Narozen 15. prosince 1894 v Předslavi (okr. Klatovy), velitel četn. stanice Německý Rychnov u Frymburku (Rychnůvek), smrtelně zraněn dvěma zásahy do břicha 21. září 1938 u osady Reiterschlag (Pasečná), zemřel 23. září v nemocnici v Českém Krumlově.
Do Německého Rychnova jsem byl přeložen v květnu 1937. Patřili jsme k inspektorátu Vyšší Brod. V obci a okolí byli místní lidé většinou silně věřící. Na poli si v poledne klekli a modlili se. Byli
to hodní lidé, chudí dříči – kravičkáři a lesní dělníci, kteří se o politiku a Hitlera moc nezajímali. Henleinovci však získali a zfanatizovali mladou generaci, z které se rekrutovali ordneři, byly
s nimi samé potíže.
V dobrém vzpomínám na naše prezenční vojáky, kteří byli později přiděleni k naší jednotce SOS. V nich se plně odrážela tehdejší morálka naší armády. Hoši to byli bezmezně věrní a ochotní bojovat do
posledního dechu. Byli obrovsky obětaví. Chodil jsem s nimi na hlídky a polní stráže. Končit jsme měli třeba v deset v noci, ale oni povídají: „Víte, pane dozorce, protáhneme si to třeba do dvou.“
Říkám jim, že to nejde, ať se vyspí, že je druhý den čeká opět služba, ale oni by sloužili do úpadu. To byla atmosféra odhodlání. Měli jsme jeden cíl, jednu myšlenku, jednu duši. Proklatý Mnichov...
Naším jediným dopravním prostředkem byl motocykl jednoho kolegy z oddělení, který dělal spojku a vozil nám zprávy. Druhý měli četníci. Jejich veliteli se stal osudným. Vrchní četnický strážmistr
Antonín Měsíček na něm jel ve čtvrtek 22. září 1938 kontrolovat náš hraniční úsek, ale poblíž Německého Rychnova ho u lesa ze zálohy napadli střelbou henleinovci. Zasáhli ho do břicha. Ujel
prý ještě kus cesty, ale těžkému zranění potom podlehl...
Na dobovém snímku je zachycen vrch. stržm. Měsíček a starosta Reiterschlagu Lehenberger spolu s německými branci u příležitosti odvodu k vojenské prezenční službě. Není vyloučeno, že některý ze zachycených mladíků později podlehl nacistické propagandě Henleinovy SdP a stal se vrahem Antonína Měsíčka. Tento velitel četnické stanice Německý Rychnov byl mezi místními Němci oblíben a pováleční vysídlenci na něj vzpomínali jako na „respektovaného českého úředníka“.
Praštil jsem sebou na zem. Ještě vidím, jak klesá kolega. Byl však díky bohu jen zasažen střepinou do lýtka. On zalehl, já stačil rychle vběhnout do budovy oddělení. Byla na náměstíčku s balkonem, poblíž byla četnická stanice. Náš velitel mi nařídil, abych z balkonu raketami osvětloval prostor boje. To už naši kluci házeli ruční granáty. Na obou stranách zarachotily kulomety a nastala zuřivá přestřelka. Henleinovci se valili okolo fary a kostela přes zahradu. Bylo jich hodně, ale naši hoši stříleli o stošest a útok jsme nakonec odrazili. Henleinovci museli mít ztráty, protože na několika místech, odkud útočili, jsme našli krev.
Potom byl až do ústupu z hranice klid. Ráno po přepadu musel být evakuován český farář, který tam žil v přátelské shodě se svým německým kolegou. Jedna ze střel vlétla v noci také do jeho okna. Německý farář našeho kus cesty doprovázel; na rozloučenou se přátelsky objali. Bylo jim těžko v tom moři nenávisti, jejich křesťanský svět se jim hroutil. To jsme ještě netušili, že se záhy zhroutí i ten náš...
doz. fin. stráže Karel Křiženecký
(In: Jindřich Marek: Smrt v celním pásmu; Svět křídel 2000)