Narozen 24. května 1889 v Praze. V letech 1901 až 1908 absolvoval Státní reálku v Praze. V říjnu 1908 zahájil studium na Českém vysokém učení technickém v Praze, v červnu 1913 studium přerušil kvůli nástupu služby u c. k. zeměbraneckého pluku 8, kde absolvoval školu jednoročních dobrovolníků. Po vypuknutí války byl v hodnosti kadeta odeslán jako velitel čety na srbskou frontu, kde byl v říjnu 1914 raněn. Po vyléčení byl od ledna 1915 velitelem technické čety u náhradního praporu v Salzburgu, v červnu byl odeslán na ruskou frontu, kde byl v srpnu 1915 zajat. Po ročním pobytu v ruských zajateckých táborech vstoupil v Oděse do srbských jednotek v Rusku a jako velitel čety 1. srbského dobrovolnického pluku se od září 1916 do ledna 1917 zúčastnil bojů v Dobrudži. V lednu 1917 byl zařazen do 1. čs. střel. pluku, kde působil jako instruktor spojovací služby, od září do listopadu 1917 absolvoval důstojnický technický kurs a poté byl jmenován přednostou technické služby 1. čs. střelecké divise. Od ledna 1920 byl zástupcem přednosty technické služby Československého vojska na Rusi, do vlasti se vrátil v září 1920 v hodnosti majora.
Po repatriační dovolené nastoupil k MNO, kde sloužil ve funkci přednosty skupiny 11. oddělení (ženijního). V letech 1921 až 1923 přerušil aktivní službu a dokončil studium na Českém vysokém učení technickém. V červnu 1923 se stal velitelem Vodního praporu v Bratislavě; v květnu 1924 byla tato jednotka přejmenována na Mostní prapor. Od září 1924 se stal velitelem Vojenské inženýrské koleje v Praze. V říjnu 1926 byl jmenován velitelem ženijního pluku 4 v Bratislavě, od října 1931 byl tamtéž zástupcem velitele Velitelství zemského ženijního vojska. Od listopadu 1934 do prosince 1936 stál v čele tohoto velitelství. V prosinci 1936 mu byla udělena generálská hodnost a současně byl jmenován velitelem ženijního vojska VII. armádního sboru se sídlem nejdříve v Bratislavě a později v Banské Bystrici. V této funkci byl až do vyhlášení fašistického Slovenského štátu v březnu 1939; za branné pohotovosti od září do prosince 1938 zastával funkci velitele ženijního vojska III. armády. Po návratu do okupované Prahy byl v dubnu 1939 přeložen do výslužby, během války byl zapojen do odbojové činnosti. Padl časně ráno 9. května 1945 v rámci bojů pražského povstání. V říjnu 1946 byla Jaroslavu Untermüllerovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

Narozen 17. listopadu 1895 v obci Mělník v okr. Kutná Hora. V letech 1907 až 1911 absolvoval nižší české reálné gymnázium v Kolíně, poté studoval na střední hospodářské škole v Chrudimi, kde v červenci 1914 maturoval. V březnu 1915 nastoupil službu u c. k. pěšího pluku 36 v Liberci, absolvoval školu na důstoníky v záloze a v červenci 1915 byl odeslán na ruskou frontu. Po přemístění k c. k. pěšímu pluku 66 přešel na Dněstru v září 1915 do ruského zajetí. V březnu 1916 se přihlásil se do čsl. legií a v červnu byl prezentován u záložní roty 1. čs. střel. pluku v Kyjevě. V srpnu byl přemístěn k 2. čs. střel. pluku, od října 1916 do dubna 1917 byl přidělen jako rozvědčík u 83. ruské divize v Pinských močálech. Poté absolvoval důstojnický kurz a jako zástupce velitele čety se 2. července 1917 zúčastnil bitvy u Zborova. Absolvoval kulometný kurz a od září 1917 byl v hodnosti praporčíka velitelem kulometné čety a později roty. Prodělal mnoho těžkých střetů při ústupu z Ukrajiny i později v bojích proti bolševikům. V lednu 1919 byl povýšen do hodnosti kapitána, do vlasti se vrátil transportem na lodi Madawaska v dubnu 1920.
Po repatriační dovolené sloužil jako velitel roty u pěš. pluku 2 v Litoměřicích. Od listopadu 1922 do srpna 1924 absolvoval I. a II. ročník pražské Válečné školy. Poté byl povýšen do hodnosti štábního kapitána gšt. a přidělen jako důstojník generálního štábu k 3. pěší divizi v Litoměřicích. Od února 1928 byl náčelníkem štábu 2. horské pěší brigády ve Spišské Nové Vsi, v říjnu 1932 byl jmenován velitelem horského praporu 10 v Sabinově. Od října 1933 do srpna 1934 byl profesorem všeobecné taktiky ve Válečné škole v Praze, poté byl zařazen na MNO a ustanoven přednostou výcvikové skupiny 5. (školského a výcvikového) oddělení hlavního štábu. V lednu 1937 byl povýšen do hodnosti plukovník generálního štábu. Za podzimní mobilizace 1938 vykonával funkci náčelníka štábu na velitelství VII. sboru v Uherském Hradišti.
Po okupaci se zapojil do Obrany národa, společně s plk. let. Vilémem Stanovským organizoval odchod čs. specialistů a letců do zahraničí. Zasloužil se o navázání rádiového spojení s exilem a zajistil pro domácí odboj značné finanční částky. Po emigraci plk. gšt. Čeňka Kudláčka nastoupil na jeho místo náčelníka štábu Ústředního vedení ON. Při první vlně zatýkání se mu podařilo 7. ledna 1940 uprchnout i s rodinou přes Budapešť a Bělehrad do Francie. V únoru 1940 nastoupil službu u vojenské správy Československého národního výboru v Paříži, byl ustanoven přednostou II. odboru. V exilu začal používat krycí jméno SÁZAVSKÝ.
Po ústupu z Francie pracoval v Londýně na MNO, od října 1941 do ledna 1943 působil jako vojenský atašé u norské exilové vlády v Londýně. Poté byl přednostou 3. odd. ŠVBM a z důvodu možnosti nasazení při osvobozovacích bojích ve vlasti absolvoval (téměř jako padesátiletý) parašutistický výcvik. V srpnu 1944 se společně s plk. Karlem Klapálkem a plk. Bohumilem Bočkem dobrovolně přihlásili k odjezdu k čs. jednotce do SSSR. Při přesunu se v Moskvě 3. září celá trojice dozvěděla o povýšení do generálských hodností. V rámci 1. čs. armádního sboru v SSSR byl brig. gen. Vedral-Sázavský jmenován velitelem 1. brigády, se kterou nastoupil do bojů o Dukelský průsmyk. Po těžkých bojích se 6. října čs. jednotkám podařilo překročit státní hranici; konečně došlo k osvobozování území předválečné ČSR. Souhrou osudových náhod najel tentýž den Vedralův štábní vůz asi sto metrů za předválečným hraničním sloupem na pyrotechnickou nástrahu a generál i jeho doprovod zahynuli.

více >>

Narozen 24. září 1890 v obci Revúca v okr. Rožňava. V letech 1905 až 1909 vystudoval Královskou obchodní akademii v Budapešti. V říjnu 1911 nastoupil službu u c. k. pěšího pluku 7, absolvoval školu jednoročních dobrovolníků, službu ukončil v říjnu 1912 jako kadet. Po vypuknutí války odjel s c. k. pěším plukem 5 jako velitel čety na ruskou frontu, kde byl v listopadu 1914 u Krakova zajat. V červnu 1916 vstoupil do srbské dobrovolnické divize v Oděse, bojoval jako velitel čety 1. srbského dobrovolnického pluku v Dobrudži. (V září zraněn a do prosince v nemocničním ošetřování.) V únoru 1917 přešel do čsl. legií a krátce působil jako náborový komisař pro zajatce slovenské národnosti. Od července 1917 sloužil jako velitel čety u 6. čs. střeleckého pluku, od září 1917 byl převelen k 7. čs. střeleckého pluku, u kterého od května 1918 velel 12. rotě. Od dubna do července 1919 byl velitelem Československého výchovného tábora pro Slováky v Irkutsku, poté velel II. praporu 12. čs. střel. pluku, od srpna 1919 byl zástupcem velitele pluku. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti majora.
Po repatriační dovolené absolvoval v Praze Kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu, od února do listopadu 1922 byl vojenským přidělencem v Budapešti. Po návratu do Prahy studoval na Válečné škole, byl vyřazen v říjnu 1923 jako podplukovník gen. štábu a jmenován náčelníkem štábu 2. pěší divize v Plzni. Od října 1924 sloužil jako podnáčelník štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. Od listopadu 1925 do prosince 1929 byl vojenským atašé ve Varšavě, poté byl jmenován velitelem pěšího pluku 23 v Trnavě. V letech 1931 až 1934 sloužil jako náčelník štábu ZVV Bratislava (od června 1933 v generálské hodnosti), v říjnu 1934 byl jmenován velitelem 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě. Od října 1935 do září 1936 byl velitelem pražské 1. pěší divize, poté byl zástupcem velitele I. sboru. V listopadu 1937 byl převelen z Prahy do Košic, kde sloužil jako zástupce velitele VI. sboru. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem VI. sboru, od 7. října 1938 byl představitelem hlavního velitele u slovenské autonomní vlády, od listopadu působil jako člen československo-maďarské delimitační komise.
V březnu 1939 protestoval spolu s dalšími předními slovenskými činiteli proti vyhlášení samostatného státu. Po vytvoření slovenské armády se stal jejím generálním inspektorem s hodností generál I. triedy. V srpnu 1939 využil jednání delimitační komise v Budapešti a přes Jugoslávii odešel do francouzské emigrace. V Paříži se stal členem Čs. národního výboru, od ledna 1940 velel 1. čs. divizi v Agde. Po porážce Francie evakuoval do Anglie, kde až do léta 1944 působil jako člen státní rady a později ministr čs. exilové vlády v Londýně. Na Slovensku mu byla v květnu 1942 v nepřítomnosti odebrána hodnost, státní občanství a byl odsouzen k trestu smrti. Při vypuknutí SNP na konci srpna 1944 byl gen. Viest členem vládní delegace v Moskvě; za pobytu v SSSR byl 19. září jmenován velitelem 1. čs. armády na Slovensku. K jeho přesunu na povstalecké území došlo až 7. října, kdy se situace povstalců začala prudce zhoršovat. Dne 15. října byl v Maďarsku proveden převrat a německé jednotky zaútočily také z jihu. Po evakuaci Banské Bystrice, centra povstání, nařídil generál Viest 28. října přechod na partyzánský způsob boje. Při ústupu do hor byl povstalecký štáb 3. listopadu u Pohronského Bukovce obklíčen Němci a zajat. Generálové Viest a Golian byli jako hlavní povstalečtí velitelé postupně vyslýcháni v Banské Bystrici, v Bratislavě a na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně. V únoru 1945 byli deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byli na jaře 1945 zřejmě zavražděni. Bližší okolnosti jejich smrti nejsou známy. V říjnu 1946 byl Rudolf Viest povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála.

Narozen 29. října 1883 v ruském Vitěbsku (dnes Bělorusko). V letech 1902 až 1904 absolvoval Konstantinovské dělostřelecké učiliště v Sankt Petěrburgu. Od června do září 1905 se jako podkapitán 74. děl. brigády zúčastnil bojů v rusko-japonské válce. Od srpna 1908 do srpna 1912 absolvoval Císařskou nikolajevskou vojenskou akademii v Sankt Petěrburgu. Po vypuknutí první světové války byl v hodnosti kapitána jmenován operačním důstojníkem a postupně zastával štábní funkce na velitelství 69. pěší divize, 20. armádního sboru, 176. pěší divize a 10. armády. V červnu 1917 se stal náčelníkem štábu 126. pěchotní divize a dosáhl hodnosti podplukovníka generálního štábu. V srpnu 1917 byl převelen k čsl. legiím, kde se stal náčelníkem štábu 1. střel. divize, později velel 3. čs. střel. pluku. Když vypukl konflikt mezi sovětskou vládou a čsl. legiemi, stal se velitelem Čeljabinské skupiny. Od června 1918 velel Západní skupině a v červenci 1918 Jekatěrinburské skupině; v říjnu 1918 mu byla udělena generálská hodnost. V prosinci 1918 čsl. legie opustil a vstoupil do carské armády, bojující proti bolševikům. V bojích na Sibiři dosáhl řady vítězství – rozbil i armádu pozdějšího maršála Tuchačevského. Po porážce sibiřských protibolševických vojsk odjel v únoru 1920 z Vladivostoku do Sevastopolu, kde působil ve štábu generála Wrangela jako velitel Vojsk ruského Dálného východu. Po porážce Wrangelova expedičního sboru se podílel na evakuaci zbývajících jednotek do Istanbulu. Za zemi svého exilového pobytu si zvolil Československo.
Čsl. občanství získal v květnu 1921 a byl přijat do armády v hodnosti generála V. hodnostní třídy (brig. gen.). Od října 1921 velel 24. pěší brigádě v Michalovcích, v březnu 1922 se stal zástupcem velitele Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus. Od ledna 1923 byl jmenován velitelem 9. divize v Trnavě, v červenci 1927 se stal zemským voj. velitelem v Brně. V prosinci 1929 dosáhl hodnosti armádního generála a v listopadu 1935 se stal velitelem Zemského vojenského velitelství v Praze. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se stal velitelem I. armády, bránící severní a západní Čechy. Patřil ke kategorickým odpůrcům přijetí mnichovského diktátu. Po okupaci se podílel na vypracování struktury Obrany národa, ale vlastního odboje se pro svoji známost nezúčastnil. Od března 1939 žil pod stálým dohledem v Praze, na podzim 1944 odmítl německou nabídku na členství ve Výboru svobodného Ruska. Po osvobození byl v květnu 1945 se synem Jiřím, podobně jako mnoho jiných čsl. občanů ruského původu, zatčen sovětskými bezpečnostními orgány a odvlečen do SSSR. Prezident Beneš ani čsl. vláda nepodnikli žádný diplomatický zákrok v jeho prospěch. Na konci roku 1946 byl sovětskými komunisty odsouzen k trestu 10 let odnětí svobody; zemřel 7. dubna 1951 v likvidačním pracovním táboře Ozerlag v Tajšetu. Dne 28. října 1997 byl Sergeji Vojcechovskému udělen in memoriam Řád bílého lva za zásluhy o obranu a bezpečnost státu.

více >>

Narozen 11. dubna 1885 v Táboře, měl třináct sourozenců. Po absolvování státní reálky v Táboře nastoupil v říjnu 1903 v Praze ke studiu stavebního oboru na Českém vysokém učení technickém. Po třech semestrech studium ukončil. V říjnu 1906 narukoval jako jednoroční dobrovolník k c. k. pevnostnímu dělostřeleckému pluku 4 do Pulji, kde absolvoval školu na důstojníky v záloze. Od října 1907 byl opět v civilu; až do vypuknutí války pak pracoval jako úředník Zemského finančního ředitelství v Praze. V červenci 1914 byl mobilizován k pluku do Pulji, v listopadu 1914 byl jako poručík dělostřelectva přeřazen k mobilní záloze. V srpnu 1915 byl převelen k těžké dělostřelecké baterii 52, se kterou se účastnil bojů na italské frontě na Soči a u Gorice. Po převelení na frontu do Haliče se mu podařilo v červnu 1916 přeběhnout k Rusům; v srpnu se v táboře v Carycinu přihlásil do čsl. legií. Do čsl. vojska byl propuštěn až po roce a hned nastoupil do důstojnického kurzu v Borispolu. Od října 1917 velel v hodnosti kapitána pěší rotě 5. čs. střeleckého pluku, od prosince byl velitelem dělostřelecké čety 2. čs. dělostřelecké brigády. V různých velitelských funkcích se zúčastnil mnoha bojů sibiřského tažení. Z Vladivostoku evakuoval jako velitel 24. lodního transportu na lodi Crook; do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti podplukovníka.
Od listopadu 1920 sloužil jako velitel dělostřelectva 8. pěší divize v Opavě, od ledna 1921 velel 8. děl. brigádě. Od března 1922 do ledna 1924 byl přednostou 17. oddělení (dělostřeleckého) na MNO v Praze, poté byl zástupcem přednosty Dělostřeleckého a zbrojního odboru. V červenci 1923 mu byla udělena generálská hodnost; v průběhu služby se významně zasloužil o vybudování čs. těžkého dělostřelectva. Od září 1929 byl převelen do Košic jako velitel Velitelství zemského dělostřelectva, od září 1930 zastával stejnou funkci na Velitelství zemského dělostřelectva v Bratislavě. Za podzimní mobilizace 1938 byl velitelem dělostřelectva III. armády v Kremnici. Od ledna 1939, kdy odešel dosavadní velitel Zemského vojenského velitelství v Bratislavě gen. Votruba do výslužby, zastával gen. Vojta do rozpadu republiky funkci zatímního velitele ZVV.
Dne 27. března evakuoval posledním vojenským transportem ze samostatnéno Slovenska do Prahy, kde se ihned zapojil do odbojové činnosti. Vytvořil Zemské velitelství ON – Čechy a byl jeho prvním velitelem. Gen. Vojta byl dlouholetým svičitelem Sokola, přeborník Vinohradské jednoty. S ohledem na tuto skutečnost byl na podzim 1939 jmenován vojenským velitelem Sokola, napojeného na činnost ON; funkci zemského velitele ON převzal plk. Kohoutek. První velké vlně zatýkání unikl, v prosinci 1939 odešel do ilegality a ukrýval se na venkově. Při návštěvě Prahy 13. února 1940 byl zatčen gestapem a podroben krutým výslechům. Po vyhlášení stanného práva byl 28. září 1941 společně s gen. Bílým zastřelen v Ruzyňských kasárnách. Významný představitel domácího odboje Hugo Vojta z neznámých důvodů nebyl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála.

Narozen 17. ledna 1893 v obci Máslojedy v okr. Hradec Králové. V letech 1904 až 1909 absolvoval české gymnázium v Hradci Králové. Protože v rodině byla silná vojenská tradice (strýc Václav Volf byl generálem rakousko-uherské armády), nastoupil v srpnu 1918 do Kadetní školy dělostřelectva ve Vídni. Po vyřazení sloužil od srpna 1913 v Terezíně jako velitel dělostřelecké čety Polního houfnicového pluku 9. Po vypuknutí války byl povýšen na poručíka a odeslán na ruskou frontu, kde byl v září 1914 při vyprošťování děl zajat kozáckou jízdou. V květnu 1916 vstoupil do srbských vojenských jednotek a jako velitel roty 1. srbského dobrovolnického pluku a později velitel průzkumného oddílu bojoval na dobrudžské a soluňské frontě. V dubnu 1918 přestoupil do čsl. legií; byl zařazen jako velitel roty k 21. čs. střeleckému pluku ve francouzském Cognacu. Po absolvování důstojnického kurzu v St. Maixent byl od září 1918 velitelem roty 35. čs. střeleckého pluku v italském městě Foligno, v listopadu 1918 se stal velitelem baterie nově formovaného 6. dělostřeleckého pluku italských legií. Do vlasti se vrátil se svou jednotkou 1. ledna 1919 v hodnosti kapitána.
Zúčastnil se bojů proti maďarským bolševikům na jižním Slovensku, kde velel II. oddílu 6. dělostřeleckého pluku. Od června 1919 byl pobočníkem velitele dělostřelectva Západní armádní skupiny gen. Mittelhausera; v září 1919 byl jmenován dělostřeleckým referentem Generálního inspektorátu vojska na MNO. Od března 1920 působil jako referent Oddělení pro školství a výcvik Hlavního štábu. Od listopadu 1923 do října 1925 studoval na pražské Válečné škole. Po jejím ukončení byl jmenován jako major gšt. zástupcem velitele dělostřeleckého pluku 101 v Praze, od října 1926 byl velitelem I. oddílu dělostřeleckého pluku 1. Od března do října 1928 vykonával funkci přednosty skupiny 1. oddělení (dělostřeleckého) II. odboru Ministerstva národní obrany. Od září 1929 byl velitelem dělostřeleckého pluku 5 v Českých Budějovicích. V listopadu 1930 byl jmenován podnáčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Brně, od září 1931 velel dělostřeleckému pluku 1 v Praze-Ruzyni. Od října 1933 se stal na rok profesorem Válečné školy. Od října 1934 byl jmenován velitelem 5. polní dělostřelecké brigády v Českých Budějovicích; v červenci 1937 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V prosinci 1937 byl jmenován velitelem dělostřelectva 5. pěší divize; za branné pohotovosti státu na podzim 1938 sloužil jako velitel dělostřelectva I. sboru ve Voticích.
Po okupaci a likvidaci čsl. armády byl od října 1939 zaměstnán jako zdravotní rada Ústavu pro léčení duševně nemocných v Horních Beřkovicích. Již od jara 1939 byl zapojen do Obrany národa, stal se velitelem Krajského velitelství Čechy-jih. V rámci rozsáhlého zatýkání byl 14. února 1940 zatčen a vězněn postupně v Českých Budějovicích, Görlitz, Budyšíně, Ulmu a Berlíně. Při soudním přelíčení 26. června 1942 byl společně s šesti spolupracovníky, většinou býv. důstojníky dělostřelectva, odsouzen k trestu smrti. Poprava stětím byla vykonána 24. listopadu 1942 ve věznici Berlín-Plötzensee. V říjnu 1946 byla Václavu Volfovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

Narozen 25. září 1893 v Náchodě. V letech 1904 až 1908 absolvoval vojenskou nižší reálku v Eisenstadtu, v letech 1908 až 1911 vojenskou vyšší reálku v Hranicích a poté vystudoval vojenskou technickou akademii v Mödlingu. V srpnu 1914 byl vyřazen jako poručík dělostřelectva a krátce nato byl odeslán jako velitel parkové čety c. k. divizního muničního parku 13 na ruskou frontu, kde byl již v září 1914 zajat. V srpnu 1915 se přihlásil do čsl. legií a o rok později byl v Kyjevě zařazen do 1. čs. střel. pluku. Absolvoval důstojnický kurz a od července 1917 velel v Borispolu oddílu zákopových děl 5. čs. střel. pluku. V září 1917 se stal pobočníkem velitele 2. dělostřeleckého oddílu, od listopadu velel dělostřelecké četě. V dubnu 1918 byl jmenován velitelem 5. baterie 2. dělostřelecké brigády ruských legií, se kterou se zúčastnil bojů proti bolševikům na magistrále. Od září 1918 byl jmenován zástupcem náčelníka štábu Jekatěrinburské skupiny (později severouralské fronty), stal se vrchním ubytovatelem štábu. V lednu 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka a převzal funkci náčelníka štábu Československého vojska na Rusi. Do vlasti se vrátil v hodnosti plukovníka jako velitel 23. československého lodního transportu v červnu 1920.
Od října 1920 byl jmenován velitelem 25. polní dělostřelecké brigády, která postupně sídlila v Josefově, Jičíně a Stříbře. Od února 1925 do září 1930 byl velitelem 4. polní dělostřelecké brigády v Hradci Králové; v květnu 1928 obdržel generálskou hodnost. Od října 1930 byl jmenován velitelem Dělostřeleckého učiliště v Olomouci, od prosince 1932 stál v čele Velitelství zemského dělostřelectva v Brně. Od října 1937 až do rozpadu republiky v březnu 1939 velel 15. divizi v Trenčíně. Za mobilizace v říjnu 1938 vykonával funkci velitele VII. sboru v Uherském Hradišti.
Po vyhlášení Slovenského štátu evakuoval do protektorátu a po likvidaci čsl. branné moci se v srpnu 1939 stal úředníkem Zemského úřadu v Brně. Již od konce dubna po dohodě s gen. Ingrem organizoval Zemské velitelství ON – Morava, které záhy vyvinulo mimořádnou organizační činnost při výstavbě rámcových jednotek. Zatýkání příslušníků brněnského štábu ON nastalo v listopadu 1939, gen. Všetičkovi se však podařilo odejít do ilegality; skrýval se v Praze. Po návratu do Brna byl 29. února 1940 zatčen; do června byl vězněn v Sušilových kolejích, později v Breslau. V listopadu 1941 byl v Berlíně odsouzen za zločin velezrady k trestu smrti; rozsudek byl vykonán 19. srpna 1942 ve věznici Berlín-Plötzensee. V říjnu 1946 byla Bohuslavu Všetičkovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

Narozen 30. září 1891 v Brajnerově u Těšenova v okr. Pelhřimov. Po absolvování gymnázia vystudoval v Soběslavi učitelský ústav, maturoval v červnu 1910. Do srpna 1914, kdy narukoval k c. k. zeměbraneckému pluku 12 do Časlavi, pracoval jako učitel. Po absolvování základního výcviku a důstojnického kurzu byl odeslán v březnu 1915 jako velitel čety na frontu v Karpatech. Po dvou týdnech pobytu na frontě přeběhl u Svidníku na ruskou stranu. Přihlásil se do čsl. legií a v červnu 1916 byl zařazen do 1. čs. střeleckého pluku v Kyjevě. Po absolvování důstojnického kurzu sloužil od ledna 1917 jako velitel čety, v červenci byl zařazen do 6. čs. střeleckého pluku. Od března 1918 do prosince 1919 byl přednostou spojovací služby štábu čs. vojska na Rusi. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána v únoru 1920.
Od října 1920 do září 1921 absolvoval v Praze Kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu a poté II. ročník Válečné školy. V září 1922 byl vyřazen jako major gšt. a jmenován přednostou oddělení štábu 5. divise v Českých Budějovicích. Od ledna 1923 do října 1924 byl v téže funkci u 8. divize v Opavě. Poté byl jmenován náčelníkem štábu 5. divize. Od července 1927 sloužil u MNO v Praze jako náčelník štábu generálního inspektorátu čsl. branné moci. V říjnu 1931 byl jmenován velitelem pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Od února 1934 do září 1938 stál v čele Vojenské akademie v Hranicích; v únoru 1935 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 vykonával funkci velitele 8. divize v Moravském Berouně. Po mnichovské kapitulaci a odstoupení pohraničních území byl přemístěn na MNO jako přednosta oddělení pro úpravu státních hranic s Německem.
Po likvidaci čsl. branné moci německými okupanty byl zaměstnán na ministerstvu školství. Toto zařazení krylo jeho činnost v ústředí ON, které ho na podzim 1939 vyslalo do Zlína jako vedoucího průmyslové strojnické a elektrotechnické koleje. Na Moravě měl původně vybudovat Oblastní velitelství ON, ale po zatčení gen. Všetičky po něm převzal zemské velení na celé Moravě. Několikrát byl vyslýchán gestapem, naposledy byl preventivně zatčen 3. května 1942. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Popraven byl 21. června 1942 na dvoře brněnských Kounicových kolejí ve skupině spolu s dalšími jedenácti vlastenci (ve skupině byli pplk. Antonín Brychta, škpt. Otakar Hubík, mjr. František Kopuletý, pplk. Adolf Matějů a mjr. Stanislav Pergler). V říjnu 1946 byla Otakaru Zahálkovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.

Narozen 16. října 1889 v obci Počátky u Chotěboře v okr. Havlíčkův Brod. V letech 1905 až 1909 vystudoval obchodní akademii v Hradci Králové, poté byl zaměstnán jako bankovní úředník. V říjnu 1912 nastoupil prezenční službu u c. k. pěšího pluku 18 v Hradci Králové, kde absolvoval základní výcvik a školu důstojníků v záloze. Po vypuknutí války byl v červenci 1914 mobilizován ke své jednotce a odeslán na ruskou frontu. V červenci 1915 byl u Lublina v hodnosti ppor. zajat. V zajateckém táboře v Rjzani se v únoru 1917 přihlásil do čsl. legií a v červenci byl zařazen k 5. čs. střeleckému pluku. Po absolvování důstojnického kurzu v Borispolu byl přemístěn k 7. čs. střeleckému pluku. V únoru 1918 byl povýšen na poručíka a jmenován velitelem 11. roty. V srpnu 1918 se stal velitelem praporu 12. čs. střeleckého pluku, od září byl jmenován velitelem 11. čs. střeleckého pluku. Řídil boje pluku proti bolševikům nejdříve na Samarské frontě (září až listopad 1918), později na řece Maně (květen až červen 1918) a při ústupu na sibiřské magistrále (leden až únor 1920). V únoru 1920 onemocněl tyfem, po vyléčení dorazil do vlasti v srpnu 1920 v hodnosti majora.
Po repatriační dovolené nastoupil opět k velení svému pluku, který byl kasernován v Písku. Velitelem pěšího pluku 11 byl do února 1921, poté odešel na zdravotní dovolenou. Od listopadu 1921 do listopadu 1922 absolvoval II. ročník Válečné školy v Praze, po jehož ukončení byl v hodnosti podplukovníka přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu. Od listopadu 1922 do dubna 1928 byl velitelem pěšího pluku 12 v Komárně, poté byl jmenován velitelem pěšího pluku 27 v Olomouci. Od října 1932 do října 1934 velel 8. pěší brigádě ve Vysokém Mýtě, poté sloužil na Ministerstvu národní obrany jako zástupce přednosty I./1. oddělení (pěchoty). Od října 1937 až do likvidace československé branné moci byl velitelem 14. divize v Kroměříži. Do generálské hodnosti byl Josef Zmek povýšen v lednu 1934; byl jediný generálem čs. armády s povoleným plnovousem.
Po okupaci a rozpuštění armády pracoval jako úředník sanatoria pro duševně choré v Kroměříži a ve funkci krajského velitele se zapojil do Obrany národa. Jeho intenzivní odbojovou činnost ukončilo zatčení 7. března 1940, které však nebylo iniciováno ilegální prací v ON. Josef Zmek byl obviněn a vyšetřován v souvislosti s exekucí několika německých zajatců, kteří byli v červnu 1918 popraveni pro pokus o útěk a vzpouru v sibiřském Kansku. Přestože se neprokázalo, že by tehdejší velitel kanské posádky ppor. Zmek vydal k popravě příkaz, byl za případ zpětně učiněn zodpovědným. Protože Němci nenašli trestní paragraf, který by podobné jednání postihoval, byl generál Zmek dne 25. září 1940 na osobní příkaz říšského velitele SS Heinricha Himmlera deportován do koncentračního tábora. Žalářován měl být 15 let, ale poznámka ve spisu „návrat nežádoucí“ mu nedávala šanci na přežití. Generál Zmek byl umučen v koncentračním táboře Sachsenhausen 8. července 1942. V říjnu 1946 mu byla udělena hodnost divizního generála in memoriam.

Narozen 29. června 1890 v Heřmanově v okr. Žďár nad Sázavou. V letech 1902 až 1908 zemskou reálku ve Velkém Meziříčí, poté studoval na Vysoké škole technické v Brně. Po čtyřech semestrech studium přerušil a pracoval jako geometr. Po vypuknutí války byl v březnu 1915 prezentován u c. k. zeměbraneckého pluku 14 v Innsbrucku a po absolvování školy pro důstojníky v záloze ve Štýru byl odeslán jako velitel čety na ruskou frontu. Již v září 1915 přeběhl do ruského zajetí, přihlásil se do čsl. legií a v srpnu 1916 nastoupil k záložní rotě České družiny v Kyjevě. V prosinci 1916 byl zařazen do 2. čs. střeleckého pluku, se kterým mimo jiné bojoval 2. července 1917 v bitvě u Zborova. Od října 1917 byl zařazen jako štábní důstojník-kartograf na velitelství 1. československé střelecké divize v Žitomiru, od ledna 1918 byl přidělen do štábu Československého armádního sboru. Při bojích proti bolševikům na magistrále se stal v srpnu 1918 velitelem čety 1. československé jízdní dělostřelecké baterie, po absolvování kurzu pro velitele děl. baterií ve Sluďance sloužil od dubna 1919 jako zástupce velitele baterie. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti kapitána.
Po repatriační dovolené se stal velitelem baterie lehkého dělostřeleckého pluku 5 v Českých Budějovicích, od prosince 1921 byl jmenován velitelem oddílu lehkého dělostřeleckého pluku 11 v Košicích. Od října 1923 byl velitelem dělostřeleckého oddílu ve Vojenské akademii v Hranicích. Od března 1925 do listopadu 1927 velel dělostřeleckému oddílu 251 v Bílině, poté se stal velitelem dělostřeleckého pluku 7 v Olomouci. V září 1933 byl jmenován velitelem dělostřeleckého pluku 331 v Jincích. Od září 1934 převzal funkci velitele 10. polní dělostřelecké brigády v Banské Bystrici; v červenci 1936 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Od října 1937 zastával funkci velitele dělostřelectva IV. sboru v Olomouci, za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem dělostřelectva Hraničního pásma XIII v Hranicích na Moravě.
Po okupaci byl v dubnu 1939 zařazen do pražského Vojenského zeměpisného ústavu; současně byl zapojen ve formující se Obraně národa jako velitel Oblastního velitelství Morava-východ. Podařilo se mu vytvořit zpravodajsky a organizačně dobře fungující odbojovou složku. Od září 1939 pracoval jako vládní rada na ministerstvu dopravy. Při velké vlně zatýkání moravských odbojářů byl 11. prosince 1939 zatčen a vězněn nejdříve v Brně a poté na několika místech v Německu (Breslau, Wohlau, Landsberg). Dne 13. dubna 1942 byl v Berlíně odsouzen za přípravu velezrady k trestu smrti. Byl souzen společně s členy svého ilegálního štábu; při soudním přelíčení se choval velmi statečně, bral veškerou vinu na sebe a ostatním odbojářům tím zachránil život. Poprava stětím byla vykonána 2. září 1942 před pátou hodinou ranní. V říjnu 1946 byla Václavu Ždímalovi udělena hodnost divizního generála in memoriam.