vrch. resp. fin. stráže Karel ANDRAŠKO
Narozen 9. prosince 1897, ve státní službě od září 1919, naposledy zařazen u odd. fin. stráže Príslop. Zavražděn 14. března 1939 v 11.45 hod. při povstání ukrajinských nacionalistů v Príslopu.

O chustských událostech a ranních bojích na středním úseku 14. března 1939 došly na polskou hranici k oddělení finanční stráže v Príslopu u Toruně jen nepřesné, útržkovité zprávy. Telefonicky byla vyhlášena pro četnictvo i finanční stráž přísná pohotovost. Závodčí Hájek společně s několika kamarády seděli na ubikaci a hráli karty. Velitel stanice vrchní strážmistr Petr Mládek odešel časně ráno s Viktorem Hlobilekem na obchůzku do Vyšní Bystré a ještě se nevrátili. Přišli v poledne, ale tvrdili, že v celém okolí je klid a pořádek. Sičovci, kteří v minulých dnech nepřetržitě hlídkovali v obci, se zatím ani neukázali. Ostatně — před dveřmi stanice stál na stráži návěstný.
Mládek několikrát protočil kličkou telefonu. Konečně se ozvalo Volové. Zástupce okresního četnického velitele vrchní strážmistr Novotný mu neřekl nic nového – doba je vážná, ale pro další postup nemá žádné zvláštní rozkazy. Sotva domluvili, zabouřila před budovou četnické stanice prudká přestřelka.
Na oddělení finanční stráže v Príslopu také jen nečinně čekali. Z radiopřijímače se dozvěděli o událostech na Slovensku – jeho osamostatnění je vlastně odřízlo od zbytku republiky. Respicient Bryčka, dozorci Bucek, Hora, Mičík, Nečas, Navrátil, Matějíčka, Marek a další finančníci, kteří seděli v kasárnách, diskutovali o nové situaci. Přednosta oddělení vrchní respicient Karel Andraško doma kurýroval nachlazení, o které v horách nikdy nebyla nouze.

Znenadání se před budovou ozval výbuch ručního granátu. Finančníci vyskočili a popadli na kolících zavěšené zbraně a přílby, nacpali do kapes střelivo a vyběhli na určená stanoviště. Jediný pohled z okna je přesvědčil, s kým mají tu čest – útočila Karpatská Sič. Jeden z mladších dozorců popadl lehký kulomet, druhý vzal schránky s nabitými zásobníky a vyřítili se ven. V několika dávkách kulometu se útočící rojnice rozpadla.
„Ke stanici! Musíme do houfu!“ křikl některý z příslušníků družstva a celá skupina zamířila k četnické stanici. První vrazil do četnických kasáren kulometník: „Do zbraně, kamarádi, sičovci nás chtějí odzbrojit!“ „Pak odběhl s kulometem ven. My jsme sáhli po puškách a v tom bylo střeleno skrz okno do naší kanceláře a visící lampa se roztříštila a spadla na podlahu,“ hlásil později situaci závodčí Adolf Hájek. „Když jsme vyběhli zadními dveřmi ze stanice, finančníci už stříleli z lehkého kulometu a pušek a házeli ruční granáty. Skočili jsme s četařem na zkoušku Jindřichem Novákem do zákopu vedle stanice a zaslechli jsme bolestný křik a volání o pomoc z bytu správce oddělení finanční stráže Karla Andraška, vzdáleného asi 50 metrů od stanice. Za chvíli vyběhl z jeho dveří sičovec Jasinsky s pistolí v ruce. Četař Novák právě nabíjel do kulometu nový zásobník, tak jsem po vzbouřenci vystřelil z pušky. Nastala další prudká přestřelka, při které byl těžce zraněn do nohy respicient Josef Bucek.“
Karpatská Sič dostávala stále další posily, měla několikanásobnou převahu; obráncům stanice docházelo střelivo a vrhali poslední ruční granáty. Nakonec respicient Václav Bryčka zamával bílým prostěradlem – príslopská posádka se vzdala. Štefan Dubík, který tamní Siči velel, přecházel podél odzbrojeného oddílu. „Váš přednosta je mrtev! Tak jako dopadl ten pes Andraško, tak dopadne každý, kdo se postaví proti nám!“ syčel jim do očí. Teď si to již mohl dovolit, zbraně putovaly do kanceláře, i když jen s několika náboji. Letmým pohledem odhadli, že skupina vzbouřenců čítá nejméně stovku dobře vyzbrojených mužů. Teprve nyní pochopili, že vrchní respicient Andraško, který nepřetržitě sledoval činnost toruňské Karpatské Siče a jejích velitelů, zejména haličského emigranta učitele Krivenka, měl pravdu – povstání měli již dlouho připravené.

(Ota Holub: Stůj! Finanční stráž!; Naše vojsko 1987)