Za postupu k hranicím a na směru Svidnické sedlo se střetly jednotky 1. čs. armádního sboru s četnými minovými zátarasy, zejména v bezprostřední blízkosti hranic, dále pak na lesní cestě
Zyndranowa-Sovárna, v prostoru Nižní Komárnik, a hlavně podél potoka jižně Sovárny. I zde Němci minovali bez systému s použitím nejrůznějších nástrah.
Dokladem toho, jak záludně jednal nepřítel, je smrt generála Vedrala-Sázavského, velitele 1. čs. samostatné brigády, jehož vozidlo najelo poblíž hraničního kamene na miny nebo na soustředěnou nálož uloženou hluboce pod vozovkou. Touto cestou projela předtím řada aut a větší část čs. dělostřelectva. Cesta byla několikrát prověřena.
Výbuch se dá vysvětlit tak, že dvě až tři protitankové miny byly uloženy ve větší hloubce (asi 1 m), přičemž na rozněcovač vrchní miny byl postaven dřevěný kolík, zasahující až k povrchu silnice. K výbuchu došlo pak tím, že vozidlo muselo najet přímo na kolík. Minohledačky nereagují na tak hluboko uložené miny, stejně tak jako na dřevěný kolík, kterým se převáděl tlak na miny. Jiné možné vysvětlení tohoto výbuchu je, že miny byly uloženy v hloubce, ale pod volně nasypanou zeminou, která se udusala a zhutněla až po přejetí řady vozidel, a teprve pak byla schopna přenést tlak vozidla na miny.
(V. Kovářík: Ženisté v boji, Naše vojsko 1962)
Dokladem toho, jak záludně jednal nepřítel, je smrt generála Vedrala-Sázavského, velitele 1. čs. samostatné brigády, jehož vozidlo najelo poblíž hraničního kamene na miny nebo na soustředěnou nálož uloženou hluboce pod vozovkou. Touto cestou projela předtím řada aut a větší část čs. dělostřelectva. Cesta byla několikrát prověřena.
Výbuch se dá vysvětlit tak, že dvě až tři protitankové miny byly uloženy ve větší hloubce (asi 1 m), přičemž na rozněcovač vrchní miny byl postaven dřevěný kolík, zasahující až k povrchu silnice. K výbuchu došlo pak tím, že vozidlo muselo najet přímo na kolík. Minohledačky nereagují na tak hluboko uložené miny, stejně tak jako na dřevěný kolík, kterým se převáděl tlak na miny. Jiné možné vysvětlení tohoto výbuchu je, že miny byly uloženy v hloubce, ale pod volně nasypanou zeminou, která se udusala a zhutněla až po přejetí řady vozidel, a teprve pak byla schopna přenést tlak vozidla na miny.
(V. Kovářík: Ženisté v boji, Naše vojsko 1962)
Vlevo: Pohled na hraniční přechod v Dukelském průsmyku z polské strany. V popředí velitel čs. armádního sboru brig. gen. Ludvík Svoboda, vpravo v pozadí je vidět předválečný hraniční orientační sloup.
Vpravo: Cesta k domovu. Převrácený štábní vůz Dodge gen. Vedrala-Sázavského krátce po havárii.
Vpravo: Cesta k domovu. Převrácený štábní vůz Dodge gen. Vedrala-Sázavského krátce po havárii.
Cílem nám byla kóta 580, určená i za mé nové předsunuté stanoviště. Ležela na československé hranici, poblíž byl právě takový hraniční kámen jako na Studeném Wierchu. Krátce poté, co jsme dorazili
na místo, přišla zpráva, že auto s velitelem 1. čs. brigády generálem Sázavským najelo na minu a Sázavský zahynul. Stalo se to asi jen dvě stě kroků od hraničního kamene...
Mnohokrát se mně tázali na pocity, jaké má voják, když stane aspoň jednou nohou na půdě, o níž ví: to je má vlast! Většina z nás by asi odpověděla stejně: v tom okamžiku není kdy na to myslet a stěží si to kdo uvědomuje v rachotu střelby, dunění ran, v napětí nervů, kdy chybný krok znamená možná konec. Snad tu pomyslnou čáru voják dávno překročil, nebo jí ještě nedosáhl — kdožpak to v tom okamžiku má čas počítat, to vědí bezpečně jen ti s mapami v rukou, většina se to doví až potom, až za šera utichne boj. Teprve až se natáhne někde v díře a k smrti unaven upadá do neklidného spánku, mihne se snad vojákovi mozkem opilým vyčerpáním: Vždyť já dnes spím vlastně doma! My spali poprvé doma na naší hranici na kótě 580 a v její blízkosti.
(K. Klapálek: Ozvěny bojů, Naše vojsko 1966)
Mnohokrát se mně tázali na pocity, jaké má voják, když stane aspoň jednou nohou na půdě, o níž ví: to je má vlast! Většina z nás by asi odpověděla stejně: v tom okamžiku není kdy na to myslet a stěží si to kdo uvědomuje v rachotu střelby, dunění ran, v napětí nervů, kdy chybný krok znamená možná konec. Snad tu pomyslnou čáru voják dávno překročil, nebo jí ještě nedosáhl — kdožpak to v tom okamžiku má čas počítat, to vědí bezpečně jen ti s mapami v rukou, většina se to doví až potom, až za šera utichne boj. Teprve až se natáhne někde v díře a k smrti unaven upadá do neklidného spánku, mihne se snad vojákovi mozkem opilým vyčerpáním: Vždyť já dnes spím vlastně doma! My spali poprvé doma na naší hranici na kótě 580 a v její blízkosti.
(K. Klapálek: Ozvěny bojů, Naše vojsko 1966)