhou těla Havlenova povolilo a Havlena spadl do příkopu. Než ihned vstal a oprátku si uvolnil. Soudní komise nato nařídila, aby Havlena byl odveden zpět do chléva, což se také stalo.
Setník auditor Koller (Němec-Vídeňák) oznámil ihned telefonicky celý případ divizionáři von Weiszovi, který dlel toho času s oddělením gen. štábu v zákopech u Musile, a zároveň ho žádal o rozkaz, co se má s Bedřichem Havlenou nyní státi. Setník Koller projevil názor, že by již (analogicky podle civilního práva trestního) od nového trestního výkonu mělo být upuštěno, jelikož rozsudek na Havlenovi byl vlastně vykonán (liteře zákona bylo zadost učiněno) a odsouzenec jen mimořádným způsobem naživu zůstal. Avšak předseda divizního soudu rytmistr von Fröhlich (od drag. pl. 15, 4. švadrona), když telefonický rozhovor setníka Kollera s velitelem 46. divize zaslechl, zle se na setníka-auditora (Kollera) obořil, proč případ divizionáři hlásil, a spojiv se sám telefonicky s divizionářem‚ počal vyjednávati. Potom divizionář nařídil, aby trest smrti byl vykonán.
Hlasitý rozhovor mezi rytmistrem Fröhlichem a setníkem Kollerem v kanceláři divizního soudu vedený zaléhal až do chléva, kde jsem zase s Havlenou prodléval. Vyšel jsem tudíž z chléva až k oknu kanceláře, které bylo otevřené, abych o dalším osudu Havlenově něčeho se dověděl.
Když jsem se opět k Havlenovi vrátil, pravil tento ke mně: „Šibenice musí být hotova – zatloukání hřebů není již slyšeti, proč mne tedy nepověsí?“ Nato jsem odvětil: „Snad dostanete milost“, ale Havlena vyjádřil se odmítavě, že žádné milosti si nepřeje, poněvadž v nejpříznivějším případě byl by poslán do rakouských zákopů a odtamtud snad jako mrzák domů by se navrátil. Těšil jsem jej, jak jsem jen mohl, a prostředky, jež náboženská víra podává, snažil jsem se ho posilniti a povzbuditi k naději, že snad život jeho bude přece ještě zachován. Havlena měl v kapse koženou peněženku a v ní jednu papírovou rakouskou desetikorunu a požádal mne, abych tuto desetikorunu dal některému vojákovi; řekl jsem mu, aby to věnoval na zakoupení cigaret pro raněné v polní nemocnici. Havlena k tomu svolil a já jsem později přání jeho také vyplnil. Peněženku samu, jež byla roztrhaná a promočená, odhodil Havlena v chlévě do kouta.
Asi o půl třetí hodině odpoledne přišla soudní komise opět do chléva a oznámila Havlenovi, že trest smrti bude na něm vykonán. Tu chystaje se k odchodu, podal mi na rozloučenou ruku a žádal mne, abych jeho rodině ještě poslední pozdrav vyřídil. Zcela klidný, nejevě nejmenšího rozčilení nebo strachu, jako opravdový hrdina vyšel Havlena z chléva a kráčel v průvodu několika vojínů štábní setniny a polních četníků a členů soudní komise, maje opět po boku divizního faráře.
Když došel až k šibenici, zavěsil se oběma rukama (které zůstaly zcela volné od oné chvíle, kdy mu z nich provazy byly sňaty, aby mohl napsati příbuzným lístek, čehož si kupodivu později nikdo nepovšimnul) na ráhno, aby vyzkoušel, je-li šibenice dobře připravena. „Dobré je to“, pravil, „ale příliš nízké – moje nohy by dosahovaly až k zemi, takže bych se nemohl udusiti“. Žádal tedy, aby mu pod nohama byl vykopán důlek, což také pomocníci katovi učinili.
Nato Havlena vystoupil na prázdnou bedničku od šrapnelů, ovinul si sám kolem krku oprátku a zkoušel, zdali oprátka na krku dobře přiléhá, a žádal mezitím katy, aby bedničku podtrhli, až jim řekne. Najednou zvolal: „Podtrhněte!“ Stalo se. Přítomní žasli nad takovou chladnokrevností. Havlena napjal nohy, přitáhl k nim obě ruce, jako by se stavěl do pozoru, a ani dost málo sebou nepohnul. U skonávajícího Havleny předříkával divizní farář modlitby umírajících. Asi za tři minuty vyšla Havlenovi z úst a nosu bílá pěna. Byly právě tři hodiny odpoledne. Poněvadž žádný vojenský lékař nebyl popravě přítomen, ohledal divizní farář tepnu Havlenovu, a seznav, že je mrtev, vyzval přítomné vojsko, které se k tomuto smutnému a hroznému divadlu ve velikém počtu sešlo, k modlitbě za duši zemřelého a modlil se s nimi polsky třikrát „Otčenáš“. Mrtvola Havlenova zůstala na šibenici až do sedmé hodiny večerní, kdy byla štábní setninou 46. střel. divize (velitel setniny byl nadpor. Jan Kramarski od stř. pl. č. 16) sňata a poblíž místa popravy na poli vedle hrobu nějakého neznámého vojína pohřbena.

(Podle sdělení Františka Poláka, býv. faráře c. k. pěšího pluku 287)