doz. fin. stráže Václav KLIMEŠ
Narozen 30. září 1913 v Velkém Čákově (okr. České Budějovice), v letech 1935-1937 absolvoval prezenční službu u p. pl. 1, dne 22. září 1938 smrtelně zraněn u obce Tichá, zemřel téhož dne v Dolním Dvořišti.
Vzbouřenci, kteří se zmocnili Cetvin, pocházeli ze širokého okolí – z Mikulova, Tiché, Dolního Přibrání, Německého Benešova i Rychnova nad Malší. Po cetvinském úspěchu se snažili rozšířit povstání
po celé hranici a v organizovaných i neorganizovaných tlupách zaútočili na družstva a hlídky SOS. Družstvo v Tiché mělo se sousedy dohodnuto, že bude-li některé stanoviště přepadeno, vystřelí
signální raketu a stáhnou se k sousedům. K této situaci došlo dopoledne 22. září, kdy se u sousedního postavení rozpoutala prudká přestřelka. Čekali raketu, pátrali po ustupujících sosácích,
ale nedočkali se. Pak střelba ztichla. Velitel družstva zneklidněl. Bude nutno vyslat průzkum. Dobrovolně se přihlásili dozorce finanční stráže Václav Klimeš a četař od 1. pěšího pluku Karel
Boneš. Okamžitě vyrazili.
Václav Klimeš před nástupem k fin. stráži jako poddůstojník českobudějovického pěšího pluku 1
Příslušníci I. praporu pěšího pluku 1 na jaře 1938 – četař Karel Boneš, který utrpěl v boji u Tiché průstřel plic, sedí třetí zleva
„Vzali jsme do kapsy granáty, přes záda zavěsili pušky, nasedli jsme na Vaškův motocykl a odjeli. Za obcí Tichá Vašek dlouho obhlížel terén a v dálce v cípu lesa jsme spatřili skupinu vojáků.
Domnívali jsme se, že to budou naši – teprve později jsme poznali, že jsou to němečtí a maďarští vojáci naší armády, kteří zběhli od jednotek – dezertéři. Jeli jsme po polní cestě ještě asi
500 metrů, když jsme dostali palbu do boku. Motorka, ze které jsme seskočili, jela ještě kousek dále, ale to jsme již leželi za náspem a opětovali jsme palbu. Střelba trvala asi do druhé hodiny
odpoledne. Když nás jedna skupina obešla, po polní cestě se začalo prášit od střel. Za námi na jetelišti byl velký kompost, vzdálený asi 10 metrů. Dohodli jsme se, že se k němu doplížíme,
zahrabeme se, počkáme do tmy a pak se již nějak dostaneme k našim.
Šel jsem první. V životě jsem se tak poctivě neplížil. Za kompost jsem se dostal a podporoval Vaška palbou; lezl za mnou. Asi v polovině cesty dostal zásah do nohy. Asi se vylekal, posadil
se, já volal, aby si lehl, ale bylo pozdě. Pravděpodobně byl znovu zasažen do břicha – naříkal, až bědno poslouchat... Obrátil jsem se ke střelbě zády a lezl pro Vaška. Byl jsem už u něho, když
najednou jako by mi něco vyrazilo dech. Asi jsem byl chvíli v bezvědomí. Pak jsem slyšel nějaké pokřikování, a když jsem otevřel oči, viděl jsem kolem sebe jen samé vysoké holínky a zaslechl jsem,
jak kdosi říká: ‚Er ist todt.‘ Pochopil jsem, že Vašek Klimeš to má odbyté. Představil jsem si, jak asi ordneři zacházejí se zajatci a moc dobře mi nebylo. Pak mě postavili. Sebrali mi sumky s
náboji, pušky, granáty, přílbu a hnali mě před sebou. Ale jak jsem předtím pod nimi ležel, zahlédl jsem mezi dezertéry známou tvář – starého mazáka Prokesche od našeho pluku, který se na mě
přece jen nějak soucitně díval. Neměl to srdce nechat mě odpravit. Za chvíli přijel koňský potah a ve voze na hnůj mě Prokesch odvezl do rakouského Leopoldschlagu k ošetření.“
čet. prez. sl. Karel Boneš
(In: Ota Holub: Rovnice řešená zradou; Naše vojsko 1983)