Drnov
Opevňování ve středních Čechách bylo zahájeno v srpnu 1936 v padesátikilometrovém oblouku od obce Vepřek na Vltavě po Novou Huť pod Nižborem na Berounce. Bylo zde realizováno 77 bunkrů, které historici později označili jako lehké objekty vz. 36; šlo o nejjednodušší stavby novodobých čs. fortifikací s čelními palbami. Interiér těchto bunkrů tvořila jediná místnost se dvěma (typy A, B) nebo třemi střílnami (typ C). Objekty byly z větší části zapuštěné do země a stavěly se na svazích přivrácených k předpokládanému postupu nepřítele. To jim sice zaručovalo daleký rozhled a výstřel, ale nikoliv velkou ochranu před nepřátelským dělostřelectvem.
Jediné vnitřní vybavení tvořily posuvné oponky pro uzavření střílen a jednoduché střelecké stoly pro umístění kulometů na běžných polních lafetách. Vstupní otvor byl uzavírán posuvnými silnostěnnými dvířky. „Šestatřicítky“ byly stavěny většinou v řídkých liniích, kde rozestupy objektů byly 600–800 metrů; palebné vějíře se zpravidla v předpolí dotýkaly nebo částečně překrývaly. Na Pražské čáře měly být tyto pevnůstky vybaveny výhradně těžkými kulomety, protože veškeré palby mohly být vedeny na značnou vzdálenost – řízení palby pomocí polního periskopu umožňoval otvor ve stropní desce.
Ničení pevnostní linie v roce 1939 přečkal jediný z těchto bunkrů, situovaný nad samotou Mlýnek u Drnova západně od Slaného. V polovině 90. let min. století došlo péčí rodiny správce Vojenského skanzenu Smečno ke vzornému zrestaurování této jediné středočeské „šestatřicítky“, která je od té doby přístupná veřejnosti vždy při společných návštěvních dnech Pražské čáry.
Průkopník amatérského fortifikačního muzejnictví Jan Krinke ukončil na konci roku 2017 po 26 letech činnost.
(c) Codyprint 2014